Preston Querk, byl soukromým detektivem už pěkných pár hodin, ale stále nikdo nepřicházel. Seděl ve své kanceláři v houpacím křesle naproti dveřím a zuby tiskl dýmku. Přes kolena měl přehozenu deku, na ní položeno ranní vydání Metropolitanu, po své levé ruce věšák s kloboukem i pláštěm a čekal.
Být detektivem je povolání jako každé jiné, a jako takové se dá dělat dvěma různými způsoby. Dobře a špatně. Nejdůležitější částí je schopnost čekat a úplně první typ čekání, je čekání na kšeft. Hlavně když začínáte a nejste si jist, že někdo ví o tom, čím jste se rozhodli živit.
Bylo tři čtvrtě na deset večer, když se konečně ozvalo zaklepání na dveře.

“Vstupte.” Dal si záležet na tom, aby mu na hlase nebyla poznat ani stopa po rozrušení. Do kanceláře vstoupil muž s mopem.
“Viděl jsem světlo pode dveřmi, tak jsem zaklepal,” řekl.
“Udělal jste dobře,” odvětil detektiv, sundal si deku z kolenou, vstal a s namířenou pravačkou přistoupil k muži.
“ Jmenuji se Preston Querk, co pro vás mohu udělat.”
“Mně říkají Tomy a potřeboval bych vědět, na jak dlouho to tu ještě vidíte. Všechno mám hotové, až na tuhle poslední kancelář. Chci být dnes do půlnoci doma.
“Pokud jde o mě, můžeme vyrazit ihned. Zbytek mi řeknete ve voze. Vezmu si jenom plášť, zbraň a detektivní klobouk.”
“Ještě bych to tu potřeboval stáhnout, jestli se nebudete zlobit. Šéf je hroznej neřád a nechci ho namíchnout,” řekl muž.
“Dělejte si tu, co chcete, ale nejpozději za dvacet minut buďte dole. Máte doufám nějaké peníze, mé služby nejsou levné.
“ Před časem jsem vyhrál něco v loterii. Mám to sebou. Když budete chtít, je to vaše.
“ Dobrá tedy, čekám v garážích,”
odvětil detektiv a opustil kancelář.


“Ještě než vyrazíme,” řekl Querk o dvacet minut později novému zákazníkovi ve svém voze, "považuji za svou povinnost vás upozornit, že mé vyšetřovací metody se poněkud liší od běžných postupů. Vlastně se jedná o soubor atmosférických, pečlivě promyšlených úkonů, které však zhusta nevedou k žádnému konkrétnímu výsledku.
“To máte jedno, já od vás stejně nic nepotřebuji.”
“V tom případě si budeme báječně rozumět. Teď mi ukažte, co jste vyhrál v té loterii, abychom mohli postoupit do další vyšetřovací fáze.”
Muž sebou na sedačce zavrtěl a vytáhl ze zadní kapsy pečlivě složený papírový ubrousek.
“Je to uvnitř,” řekl a podal mu jej.
“Předpokládám, že mi za žádných okolností neprozradíte, o co jde, že mám pravdu?”
“Ale jo, klidně.“
“Jste mazanější, než jsem si myslel.” Zaliboval si detektiv.
“Tady ho máte zpět, dejte mi to do kastlíku před sebou a můžeme vyrazit. Kam pojedeme?“
“ Chtěl bych domů.”
“Přesně to jsem předpokládal. Jediné co mi prozatím uniká, je adresa vašeho bydliště a důvod.”
“Oliho Sahrensena 12, chce se mi spát.”
“To je dobrá adresa.”
“Myslíte? A na co?”
“Na vraždu!”
Detektiv Querk s důrazem na poslední slovo, ďábelsky nehnul ani brvou a sešlápl plyn.

