A měli ste básně.
Vždycky si byl ten, koho sem znala.
A nikdys nevěděl, jak máš začít.
Stál tam dům a strom. Oba po jednom ve svý jedinosti. A tam kde nestál stůl, bylo nezmuchlaný trávy všude po kolena.
Tři bílý židle. A tví muži na nich sedávali s pusou velkou jako svět. Se svižnýma rukama zapálených vypravěčů. A deska starýho rozviklanýho stolu už víc pod tím slunce nebledla. Jen občas se prohla, než upili ste z tý červený karafy.
A měli ste básně. A pořád byl konec léta. Slunce mi vždycky zaslepí výhled. Kdyby ne, nemohla bych říct, že všechno v tý trávě bylo tak zelený. Tak mile a hezky zelený, i když tu barvu vůbec nemám ráda.
Bílej dům uprostřed divých luk. Dvě patra a vždycky otevřený dveře. Nikdy sem do nich nevešla. Nikdy sem z nich neuměla vyjít. A vy ste přícházeli po jednom a přece vždycky tak rozesmátý. Jako tý trávě vám přitom vítr čechral vlasy.
Nikdy sem k tomu stolu nepřisedla. A přece sem věděla, i tys levou půlkou tváře věděl, tou na kterou sem dovedla dohlídnout, že tu sem.
A vždycky ste byli hladoví. Hubený a hladoví. Chtěli ste bejt.
A nikdy ses na mě nepodíval.
Nikdy si nevěděl, jak máš začít a mně nešlo přestat, když už sem si vás dostala. Takovej prezent nevíš proč.
A pořád tam stojí. Dům a strom. A tam kde nestál stůl, je nezmuchlaný trávy všude po kolena.