dneska jsem na to přišla
musím na Galapágy
ano sledovala jsem
tvoje prsty
ukazovaly na západ
a i když jsi měl šálu jako na Sibiř
zavazadlo se v tvých rukou
houpalo podezřele lehce
celý den si říkám
myslel jsi že na to skočím?
nebo že na to neskočím?
a co si mám vzít na sebe?
je to daleko
- a i když k duhově modrým mořím
radši bych tě měla tady
pila chlorovanou vodu z kohoutku
a ve vaně rozpouštěla
mýdlový tučňáky z drogerie
včera jsem si ale konečně koupila pokladničku
kýčovité srdce
natřené na růžovo
(místy bílé škrábance)
každý den do něj házím
pár drobných
až se naplní
pustím ho z balkónu
dole se rozletí na tisíc kousků
a já se probudím na Galapágách
do té doby
spi
spi tiše a klidně
od Luisa
dne 24.01.2019 22:48 ·
17 Komentářů ·
312x čteno ·
Tohle je klidné a milé jako ukolébavka, má houpavý rytmus a ženskost, prostě parádní věc. První sloka je pro mne bez chybičky. I ti tučňáci opodál jsou dojemní...
Zpozorněla jsem u kýčovitého srdce, ale další návaznost mne uklidnila... jsi dobrá. Palec.
Tvoje texty sú tak rozprávkové, Lui. Mám rada Tvoj svet a obdivujem spôsob, akým ho dokážeš zapísať. Pokoj vyžarujúci z textu. A premýšľam, že sny sú úžasné, keď zostávajú nízko pri zemi.
Jinak super, Goro, vyhmátlas (a nejspíš ne náhodou :)) pasáž, která se mi psala nejhůř, sama s tím kýčovitým srdcem pořád nejsem dost spokojená, ale nevěděla jsem, jak to napsat jinak, no...
Miriam. No. Já to při zemi moc neumím, přiznávám. Ale mě to baví právě tak. S těma velkýma snama.
Díky, Vorčo, těšímě :)
Jarku, s těma velkýma písmenama je to samozřejmě faux pas, no. Jde o to, že "Galapágy" vnímám jako vlastní jméno, ale "Sibiř" beru tak nějak spíš jako symbol severu a zimy než konkrétní místo, tak jsem tam nechala malý. Nejsem tak pravopisně ortodoxní, jak se někdy tvářim. Ale je to samozřejmě blbě. Za případnou opravu budu vděčná.
A Inko, já to jako smutnej text nevnímám. Možná jen v tom smyslu, že každý dobrodružství začíná za krajně nepříjemných okolností. No mud, no lotus, říkají někteří buddhisté a v tom s nimi souhlasím.
Stavbou jsi jednou nohou v próze a dalo by se to rozkošatit do povídky, novely raz dva. Jak bych se k takovému dílu asi dopracoval já? Nedopracoval.
Klasika.
Úvod: musím na Galapágy - prsty - šála - zavazadlo. Tady se rozvíjí důvodnost odjet s odkazem na něho. Klíčový slova jsou aranžovaný drobnými detaily a jinými úhly pohledu, dokonce rozpor šála vs. Galapágy a lehce se houpající zavazadlo. Tady text ujíždí pryč z logiky. Je to špatně? Nebyl by to pěkný výrazový prostředek, odpočívadlo pro čtenáře. Myslím, že ano. Jak vidno všechny detaily něco znamenají. Ukazování na západ znamená přesvědčení a výzvu, se kterou se hlavní postava, první osoba, chystá v druhé části vyrovnávat (a překonat). Zároveň redukce něho na ukazující prsty, slyším v tom taky jistý obdiv, nerozporuplnost té výzvy.
Zápletka: Co si myslel - skočím na to? - co bych si vzala - je to daleko radši bych.
Hlavní postava skoro vzdoruje, váhá. Zády se neotočí ale vztyčuje argumenty proti. Nejdříve pokládá návrh za absurdní, pak v mžiku sama otočí a uvažuje, co by si vzala na sebe. To je ale uvažování až poté, co by výzvu přijala. V tomto bodě bych ještě nešel tak rychle a manévrování od ne k opatrnému ano provedl pozvolněji. A pak postesk, jak daleko to je. Tenhle moment je chytrý nechat vyznít bez dalších slov. Víceméně nic předtím si nevyhradilo prostor pro vyznění, všude toho bylo víc, než prostý sdělení. Je to daleko.
