Japonské haiku je příliš disciplinovaná záležitost o sedmnácti slabikách, že je nemyslitelné, aby se do našeho jazyka dala přenést jeho celistvá esenciální struktura zápisu.
Něco o japonském haiku:
Japonské haiku neexistuje. Existují jen jeho překlady.
Mistr Bašó řekl: Uč se o borovici od borovice a o bambusu od bambusu.
Z toho důvodu se nelze (ne)učit původnímu japonskému haiku.
Naše haiku.
Haiku je (ne)lyrické (ne)trojverší o 5-7-5 slabikách. Krátká (ne)poetická forma.
Haiku je dosazení čehosi přesně nevydefinovatelného do vzorce, přičemž pro jeho samotný obsah nelze vytvořit původní maketu. Čím více se ho snažíme charakterizovat, tím více nám uniká a ztrácí se. Je to takzvaná spontánní metoda psaní usazená do formy. Poetický způsob jak jemněhmotu předat hrubohmotě.
Haiku Je vyjádření nehmotného ducha světa.
Haiku je zápis mimo paměť.
Obsah haiku se podobá poezii, což v podstatě možná nejen pro básníky znamená totéž co osvícení.
Motiv haiku by měl být především pro autora bezemoční.
Původní motiv haiku je přírodní.
Haiku by nemělo mluvit o něčem, nýbrž pro něco. Spočívá v oddělení mysli od svého vlastního já a v umění bez umění.
Haiku je konkrétní, přesto se snadno nenechá zachytit.
Haiku by mělo být jednoduché, prosté, stručné, přímé a mimo dosah všech básnických triků.
Haiku je mlčení mluvením.
Naše haiku je český nebo slovenský experiment s Buddhismem a Zenem.
Naše haiku je naším prvním tematickým týdnem od 1.-7.7.2013.
Příklady v překladech haiku.
Japonská slabika ve skutečnosti neodpovídá slabice západní.
Co se týče Kerouacka, měl za to, že není nutné dodržovat sedmnáctislabičnou verzi.
Den tiché radosti
hora Fudži
je zahalena mlhou
Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny
Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají plné oči slz
Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem
/Bašó/
Dala dítě spát
a pak začala s praním
pod letní lunou
/Issa/
Ten slavík krásně
zpívá a jeho
ústa jsou otevřená.
/Buson/
Chtěl jsem kopnout
do ledničky
stejně se zavřela
Měsíc a
padající hvězda
dívej se jinam
Kouzelné korálky
na knize Zenu
zebou mne kolena.
/Kerouack/
Ukázka haiku z wiki.cz
Všímejte si schématu 5-7-5
Často citovaným příkladem haiku je Bašóova Žába.
Haiku vzniklo na jaře někdy v letech 1684–88.
Bašó pobýval ve své chatce u řeky v severním Edu (nynější Tokio).
Měkkým šuměním deště zaznívalo vrkání holubů. Květy se chvěly v jarním vánku. Ke konci třetího měsíce (pozn.: lunárního kalendáře) bylo často slyšet také zvuk, který vydávají žáby při dopadu na vodu.
Naplněn hlubokým pohnutím vytvořil první dva verše žába vskočila a zvuk vody. Jeho žák Takarai Kikaku se osmělil a nabídl zahajující verš horské růže, ale Bašó se rozhodl pro staré jezírko.
古池や (furuike ya)
蛙飛び込む (kawazu tobikomu)
水の音 (mizu no oto)
V překladu A. Bresky (1937): Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda.
Doslovný překlad M. Nováka (1951): Starý rybník! Žabička vskočila zvuk vody.
Přebásněno M. Novákem a J. Vladislavem (1962): TA STARÁ TŮŇKA!
Co chvíli pod žabičkou
do ticha žbluňká!
Ve velmi volném překladu:
Prastarý rybník,
žába do něj skočí —
žbluňk!
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý tématický týden
GNÓMA...
Co víme o Gnómě
Gnóma – z řeckého gnómé – průpovídka, výrok. Je to stručná, jadrná či hutná formulace mravoučného rázu. Byla velmi oblíbená ve starých orientálních kulturách a ve starém Řecku. Gnóma byla považována za nejoriginálnější odrůdu řecké lyrické poezie a dál byla pěstována ve všech literárních obdobích. Gnómata produkovali slavní mužové a tak se také měly možnost lépe rozšířit a dostat do oběhu mezi lid.