“Tak jsme tady, Tomy. Mohu vám tak říkat, že?”
“Jistě. Půjdete nahoru?”
“Pokud vím, říkal jste, předtím v garážích, že jste unavený a teď mne zvete nahoru?
Musím vás upozornit, Tomy, že se na základě vašeho vrcholně podezřelého chování v posledních okamžicích, vracíte zpět na první místo seznamu podezřelých, na kterém jste byl na chvilku vystřídán siluetou muže v průchodu naproti přes ulici. Vidíte? Tam u té popelnice. Ale to je teď, už skoro jedno. Jděte se prospat a já se tu mezitím porozhlédnu.“
“Jsem nevinný, pane. Uvidíte, říkám pravdu.”
Uklízeč vystoupil z auta a zmizel v domě číslo 12, zatímco detektiv z kabátu vyndal blok a cosi si poznamenal. Za chvilku stál venku před autem i on.
Ulice Oliho Sandersena vypadala pustě, na jedné straně nepřehledně osazena precizní levotočivou zatáčkou a na té druhé, kterou přijeli, ukončena černočernou tmou. Querka na okamžik napadlo, že z letadla musí tato ulice připomínat olbřímí hokejku. Jelikož to ale podle jeho názoru s případem nikterak nesouviselo, myšlenku opustil, vytáhl klopy svého detektivního kabátu do půlky temene a vydal se rozvážným krokem přes ulici k průchodu na druhé straně.
To co se před tím z auta zdálo být siluetou podezřelého, se z blízka dramaticky změnilo na opuštěnou siluetu muže za popelnicí.
S opuštěnými siluetami měl bohaté zkušenosti převážně toho druhu, že odmítají svým zarytým mlčením veškerou spolupráci. Přesto měl povinnost to opět alespoň zkusit.
“Čí jste a co tu děláte?” zeptal se přednakvašeně.
“Jsem muže, co tu stál a znenadání mne opustil,” odpověděla silueta a mocně si říhla.
“Co jste to povídala?” vyrazil ze sebe překvapeně detektiv.
“Chci říct, jak to, že… co to? Jak to, že vůbec mluvíte? Ještě se mi nestalo, že by některá z vás…”
“To asi proto,” odpověděla silueta “že jsem úplně na kaši.”
“Ach tak.” Začal se pomalu zklidňovat detektiv. “A čím pak to?”
“Našla jsem v popelnici trochu šnapsu, párkrát si zunkla a bylo po ptákách. Neměl byste cigaretu?”
“Nesmysl, siluety nekouří. Jsem Preston Querk a jak s vámi naložím, zaleží jen na vás.
Přesněji na vašich odpovědích."
“Jen na mně záleží, jak se mnou naložíte? Víte co znamená Plebituriánský rozpor?”
“Nemám tušení, ale jsem detektiv. Mohu to zjistit. Proč se ptáte?
“Ale jen tak, příliš mnoho šnapsu, asi. Ptejte se.”
“Řekněte mi, komu jste patřila a co tu dělal, než vás opustil.
“Patřila jsem muži s licousem, co tu stál a díval se na dům.
“Na který?”
“Na tamten?”
Detektiv přizvedl výhružně obočí.
“ Nezlobte se, nejsem dnes ve své kůži. Na chvilku jsem zapomněla, že nemohu ukazovat,” řekla silueta rozkošně přiopilým hlasem a škytla si.
“Takže?”
“Vidíte ten dům s neuklizenými schody plnými odpadků, šikmo přes ulici?
“Ano, vidím.”
“Tak pán s liciusem se díval k domu napravo od něj.
“Zatajila jste mi, že tu nebyl sám. Jak vypadal ten druhý?”
“Co?”
“Nedělejte hloupou, myslím Licia.”
“Nevím, o čem mluvíte a není mi dobře. Do rána zbývá už jen pár hodin. Pak se rozplynu. Ráda bych se rozloučila. Myslíte si, že existuje něco jako nebe, pro opuštěné siluety? Omluvte mne, budu asi zvracet.
“Ne tak hr, mladá dámo. Ještě mám poslední dvě otázky.
“Tak prosím.”
„Vzpomínáte si, kdy jste s muži do průchodu vešla?
„Bylo půl deváté. Vím to přesně, jelikož z okna domu se špinavými schody vyskočila kočka.“
„Ach tak. A co bylo pro muže důvodem opuštění úkrytu, byste rovnou nevěděla, co?“ zeptal se Querk s neskrývanou ironií v hlase.
„Ano, věděla. Ve čtvrtém patře sledovaného domu, dal kdosi svíčku do okna.“
Jakoby geniální taktovkou odmávnutou chvilku ticha, za poslední větou opuštěné siluety, najednou přerušil nelidský řev.

„Vraždáááá, Vrááždááááá!

  od leporelos dne 19.05.2016 12:04 · 5 Komentářů · 794x čteno ·