- a i když k duhově modrým mořím
Jestli jsem nebyl nepozorný, tak jsme tady u druhé výhybky, odpočívadla, kde se čtenář může zastavit: Nacházíme nedořečení, pro které lze v textu najít oporu jen slabou. Navazuje se zde na dálku nebo na samotnou skutečnost cesty, třeba i časově náročné a neznámé. Chybí tu podmět, s jehož absencí se čtenář třeba vůbec nesrovná. Je to špatně? No, asi bych zvolil o jednu půlindicii navíc, ale můj čtenář je docela spokojený. Mám tušení, že tohle nedořečení se autorce moc nepodobá, ale jak říkám. Na konci zápletky se objevují mýdloví tučňáci z drogerie, jejichž osud by byl zpečetěn. Je to srandovní, skoro bych si řekl, kdo kdy viděl mýdlový tučňáky. Je to jeden z nejpovedenějších detailů textu. Stejně jako ostatní dodávají textu jakousi lehkost plynoucí z toho, že se v představě o budoucnosti místo těch podstatných, zemitých a nevyhnutelných věcí objeví právě tyhle drobnosti. Je to vyjadřovací prostředek hodný pozornosti.
Rozuzlení: koupila jsem - házím - až se naplní - budu na Galapágách.
Zakoupení pokladničky je jasná deklarace odhodlání se na cestu vydat. Ještě v tu chvíli čtenář neví, že na tu cestu hlavní postava nenašetří, ale že se tam chystá dostat rychlejší metodou. Mezitím detail: škrábance na růžový pokladničce. Pak ilustrace dlouhého trvání: každý den pár drobných. Pak je tu malý zvrat, který ale k cíli dovede - rozbití pokladničky a teleport ! Nebo je to sen, představa, zbožné přání?
Závěr: zatím spi - spi klidně.
Tady se hlavní postava obrací k němu, svému druhovi, kterýžto je prvním impulzem celého příběhu. Ale kdo to je? Nemáme sebemenší ponětí a autorka mlčí. Je to špatně?
Můj čtenář nejdřív četl o malém chlapci, jehož dětskou představou je velký sen o velké cestě. Vznešený cíl? A o matce, která jeho přání překládá v malý příběh, snad ukolébavku, ale tam by asi nebyla zmínka o rozbíjení srdce, byť metaforou.
Po třetím čtení můj čtenář připustil, že může jít o předka, který si na Galapágy přál nebo tam byl, a jeho dcera, vnučka, neteř... tam chce taky a nejen tam, ale hlavně za ním. K němu ale nemůže, protože on spí, třeba navždy, ale na Galapágy se přesto dostat musí, aby pochopila, vyrovnala se s tím ohromným a fascinujícím příběhem. Ta ohromnost dlí hlavně v tom, že o Galapágách v samotném textu není skoro nic, jen duhová moře, což ještě nafukuje to velký tajemství, okolo kterýho se celé vyprávění točí, stejně jako touha hlavní postavy.
Před sebou člověk neuteče... do jiný práce, k jiným lidem, daleko... galapágy jsou i román od kurta vonneguta. Pokud si dobře vzpomínám je to o zbytečný složitosti, kterou dobrovolně žijeme. Dopadne to nějak tak, že lidi skončej na galapágách, nejsou už tak zbytečně chytrý a celej den trávěj někde na útesu... krkáním a prděním... šťastnější.
Možná tam zrochu vidím totéž... únik od toho všeho.
Ani mi nevadí kýčovitý srdce... kdo u nás žádný nemá? Čemu nerozumím je spánek na konci. Přijde mi nehorázně nedodělanej, když uvážím začátek.
Seš ideálně roztomilá v každém textu. Popelka, voe , kterou nelze nemilovat. Tak co se děje? Moc tě neznám. Ale máš takový něžně nepraktický oči, co vím. Někde na začatku ses zamilovala nejspíš do kluka...něco jako Oldřich Řeporijský, nebo jak se všichni jmenujou a ostatní maj prostě pechfogl. Rozhodně palec. Tohle je krasny halt
Egone, čteš to podle mě líp než to bylo napsaný. Pro autora zvláštní pocit. A děkuju.
Nevím, jak moc mám vykládat, ale určitě budu radši o tomhle než o Platónově pojetí dobra, o kterým musím napsat esej, i když o něm nic nevím. Vlastně to čteš téměř tak, jak jsem to psala. Plním povinnost, kterou cítím vůči člověku, který je mi příliš vzdálený. A snažím se to nějak poetizovat. Vidět v tom dobrodružství.
Stíno, řekla bych, že právě už neutíkám, bohudík. Nebo spíš. Snad dobíhám.
Toho Vonneguta jsem podle mě začala kdysi číst. Třeba ho jednou dočtu :)
A ten konec - mně přišlo, že to tam patří. Což je věta hodná alibistickýho skladatele puzzlí... Rozhodně existujou nápaditější a hlubší pointy, to je jasný... důvod, proč jsem udělala tohle je asi ten, že jsem chtěla být romantická? Což není důvod pro to napsat blbej konec, že.