Historické době náleží především tzv. ‚‘‘sedm mudrců‘‘, zástupců své doby v praktické moudrosti. Z těchto vyšel například známý výrok:
Poznej sám sebe.
Pokud jde o nás, spojujeme ji především s Karlem Jaromírem Erbenem:
Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu.
V práci útěcha, spokojenost, bohatství a moc.
Gnóma je průpověď veršem (tvrdí se, že obvykle trojverším), nebo i rytmizovanou prózou.
Je zaměřena na obecně platnou, vážnou mravní nebo rozumovou zkušenost, případně moudro. Má blíže k pořekadlu, než k citátu.
Její duší by tedy měla být hlubší myšlenka, ale jejím tělem stručnost. Věří více na pravdu než na krásu, ale má svou estetiku – je tím krásnější, čím je průkaznější.
Několik dalších příkladů:
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá,
a chlápě najviece chlípá.
Když pastýř před vlkem srší, toho sě stádo rozprší./
/>Alexandreida/
Básníci a národ
Básně naše proroka jsou hlas, volavého na poušti.
Hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá.
/Jan Kollár/
Kuchaři tisíc korun, jednu lékaři,
Na třicet tisíc pochlebníkům, rádci dým,
Šet tisíc děvce, šesták filosofovi.
Hlad činí konec lásce, ne-li tedy čas,
A obého-li nelze užít, oprátka.
/Kratés/přeložil Stiebitz/
Na postupu
Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…
/Vladimír Holan/
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Třetí tématický týden
RONDÓ
Formální princip mohl být odvozen od středověké poetické formy Rondeau.
Co víme o rondu…
1) Lyrická forma
2) Výstavbová forma – dvě, nebo tři strofy
3) Strofy se uzavírají opakováním úvodního verše básně či prvními slovy
4) V třístrofové bývá toto repete vynecháno buď v první nebo druhé strofě
5) Repetem či refrénem ovšem vždy poctivé rondó končí
6) Refrén vytvořený slovem nebo souslovím nebývá zpravidla zahrnut do součásti rýmového schématu
Rondó je jakési kolečko, díky němuž střídavě točíme v textu hlavní myšlénku či téma(refrén) s jedním nebo více kontrastními motivy či epizodami. Opakující element je někdy zdoben nebo i krácen, by bylo možné dosáhnout případné změny.
Do pravděpodobných rýmových vzorců lze zahrnout schéma ABA nebo ABACADA.
Rondó pod básnickým perem:
Odrhovačka pro rákosovou píšťalku
Spi sladce, špatný podkováři cikád!
V pýru, jenž překrývá tě, vesele
cikády hrát ti budou otřelé
písničky na cimbálky. Budeš si zvykat
jak slzy ranní rosy budou stříkat
na přehoz konvalinek z úběle…
Spi sladce, špatný podkováři cikád!
Plačtivá cháska větrů bude vzlykat…
Beznohá Múza vezme rýmy tvé,
na černých ústech ještě utkvělé,
a spustí. Mrtvým k morku budou vnikat…
Spi sladce, špatný podkováři cikád!
/Tristan Corbiere, překlad František Hrubín/
Jak, Smrti, žehnám na tvůj soud!
Mou lásku vzalas, ukrutnice,
A málo máš, chceš ještě více,
Vždyť také mne chceš zasáhnout.
Sil nemám zmáhat žití proud.
Cos měla proti slabé dívce,
Smrti?
V dvou tělech jeden cit měl žhnout.
Když zhynul jeden, druhý mřít chce
či bez života dožít plytce
jak obraz, jenž má vyblednout,
Smrti!
/Francois Villon, překlad Jarmila Loukotková/
Rondó o hubách
Čo mi zostane
z nazbieraných húb?
Mám už zrátané:
čo mi zostane
-dychu lapanie.
Aspoň ty ma ľúb!
Slovo palindrom bylo odvozeno z řeckého kořenu palin (πάλιν)- znovu a dále ze slova dromos (δρóμος ) – cesta nebo směr. Někdy také bývá spojováno s pohybem krabů.Jde jednoduše o slovní či jiné spojení, které lze číst i pozpátku.
