od těch rán byl modrý večer
chtěl zahojit noc a vypít prošlou cestu
vyžilou a krásnou
je to čubka!
čubka tváří v tvář a zvonice!
a nelze pro ni odejít a s ní
od knih natož od básní
zapomenout
odbásnit
ty zlatohlavé rty na temeni i za ním
utratit den a tkáň co má volooký křís
lásku
viděl jsem kudy kráčí
chtěl k sobě přitisknout jak nový lék
vyplavala ze tmy bez vyznání
jediný můj druh - také nikým
plavý kůň a všecko
viděl jsem kudy kráčí
všem chodcům vstříc
jen jsem ji neprosil
už ne
od těch ran bývá modrý večer
od Indigo
dne 20.04.2013 15:54 ·
9 Komentářů ·
560x čteno ·
a nelze pro ni odejít a s ní
od knih natož od básní
nerozumím použitému slovosledu (a sní jako ani s ní?),
stojím, neumím si spojit - verš se mi rozlamuje,
kombinuju přesahem jinak, abych mohl pokračovat
pak si pochutnávám, na těhle pasážích asi nejvíc
odbásnit
ty zlatohlavé rty na temeni i za ním
utratit den a tkáň co má volooký křís
lásku
vyplavala ze tmy bez vyznání
jediný můj druh - také nikým
plavý kůň a všecko
a že neprosils - jsi unavený, lásku a poezii a její múzy
to mnohdy nezajímá, když v temeni napořád, i třeba v modré pak
- - -
bude jistě čtenář, který odemkne a zahlídne hlouběji,
však pro mě má ta virtuální petlice možná o zámek víc,
a tím výše psaným jen zkouším klíče - třeba časem
ten správný vypiluju
a já :-) takovýhle texty čtu pro sebe, jako, že ne potichu,ale chtěla bych je někde řvát a taky do sebe...jako někdy marně řvu a nikdo neslyší...tak sem za tím nějak typovala Jarka, zmátla si mě dokonale :-)
je to živej text a dobrej...palec
ano, po propité noci jsou modrá rána
plavé koně viděti - kocovinu míti
něha noci všem chodcům vstříc
vyplavala bez vyvání
modré večery... i rána...
po probdělých nocích jsou zvláštně jiná
a to jaro, silné, slibující, vábící...
velmi jarní báseň, ano, tak ji čtu
tady jsem zakleslý. Nevím co s tím. Hlavně teda rty na temeni. Napadá mě jen otisk rtů na kadeři. Jestli ale už nejsem doma, tak ztracený. Vše jsem už prostoupil ale jen tady visím.
musím se pozastavit nad slovem odbásnit... z toho mi uplně přejel mráz po zádech, odbásnit jako zbavit prokletí? hm, super. Víš, in, já to čtu a ta báseň mi duní... když to řeknu uplně na rovinu, aniž bych to balila, tak sem z toho normálně na palici... já vůbec nechápu, že ti to drží pohromadě, ale drží. Sekla jsem se jako egon na zlatohlavých rtech a to jak tomu rozumím je možná uplná blbost a ty se zasměješ.. ale, no zlatohlavé rty mi na první přečtení přišlo jako uplná blbost, jak můžou bejt rty zlatohlavý, že jo, ale pak mi došlo, že ty tím vlastně říkáš, že na tom člověku se zlatými vlasy jsou to nejdůležitější /pro tebe/...rty na temeni, dobře to bych pochopila... i za ním... ale co to je, do prčic, volooký křís... nevim, sem u těch tvejch věcí vystřílená z významů... obtížně se mi to četlo, ale jsem za ní ráda.
Drahá.
Čekala jsem s komentářem č. 2 až připíší i ostatní. Můj první komentář byl první dojem, potřebovala jsem si ho poznačit - ačkoli nevím, jestli k něčemu byl.
Něco Ti povím ještě.
Myslím, že píšeš poezii vážně. Často myslím na tu Plathovou už jsem Ti to párkrát říkala, ale tys to dovedla jednak dál, jednak jinam. Obě vycházíte z jakési šedi. Ty máš ty ptáky, větve a modrou, čímž tu šeď specifikuješ a dáváš jí tvar. Plathová občas probleskne něčím jako obilím, pálenými cihlami a zapadajícím sluncem. /Pokud je o tohle je se mnou asi děsná řeč, protože to vnímám skutečně většinou jako barvy, pardon./
Popravdě si myslím, že to jde přivést ještě trochu jinam
"do rudého oka do kráteru rána"
nebo jinde "vtom ráno mi za oknem vzkřiknulo"
To jsou jen dva výbuchy které mě napadají, mohou snad trochu popsat tu hranici za kterou se vy dvě nevydáváte, Plathová za ni občas vystřelí ale sama ji nechápe evidentně /tu asi i paralela s těmi jejími sebevraždami/. V těchto místech je ta poezie daleko čistší, to zamlžené slunce na které myslím pokaždé když vás čtu se chvíli vynoří. Takový kousky se pak učím nazpaměť. Tu vidím jakousi cestu.
Pak jsou tu ještě kusy který se mi u Tebe pamatujou samy. Dobře to nazval Oldřich, dezautomatizování výrazů nebo tak nějak. Jde mi to trochu proti srsti. Obě dvě mi jdete tímhle trochu proti srsti - a ty víc /promiň za to přirovnávání, ale já Vás čtu na jedné vlně, hm/. A nevím, jestli je to takhle správně. Text by se neměl pamatovat sám od sebe, pak je mi text pánem a to nesnáším, text by se měl pamatovat protože chci. Je to takový zamotaný klubko, nebo opět to slunce v mlze, štve mě to v té poezii. Možná by se to dalo nazvat kudrlinkama, kdyby to teda člověk hodně banalizoval. A kdybych chtěla hádat z básně, pak myslím, že Tvá poezie je pánem i Tobě.
Zkusím z toho co jsem napsala úhrnem - tedy myslím, že píšeš poezii vážně. Já třeba ne. V jistý chvíli se to zlomilo a začala jsem se prokopávat k próze, teď to mám tak že mě dokáže uspokojit jen psaní prózy. A myslím, že v tomhle nejsem sama. Myslím, že spousta začínajících básníků jsou spíš zakuklení prozaici /ačkoli se za prozaika nikdy považovat nebudu, konec digrese/. A že je tím pádem v současné poezii prózy příliš. Ty to neděláš. To je podle mě správné. Nebo možná zas ne, třeba kdybys psala prózu, pak by se Ti postupně podařilo si poezii vyčistit, ono já tady nejsem od věštění a předpovídání budoucnosti, teď se mi dokonce tahle varianta zdá lepší, ale to zase možná jen proto, že se projektuji do Tebe. Taky mi přijde, že se v tom zamotáváš, nemáš nad svými texty nadhled, necháš se jimi omotávat - když budu přísná, tak i řeknu, že něco tak závažného jako poezie se prostě nesmí psát vážně, protože pak to člověk zákonitě zkazí trémou. To jo. Ale čtenáře ve mě neztrácíš, nene. Prostě ne.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