Čímž bych to nerada uzavřela - dík, že tady jsi.
je to moc dobrej příběh.
když jsem o něm přemýšlela po prvním čtení, někde na obchůzce po zamrzlých sousedstvích,
říkala jsem si, že tam je ještě kousek tý naivní holky, která mi v Tvých textech někdy leze na nerv. jo, to proto, že až moc dobrý zrcadlo to nemá vůbec lehký, asi.
a je to řekla bych v tom místě, kde se probudíš na galapágách jen tak, lusknutím prstů. na jednu stranu to vypadá jako pěknej nápad, žejo, prostě našetříš a bum, ono se to zařídí, ale začátek týhle básně je příliš důmylsnej na to, abych Ti odpustila takovej únik. Podle mě se tím vyhýbáš pořádnýmu řešení celý situace.
v podstatě to začíná už tím srdcem. místo aby ses sebrala a chytila si přímýho albatrosa, tak začínáš šetřit. za jak dlouho si myslíš, že to budeš řešit doopravdy!?
vypadá to jako: "na mě si nepřijdeš, panáčku" a zároven "jasně, užij si tam pár století s někým jiným, jasně, vůbec mi to nevadí, vždyt jsme spolu vlastně ani nechodili, žejo"
a
místy bílé škrábance
jsou taky plevelící. z mého pohledu.
egon, hustýýýý... s tím spánkem...och ach, to jsem úplně vytěsnila. hmm, zamyslím nad tím. hází mě to někam jinam. prostě začátek až po ty tučnáky má ohromnej drive.
pak s pokladničkou jako kdyby sis dávala nohy na stůl "nějak se to časem vyřeší"
a člověk, kterej má takovou energii že mu stačí ukázat prstem, aby dostal holku někam do tramtárie a ještě na slepo, protože možná jel někam úplně jinam, ten má "než našetříš" zatím spát?? To ho jako někdo praští palicí? .. jde od začátku o únos??
:D :D
řekla bych, že sis potenciál tohoto textu vyložila velice správně, je potřeba mi trochu vynadat. Což jako přijímám s potěšením, kde jinde se mi poštěstí, aby mi někdo řekl, co si doopravdy myslí.
Nicméně jsem "naivní", protože jsem nepřišla na nic, co by mi dávalo větší smysl. Jsem taková hlavně kvůli sobě.
S tou pokladničkou to není myšlený tak, že nadešla doba nečinnosti a předstírání pohody. Naopak. Spíš jsem si uvědomila, že jsou věci, který nezměním lusknutím prstů, nasednutím na albatrosa, jedním dopisem nebo... jsou věci, který vyžadujou, abych jim věnovala všechno svoje úsilí. Ono totiž "pár drobných" je hodně, když je člověk dá bokem každej den. A já nemluvím o penězích, spíš mluvím o čase - o čase, který stojí změna srdce. Vlastního. I když bych ráda, kdyby šlo měnit i to cizí, aspoň projednou.
Uvědomila jsem si, že jsem úplně neskutečně špatná v nezávazných rozhovorech u kafe a ještě horší v závazných rozhovorech u kafe. Což bych zdůraznila, že je pro holku velmi fatální vlastnost. Za tu nepříznivou dobu se ze mě stal takovej bodlák, je strašně těžký mě přimět k tomu, abych byla navenek jiná než ostražitě pichlavá. A ono ani předtím to nebylo nic moc.
Tak jsem si řekla, že zkusím něco, co jsem zatím nikdy pořádně nezkusila, totiž tvořit. Už na tom pracuju, ale až mi skončí zkouškový, to bude teprv! :)
Galapágy se vším všudy.
To, že vždycky musím mít nějakou svojí (nějakýho svýho??? -- to je asi poprvý, co mám gendrovej problém, chach) múzu, to je jen takový "bohužel" v pozadí.
Ach.
Už jsem to dlouho nikomu nevykládala.
Dík :)
:) a já píšu, co čtu. jak to působí. že bych tam viděla radši, více na místě (tím pádem, co píšeš, asi) explicitnější vyjádření té práce, kterou Ti dá odložit denně pár drobných, to tam totiž nevyznívá. tak třeba
včera jsem si ale konečně koupila pokladničku
a každej den ohýbám ten její narůžovo natřenej plech
teplem dlaní
a až z něj budou křídla
nebo lod
s bílejma škrábancema
...
Krásná pohádka - pro mě - jak jelo štěstí na Galapágy a nevzalo mě sebou:)) Ale ještě mám svý kýčový srdce a to je víc, než stojí letenka ... moc fajn text, Luiso - na první čtení. Ale ještě si ho párkrát přečtu, třeba objevím víc. A víc
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