Nejstarší nalezený palindrom se datuje k 79 roku našeho letopočtu, byl napsán v latině.
Vypadal asi takto:
S A T O R
A R E P O
T E N E T
O P E R A
R O T A S
Přičemž N a S bylo psáno zrcadlově.Zajímavé je, že byl uspořádán do čtverce a mohl být tak čten několika různými způsoby, tedy nejen zleva doprava, ale i vodorovně i svisle. Dokonalý palindrom.
O palindromu se mluví nejen jako o určitém slovním schématu, ale lze se o něm doslechnout například v hudbě, matematice nebo i v molekulární biologii.
Palindrom je tedy slovo, věta, fráze ,verš nebo i dvojverší, čísla, nebo jiné sekvence symbolů, které čteny zleva doprava a naopak dávají stejný smysl.
Ukázky:
Anna! Ej, rada a dar je Anna.
Anna! Pane, žena panna
to ví, že je život
Anna, má mať a má manna.
/Ivan Velyčkovskij, parafráze Hany Vrbové/
Já, Razin, s vílou vědy volám lesy čísel,
málo viděv u oliv. S ní – za ráj!
/Velemír Chlebnikov, parafráze Jiřího Taufra/
Z wiki.cz
Příklady slov
• Anna
• kajak
• klk
• krk
• madam
• mem
• oko
• radar
• rotor
• level
• děd
• jej
• joj
• jaj
• blb
• mim
Nejdelšími českými palindromatickými slovy jsou trpné tvary některých záporných sloves: nepochopen, nepotopen, nezasazen, nezařazen. Geografickým palindromem je například grónské městečko Qaanaaq.
Příklady vět
• A dál vidí lítat netopýry potentát i lid i vláda.
• A do vlaku kukal Voda.
• A násep valila v pesana.
• A to pole je lopota.
• A velitel velí víle. Vletí levá.
• Ale jak ta Katka jela.
• Ale že Lena neležela.
• Báře jede jeřáb.
• Bude mít sup kata? Žito totiž? A tak pustíme dub.
• Buzková, má Vok zub?
• Celkem jednu sovu sám pan Knap má; Suvo, sundejme klec!
• Co mop a Ned? Jde na pomoc.
• Co mop? Vše dá Hádes v pomoc.
• Ďasa na pusu supa nasaď.
• Dejdar rád jed.
• Dne moto: Palindrom i spáchá psí mord, Nil a potom End.
• Do háje si Jan Aleš šel a nají se jahod.
• Drápe gepard?
• Ej, orají. Zima mizí, jaro je.
• Elán! — I finále!
• Eli, pan Larsen nesral na pile.
• Eso v nose nes on vose.
• Fešná paní volá: má málo vína pan šéf?
• Gregory má samý Roger G.
• Chemie i mech.
• I zeman ležel na mezi.
• Idol z lodi.
• Ital klátí.
• Jáva horko má, mokro Havaj.
• Je blbej.
• Jelenovi pivo nelej.
• Kája má maják.
• Kapr pak?
• Karamely, pyle, má rak.
• Kit, pes lesa našel septik.
• Kobyla má malý bok.
• Koženka má mák, ne žok.
• Kubát omotá buk.
• Kuna nese nanuk.
• Lásky, to dotyk šál.
• Leč Erben nebrečel.
• Ležel i Klaus u Alki ležel.
• Marmeládu udá lemrám.
• Má se. Se vrátí Mazoch. I ticho zamítá. Rve se sám!
• Mete všade Eda světem.
• Motýly, to má motýlí Tom.
• Mrk: „A jed dej a krm!“
• Na pět šídel hledí Štěpán.
• Na potom, Oto pán!
• Nadlet i levné retka jak terén velitel dan.
• Ne debile, doma má má máma modely beden
• Nebe volá haló v eben.
• Nejdelší ticho, oh, cítíš led jen.
• Nekouká žák u oken?
• Nevypusť supy ven.
• Nevyvléknete tenké lvy ven
• Nezákaz za kázeň.
• Noha noží, běda ran, na řadě bizon a hon.
• Nu, tolik kilotun.
• Olda vidí divadlo.
• Olda vykolejenej je. Nejelo kyvadlo.
• Ona jíl Evita v rukávu u vaku řváti velí Jano.
• Otoman na moto.
