Ty, ženo, jejímž tělem proniknu až po palčivou pěnu, kde maso s duší se svíjejí v křečích, slyšíš strašný řev bouře, jež sebou otřásá, můj krásný korábe, jehož volná záď se kolébá jak krásná loď na provlněném moři. (Guillaume Apollinaire)
Tomu pánovi je to myslím už jedno. Ale jestli o to stojíš Ty, udělám si chvíli. Jen ne dneska. Můj věrný patnáctiletý pes měl dneska srdeční záchvat, nevím jestli se z toho ještě vzpamatuje.
Není to běžný záznam okamžiku, žádná běžná fotografie. Zdánlivě nesourodé barvy,přesto jasných a přívětivých barev, přechod světla a stínů, utvářejí dojem jakési aury modelu, další rozměr malířova osobního vnímání podkladu pro štětec. Krása Oldiny tady musí vycházet jinak než z venku a pozorovatel by měl rozhodně pocítit i něco jiného než pouhý estetický zážitek. Skřížené ruce ve mně evokují jakýsi duchovní postoj a pozadí.. na jedné straně muž, vnímám ho jako bájného pěvce a ze strany druhé podivné zvíře, potomek fantazie Řeckých bájí, trochu jako dítě, trochu jako ovce. A celkově prostředí zasazené do ...ráj zahrad, zahrady ráj... Do věčného a spokojeného blaženectví, do věčného života. Oldina vyhlíží s pochopením, snad i trochu káravě, přesto něco jako matka s hlubší a zasazenější láskou.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
Náhodné dílo