• Pelyněk, okeny lep.
• Pijan ležel na JIP.
• Plaz z Alp.
• Po tenoru, Juro, netop!
• Prsten ovonět, srp.
• Řek: „I lež“ a ťal mečem lať a žel i keř.
• Řek erotoman lapal na motore keř.
• S kým smýks?
• Sabina hrává na varhany bas.
• Saze zas.
• Signate, signate, mere me tangis et angis (ochranný palindrom na Karlově mostě - na vědomí tobě znamení, poskvrníš-li mě dotykem, budeš zardoušen)
• Suk - netopýr rýp’ o ten kus.
• Šípovi pivo piš.
• Šok v pH = HP v koš.
• TAHAT (nevhodný nápis na průhledné dveře – v kapitálkách je čitelný i zrcadlový obraz).
• Tak napolo koukal ve vlaku okolo pan kat.
• Tele velí mile velet.
• Telecí v separé si žere režisér a pes více let.
• U dubu tu budu.
• U okna spí šíp s Ankou.
• Úder dredů.
• Ukaž mi Řím, žáku.
• Umírá, má rýmu.
• Únik skinů.
• V elipse spí lev.
• Vel salv pal, lap vlas lev.
• Zebra, dar bez.
• Zeman nemá kámen na mez.
• Zeman seno dones na mez.
Zdá se, že vymyslet nový a originální textový palindrom nebude pro současného výzkumníka jazyka vůbec jednoduché. Hodně štěstí.
báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena veršů, někdy jejich první a poslední slabiky, dávají slovo, větu nebo jméno člověka, jemuž je báseň věnována.
Až rozdní se a jestřáb vyletí Mlhou jitřní k rozjásaným výšinám, Blíž družce zamává svou perutí, Roj ptáčat svých si přizve k něžným hrám – Ó paní, tu vám důkaz přízně dám, I žár, jenž spěje k chvílím radostným. Soud lásky káže tak, to přísahám, Ej, náležíme k sobě, dobře vím.
Francois Villon
/přeložila Jarmila Loukotková/
Ano, především krásným dámám patřívaly akrostichy. Kolik dvornosti, graciézní hravosti a formální dovednosti obsahovaly ty verše, do jejichž siluety vepsal básník jméno opěvované paní! A přece čas, bez úcty k půvabům dam a vznešenosti provázejících je kavalírů, nedbaje ani na jména vladařů, která též korunovala čela lichotivých básní, prověřil akrostichy velmi nesmlouvavě. Bujný rozkvět této hádanky, jež hádankou vlastně není, pěstované zvláště na dvorech středověké šlechty a v salónech pozdějších aristokratů, svědčíval totiž mnohdy o úpadku poezie: pod elegantním povrchem lyrické hříčky se skrýval místo místo opravdové lásky plytký cit. Proto stovky akrostichů zmizely nenávratně v minulosti. Proč by však básník, který poctivě váží smutky i radosti života, odmítal vyzvání ke krásné hře?
Míč
MEškám Tě Františku čepobití dávno už tě
shání Slyšíš JE? ZOstra tedy honem polními pěšinaMI POzor však pozor na tajná andělská tenaTA TAkovou potutelnou cestou nejlépe naslePO MIlost totiž nedbá vnadidel, ale dělej brZO JEstli se Františku budeme před slepotou
Třást pak dojista zbloudíME
Mezopotánie je zemí mezi proudy
a my zas řekou která ráje vroubí
a řeka břehy břehy řeku soudí
Richard Weiner
A jak by mohl básník nevyužít příležitosti, kterou akrostich nabízí nejčastěji: změnit neutrální sloupec písmen na začátku veršů v klíč k lyrickému portrétu.
Neptun jejž těžko vypočítáš slavný Koperníku Efemérní lásky rádi oplakávali jsme v tichu Zimostrázové kytice písní po piáně Vějířem v podmořských chaluhách naposled zamáváme Adriatické moře s hvězdnými korály z nichž Arionův
delfín pije Leutnant prvního bataliónu ubohých aviatiků poezie
je lyrická forma složená z jedné čtyřveršové strofy se střídavými rýmy a dvou sdruženě rýmovacích dvojverší. Je třeba dodržet pevnou osmiveršovou osu, včetně rýmového schématu ABAB AA BB.
Rispet není rispetto. Ovšem současný rispet se z toskánského rispetta postupně vyvinul. Původní rispetto bylo lidové čtyřverší s milostným námětem. Vyjadřovalo úctu k milované osobě. Dnešní rispet se již v této neelastické formě nesoustřeďuje výhradně na původní motiv, jeho užití lze přenášet do jakékoli lyrické formy za dodržení zmíněných podmínek. Typ verše není rovněž dogmou, k rispetu se vztahuje pouze doporučení a to verš jambický, tolik typický pro italskou literaturu.
Jambický verš.
S jambem a jeho vzestupným rytmem, daným rytmickými vrcholy na sudých slabikách, má český přízvučný verš potíže. I když v něm lze snadno podložit sudé slabiky slovními přízvuky. Realizovat v českém přízvučném verši jambické stopy jazykovými celky je velmi nesnadné, vzhledem k postavení hlavního slovního přízvuku. Proto se uskutečňuje vzestupný jambický rytmus tak, že na začátek veršů a veršů kladou nepřízvučná jednoslabičná slova, především však přispívá k pocitu vzestupného rytmu to, že jsou na konce rytmických řad zařazována jednoslabičná slova s větným přízvukem.
Český jamb, příklad:
– Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný –žádný svit
/Karel Hynek Mácha/
Rispet, ukázky:
Podzim
Stříbrný večer v chladu tál,
hnal větrem dívčí hlasy.
Srp měsíc šel, očesal
tmou porosené vlasy.
Jen slova z vln, jen slova žen,
stín za záclonou světla jen,
jen zrcadlo, v něž podzim dých
stříbrný popel snění mých.
/Josef Hora/
Rispetti o čase
Den za dnem, perloperý čas
z vřetena srdce odvíjí,
promývá nás a plní nás
průhlednou melancholií.
A jak dny naše prudce míjí
kanóny hodin do nás bijí
i vteřin zbraně pěchotní.
Vpřed jdeme, smrtí těhotni.
Limeriky jsou zvláštní druhy pětiveršových humorných až nonsensových básní, které vymyslel Edward Leary a byl jejich základním tvůrcem.
Básně mají několik pravidel, tu a tam porušovaných, ale ve velké většině dodržovaných.
Schéma rýmů je AABBA.
První verš určuje místo, odkud dotyčná postava je.
Druhý dotyčnou postavu charakterizuje a rýmuje se s prvním.
Třetí a čtvrtý jsou obvykle kratší a přinášejí vtipnou pointu (opět se spolu rýmují).
Pátý je obvykle vtipnou variací na první verš. Tohle pravidlo je občas porušováno, ale pravověrní se ho drží.
Příklad Limeriku od Žáčka":
Znám také chemika z Teplic,
ten pumpoval si helium do plic.
Když jednu se hodně nafoukl,
vichr ho do Polska odfoukl.
Toho náfuku z Teplic.
Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: "Kluše?"
Odpověděl suše:
"Je z rodu neklusavých medvědů."
Byl jeden dědeček z Tokaje,
sedával na vejcích kvokaje.
Zní to jak pohádka –
vyseděl kuřátka,
ten starý čipera z Tokaje.
*
A jeden chlápek v Řepech,
vyžíval se v dřepech.
Mistrem v dřepu se však nestal,
Jednou dřepl a už nevstal.
A tak dřepí chlápek v Řepech.
nick kája
Znám také chemika z Teplic,
ten pumpoval si helium do plic.
Když jednu se hodně nafoukl,
vichr ho do Polska odfoukl.
Toho náfuku z Teplic.
Jakub Kyselovič
Byl jeden dědeček z Horní Vedví,
při pádu z kobyly zlomil se vedví.
Naštěstí byl slepen
velmi pevným lepem,
ten dvojdílný dědeček z Horní Ledví.
Edward LearLear
Znám jednoho člověka z Hradce,
ten rybařil na řece Svratce
a uprostřed vln
si převrátil člun
a uplaval mu háček nad c.
Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: "Kluše?"
Odpověděl suše:
"Je z rodu neklusavých medvědů."
Emanuel Frynta
/k mému potěšení vypracoval Wopi/
A já jen dodám, že
název Limerik se prý vztahuje a je odvozen z Irského města Limerick. Může také ale pocházet z dřívější formy poezie nesmyslu, jakýchsi společenských her, které tradičně zahrnovaly refrén –limerick.
Limerik je krátká, vtipná často nemravná nebo nesmyslná báseň. Lidová forma, často obscénní, ovšem s vtipným úmyslem. Porušení tabu je součástí funkce limeriku. V limeriku se často využívá i rýmu vnitřního, aliterace nebo asonance. Je jednoduše k věci využít nějakého prvku slovní hry. Obecně se tvrdí, že limerik je výhradou mužů a že ženy se stávají obětí obsahu. No, uvidíme.
Poznámky:
Vnitřní rým je rým, který nastane uvnitř jedné řady poezie.
Aliterace je náslovný rým, opakování shodných hlásek na začátcích slov.
Asonance je souzvuk koncových samohlásek na konci veršů.
Sonet je čtrnáctiveršová poezie v lyrické formě. V originální italské podobě se dělí na dvě kvarteta a dvě přilehlá tria. Je tedy složeno ze dvou čtyřveršových a dvou tříveršových strof. Obě čtyřverší mají někdy dva, jindy čtyři rýmy, tříverší tři rýmy v libovolném seskupení.
Johannes R. Becher o sonetu:
Zdá se nám, že podstata sonetu tkví v tom, že je to v pravdě dialektický druh poezie, eminentně dramatický - - - .Tato dramatičnost pochází odtud, kde je sonet stavěn podle obsahového schématu, totiž první kvartet jako teze, druhý jako antiteze, a následující dva tercety jako synteze. Klad a protiklad v obou prvních kvartetech a jejich překonání v závěrečných tercetech charakterizují ryzí formu sonetu.
Brukner a Filip ve Větším poetickém slovníku namítají:
Tento myšlenkový pohyb je ovšem různě obměňován, neboť sonet, ač žádá kázeň, nelpí dogmaticky na tom, aby byl uvnitř svých hranic stále stejně rozdělován, aby si teze nedopřála přechodu z prvního kvarteta do druhého, antiteze, z druhého kvarteta do prvních veršů terceta atp.
Podstatu sonetu nenarušuje ani jiná grafická podoba, ani absence rýmů. Sonet se však rozpadá tehdy v nic, je-li uvnitř jeho formy myšlenkové vakuum, nedokáže-li autor spojit lyrické s dramatickým, nepochopil-li že za vnější krásu vděčí sonet své duši.
Ukázky sonetů:
Život se žene, pořád dál a dál,
a smrt vždy za ním velikými kroky,
a to co daly a co dají roky,
přešlé i příští, nosí mi jen žal.
A vzpomínky a čekání mě rvou
hned tam, hned tam, že bych se bez váhání
rázem už zbavil toho zužování,
jen kdybych neměl cit sám se sebou.
Dívám se v duchu na své srdce hořem,
co mělo za slasti; a z druhé strany
vidím v tom vichru sebe na moři:
přístav je v bouři a můj člun je zmožen,
rahna a stěžně jsou už zpřelámány
a světla, k nimiž jsem vzhlížel, nehoří.
Francesco Petrarca
/přeložil Jan Vladislav/
Když znevážen a vyděděn sám,
svou hanbu polykaje každodenní,
bezmocně bouřím u nebeských bran,
jak se tak vidím, klna narození,
a toužím jako tamten přátel mít,
jako druhý krásy, jako třetí štěstí,
jak čtvrtý věhlasu, jak pátý klid,
a život utěšený v bezbolestí,
já zhnusen sebou náhle zřím
a z šeré bídy, jako z brázdy skřivan,
jenž, vzlétá před jitrem, se povznáším
a hlaholím a děkuji a zpívám.
Vždyť nejsem chud. Tys mi svou lásku dal.
Jsem bohat. Jsem nade krále král.
William Shakespeare
/přeložil Erik A. Saudek/
Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce,
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k ohradám zmlklým.
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
tak celým podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,
po roztříštěných akordech, echa budeme pátrat,
po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.
Duše, d níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci,
svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; -
to všecko v jediné chvíli, na stezce zešeřené
a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.
krátká reflexívní, didaktická, v novověké literatuře častěji satirická báseň, lapidárně vyslovující adresnou myšlenku, obvykle složená ze dvou částí - expozice a pointy, většinou se jedná o čtyřverší, kde se hlavní pointa skrývá v posledním verši.
Původně v antice byl epigram skutečný dvouveršový nápis věcného obsahu, umístěný na hrobě, budově, pomníku nebo daru. Podle určení se epigramy rozlišovaly na náhrobní, dedikační a čestné (chvalořečící zasloužilým jedincům).
Pestřejší tematiku má epigram literární - občanský život, umění, církev, politiku, lásku, národ ap. K nejvýznamnějším klasickým epigramatikům patří Simonides a Říman M. V. Martialis; v české poezii F. L. Čelakovský, J. Kollár a K. Havlíček.
ukázky epigramů:
Když vám někdo poklonkuje,
lichotky do tváře mete,
nejásejte, buďte v klidu.
Nejspíš si vás s někým plete!
Ve světě se zrodil nápad?
Co s tím dělat, dobře víme.
Vždycky si to nenápadně,
ale jistě přivlastníme!
Coby švarný gynekolog
záletník má naději,
že do tajů krásných dívek
vnikne ještě hlouběji!
Myslíš si, že už jsi slušný?
Že už neznáš sprostá slova?
Tak si opař třeba ruku.
V tu ránu jsi sprostý znova!
třířádková sloka s formou A-B-A, původem ze střední Italie, druhý a třetí verš ritorenlu je endekasylab, tedy jedenáctislabičný verš jambického spádu, první verš je kratší verš jiného druhu.
Ritornel vznikl z rispeta, lidové milostné čtyřřádkové písně a to tím, že poslední verš, jenž byl bezvýznamný (jalový nebo opakující myšlenku), odpadl a verš první se zkrátil.
Ritornel má proto rýmem spojený jen verš 1. a 3., 2. je buď úplně osamocen, nebo asonanci (i konsonancí) sdružen s ostatními. Častěji však i verše 1. a 3. asonují, druhý pak konsonuje (shoduje se souhláskově) s některým z obou. Prvý verš, gramaticky i smyslově osamocený, je apostrofou květu (ital. fiori = květy i dívky), pozorováním, faktem, druhé dva jej mají vykládat obrazně.
Italské ritornely jsou encyklopedií umění milostného. Jejich nápěv je velmi prostý. Sebral je prvně Rückert (Hundert Ritornelle von Ariccia, 1817), jenž uvedl tuto formu do německého písemnictví překlady, i ritornely vlastními, jež se od italských liší vážným obsahem. U nás jsou známy ritornely J.Vrchlického:
Pochmurné jedle!
Jak smutný celý hvozd váš!
– Ale štěstí, že plané růže smějí se hned vedle.
-------------
Chudobky v husté trávě,
vždy šlapané a vždycky neuznané,
snad proto srdci nejdražší jste právě.
Villonská balada (nebo také francouzská balada) je lyrický básnický útvar, který se nazývá podle jejího zakladatele Françoise Villona.
Je to opravdu, ale opravdu náročný literární útvar. Vytvořit ho podle pravidel je velmi těžké, což může být právě pro mnohé výzvou.
Skládá se ze čtyř slok, z nichž první tři mívají sedm až dvanáct veršů, poslední, poslání, čtyři až pět. Verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky. Balada je obtížná tím, že užívá pouze dva či tři rýmy. Vznikla v románských literaturách 13. - 15. století ze středověké francouzské písně.
Jak již zmíněno, básník smí použít pouze tři rýmové koncovky (A-B-C) a musí dodržet jejich použití ve struktuře, kterou si zvolí (například A-B-A-B-B-C-B-C, nebo za použití rýmu obkročného - ABBAACCA).
Je založena na kontrastech a protikladech.
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
--------------------
inspirováni Villonem v české literatuře:
Jarmila Loukotková – Navzdory básník zpívá
Jiří Voskovec, Jan Werich – Balada z hadrů
Vítězslav Nezval - 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida
Ivan Martin Jirous – Magorovy labutí písně (idea, nikoli forma)
ale v poslední době zejména Michal Horáček
Sidžo je tradiční forma korejské poezie.
Význam slova sidžo není příliš jasný a znamená báseň ročních dob nebo soudobou báseň. Název sidžo se poprvé objevil v roce 1727 v antologii korejské poezie Věčná slova země zelených hor, kterou sestavil básník Kim Čchon-thäk. Sidžo představovalo jednu z hlavních básnických forem zejména v období 14.–17. století. Těmto básním pravděpodobně předcházely básně psané čínsky, které byly do korejštiny přebásněny. V korejštině je sidžo zaznamenáno ve třech dlouhých verších, shora dolů a zprava doleva. Díky odlišnému písmu se do češtiny převádí jako šestiverší.
České překlady Oldřicha Vyhlídala a Nam Gi Doka patřily k prvním rozsáhlejším překladům této tradiční literární formy do evropského jazyka.
-------
o sidžu i Pavol Garan:
„Sidžo, tradičná kórejská forma, má v našej poéziii zaujímavú históriu.
Sidžo prešlo dramatickejšou metamorfózou než príbuzné haiku- a ujalo sa. Hoci korienok je... dlhý síce, ale tenučký.
Pôvodne v kórejčine je to trojveršová básnička, vnútorne členená na polverše a bez rýmov. Prvý český prekladateľ Oldřich Vyhlídal však pri preklade hľadal tvar, ktorý by nekolidoval s českou básnicou tradíciou a zároveň rešpektoval originál, a tak pri sprostredkovaní starokórejskej lyriky (pomáhal mu kórejský študent Nam Gi Dok) skusmo transponoval sidžo ako pravidelný rytmický a rýmový útvar formy
AB BA CC.
Podľa mojich vedomostí sa na počeštené sidžo zabudlo ako na milú ale nedôležitú kuriozitu, ale ono, dvadsať dva rokov hybernujúc, vykuklo zrazu v knihe mladého Slováka Jána Zambora Neodkladné (1980).
Keď som sa Zambora (už profesora a nie mladého) okolo roku 2002 pýtal, kde k tomu sidžu prišiel, odpovedal len neurčito, že ho prevzal z češtiny, z českej poézie. No a ja som ho zase prevzal od Zambora (tvorí tretí oddiel mojej prvej knižky) a ešte predo mnou Peter Bilý v zbierke Spomalené prítmie, odo mňa ho zas odkukal Peter Staríček a zaradil básne v tejto forme písané do svojho debutu Chodec . Na doplnenie len dodám, že sidžá v slovenčine, z pera Daliho Stana, som zaregistroval aj v literárnom časopise RAK. Nie je to žiadny boom sidža, ale na to, že sidžo žiadna slovenská a myslím, že ani česká literárnovedná príručka neuvádza, je to celkom zaujímavé.
Sidžo, v podobe v akej ho v roku 1958 predstavil Oldřich Vyhlídal, žije. Žije, hoci nové preklady kórejskej lyriky sa Vyhlídalovým formálnym experimentom neinšpirovali (možno o ňom ani nevedia) a úzkostlivo sa pridŕžajú pôvodnej podoby nerýmovaného trojveršia (na názov výpravnej prekladovej antológie, ktorú som čítal a ktorá to dokladuje, si, žiaľ, už neviem spomenúť).
Aby som neopomínal, sidžá podľa Vyhlídala možno ešte nájsť v tvorbe Michala Jareša“.
Pavol Garan:
Džez 1960
Pán... sadá za bubny...
Po tichom pradení
môj oslobodený
duch prahne v zárubni
kavárny Vltava – – –
„Sklenku?“
„Ste láskavá.“
Úzkosť
Naoko ešte hrdá.
A naokolo tma.
Spusť riasy, oploť ma,
lebo ma nájdu ľudia,
ukážu na mňa v pustom
dni zahroteným prstom.
------------
neznámý autor
Vypil jsem… ach, nevím kolik vína,
šel a usnul někde na horách.
Kdo by mne tu mohl vzbudit… ách,
duchnou nebe, shlavcem je mi hlína.
Vichr přihnal drobný déšť - a sen,
byl-li tu, je ten-tam-ten-tam-ten…
Michal Jareš
Sidžo XXXIX
Podzim podepsal listí
Pár stránek si vzal s sebou
Rybník už břehy zebou
že ledem si je jistí
slabším než papír Nezřetelný pád
ryb klesajících spát
------------
(text vznikl i díky citacím a laskavému svolení Pavola Garana s jejich publikací)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení