Jako čtenář se nemůžu zbavit té nabídky dvojsmyslu na půdě. Vím že hlína to není, ale stejně.
na zdi za horkých letních dní
dneska mě tady trochu ruší ten dvojnásobek významu. Horký a letní. Jakoby to vlastně nebylo to samé. Kdy bývá v létě zima ? Ale sám nevím jestli bych vypustil jedno nebo druhé.
co umění
tohle vůbec nedokážu do té vystavěné řady příběhu nějak vsunout, jakoby to stálo prostě opodál. Snad mi nic neuniklo. S tou básní na začátku bez výhrady, tady nevím. Co tam to umění dělá ? Proč se v téhle pěkné kompozici mluví o umění? Nebo je to jen letmý příměr?
Ja neviem, to je zvláštný druh básní, pri ktorých sa nútim zabudnúť na to, čo chcem a potrebujem a skúšam prijať to, čo sa mi ponúka – ale takto to veľmi nefunguje. Takáto báseň chce objektívného, profesionálneho kritika. Alebo čitateľa, čo sám básničky nepíše (azda sú aj takí). Konštatujem, že je to kultivovaný text, ale nie je pre mňa. Ja nemám rád také „nenadálé výpady“ ako „co umění“ a „miluji hory“, pre mňa to text príliš rozpije do strán, nie do hĺbky. Inak: zariekávaš sa polysémiou... Blbosť, ešte inak: z básne by malo byť približne jasné, čo autora trápi. Aj keď nehovorí v prvej osobe.
Toto je skvelé, presné, skľučujúce:
jsou mrtví
jsou mrtví takoví že
nezaslechneš nic než
chomout jak vysušený na půdě
na zdi za horkých letních dní
poklepává
Naproti tomu
tvé srdce černý oř
to je príkra juxtapozičná metafora v ktorej vybuchne tisíc významov a ja sa len tak nejako bezprizorne, zúfalo motám v troskách.
Cestujem, ešte ospalý, každé ráno z Dobšinej do Betliara, v Nižnej Slanej pristupujú maturantky z Kobeliarova, asi študujú strednú zdravotnú v Rožňave... sú krásne, skúšam si predstaviť, čo asi tak vedia o poézii. Myslím si, že nič. Totálne, desivé nič.
z básne by malo byť približne jasné, čo autora trápi. Aj keď nehovorí v prvej osobe.
Upřímně já mám především ten problém že neustále mluvím v první osobě a to zvlášť když vůbec nemluvím o sobě. Takový ten zlozvyk promítat všechno na sebe a pak to už zapomenout převést zpátky osobě které patří. Ale čím déle píšu báseň, tím více z ní první osoba mizí. Tahle báseň se původně jmenovala "neosobní" /pak jsem se na ni rozčílila a schválně jí dala takový ošklivě krkolomný název/. Ale tuším co mi chceš. Ty nenadálé výpady - určitě by se to mělo nějak lépe zapracovat, ale přesto myslím, že mohou mít svůj význam.
Ten text "čo autora trápi" je o Kavkaze tak jak ho znám z jednoho ze dvou dívčích románů které jsem kdy četla - navíc tento byl zcela nehodný toho označení /jakožto horlivý čtenář foglarovek jsem podobnou literaturou - možná bohužel - ale já to tak nevnímám - odjakživa pohrdala/.
Byla to krásná knížka o jakési malé holce která se tam narodila a která se nenáviděla se svou matkou. Ta její matka byla hrozně uhádaná, taková černovlasá ďáblice /věru že to děvče bylo taky trochu po ní/, ale když umírala, dívala se bez nenávisti otevřenýma očima na hory, byla to nejsilnější scéna z té knihy, žádnou jinou si ani nepamatuji. To děvče jezdilo na černým koni a byli tam také nějací nebezpeční zbojníci či kdo... četla jsem to velmi dávno.
O to víc mě překvapilo když jsem si na celý ten příběh vzpomněla když jsem nedávno večer jela do města na koloběžce /doprava je tu velmi drahá a celkem i pomalá/.
Ta část cos ocitoval ale byla odjinud. To jsem si zase vzpomněla na něco jiného. Hm, pravdaže by se mi tohle nemělo stávat, měla bych napsat jeden text. /To "co umění" - to už je mimo naprosto :)/
Ještě se o to pokusím.
Ještě - jsem si jistá, že lidé kteří poezii nepíší ji čtou /znám pár takových/ ale netuším proč.
Ještě Ti taky velmi děkuji za zastaveníčko.
Egone, Egone, přivedl si mě do velmi velkých rozpaků.
Co tam to umění dělá ?
Je fajn že se mě na to ptáš, horší je odpovědět. Pcha. No já to teda řeknu. Psala jsem ten text relativně dlouho a poslední úpravy jsem si nechala na hodinu dějin kultury a ono jaksi se tam furt mluví o umění a jak jsem tak tu báseň přepisovala /já pořád přepisuji/ tak jsem to tam tak z rozmaru napsala. Hm. Myslím že tyhle moje rozmary musí být pro čtenáře velmi nudné, pardon...
A jinak "horký letní den". No, já to jako duplikaci nevnímám, v mé představě to "horký" pojmenovává spíš vzduch nebo pocit, takovou tu tíži jako když se práší ze sklizenýho obilí a člověk je spocenej a ještě zaprášenej, zvlášť na tý půdě /seno/ zatímco "letní" pro mě znamená pojmenování světla, neboli toho co vidíme - krásná obloha, paprsky a tak. Tedy proto. /vím že v tuto chvíli je velmi snadné mě obvinit z toho že vykládám kraviny, ale já to tak fakt myslela :)/
Je strašně těžký ukrojit si z básně, která motivačně čerpe
v příběhu čtenářem nečteném - což sice nedovolí úplné
pochopení, může se však dotknou a přiblížit
jiným způsobem úvahy autora při zpracování textu.
I když je pravda, že stejně tak nemusí dojít
fiktivnímu ději.
Líbí se mi však právě tenhle způsob onoho zpracování textu -
obsahově dosáhla až po Tvém dokomentu.
někdy, když jsou komenty dlouhé, tak je nečtu...tak za sebe...zrovna to citované dajakem, ano, to mi taky zastavilo a přinutilo přemýšlet o tom jaks to napsala, že v tomhle kousku je velký kus atmosféry...jinak často si říkám, kam ta holka na ty obrazy chodí:-)
Je strašně těžký ukrojit si z básně, která motivačně čerpe
v příběhu čtenářem nečteném
... nevim, no. Ten problém by tu být neměl, je to sice blbě napsaný, ale nemyslím, že tohle je ten důvod. Tu knížku jsem četla před deseti lety asi. Jediný co mi z ní zůstalo je základní obraz. Ten není ažtak složitej. Je fakt, že jsem v té básni asi měla říct jiný věco než jsem řekla.
A Vorčo... já dneska mám extra rozepsanou náladu, no... kam na ty obrazy? Haha. Tu půdu jsem asi tři léta vyklízela. Kolikrát jsem tam byla si fakt nepamatuju, ale tenhle obraz je rozhodně zaslouženej :D Díky...
Luiso ano, to asi neměl, a já jsem se i tak trochu nepřesně vyjádřil -
jde spíš více o porozumění řečenému, ne tak o úplné pochopení
tématického využití podkladu.
Napsat do anotace "na motivy toho a toho, a je o tom a o tom" je asi blbost, a věc by to sice ozřejmilo, leč jaksi umělecky podkopalo.
Možná ty v komentech výše zmiňované obraty, možná jich úsečnost
na vině, kdoví...
Chtěla bys napsat do básničky román, viď?
Nejdříve na mne dělalo dojem, že čtu dialog, čemuž jsem se samosebou podivila, když ani náznakem.Ale vím čím to je. Jsou to vlny, křivka co padá do hlubiny a vzápětí se zase vzpíná pěkně vysoko.
Vezmu to popořadě, po strofách, tak jak se textu chápu já.
1.Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale není to pravda. Všechny vedou domů. V krajích zapomenutých, protkaných těžkou prací a fyzickou námahou se obyčejně nepočítá s člověkem který se rodí i s jinou duchovní zvídavostí, než ta, která směřuje do kostela.
2.Za těmi kopci, které vypravěč ještě nenavštívil může ležet odpověď na otázky, které doposud nikdo nezodpověděl. Je to daleko, daleko, možná dál než za těmi kopci...
3.Nepokoj, doma jen žena z hor, rozená pro život venku. Ta nikdy nemohla smýšlet podobně jako vypravěč. Nikdy netoužila po klidu za kopci, po jiném uspokojení. Pravděpodobně matka, jeden a zásadní vypravěčův vzor od dětství. Trhání uzdou, matka vypravěče krotí.
4.Není jediná matka. Je jich vícero. Dva s otcem, celá rodina, možná celá vesnice i celé generace. Už nikdy nepocítí nutkání divokých koní prorazit ohradu, vítr co zvedá koňskou hřívu, ale přece možná kdysi - na půdě chomout co poklepává.
5. co umění... to je dost zrádný obrat, právě v tuto chvíli. Nejspíš chápu tu spojitost, nicméně bylo by nejspíš nutno opsat ten vjem jinak.
6.Kéž dojdu kdesi útěchy, miluji hory, jsou ještě vyšší než kopce, ale mohu jen potají, není mi dopřáno s podporou rodiny, nebo těch co rovněž miluji-nesmíš!slyšíš? Říká ta hádavá žena z hor...
7.tvé srdce černý oř
padá přes kamení
Buď dobrovolná sebevražda vlastních vášní, představ a snů a idejí, jakési padání do propasti, dobrovolné umrtvení kvůli těm, jenž miluji/nakonec končí jako ti co ve čtvrté strofě, anebo útěk, ovšem ten který se uzavírá také neblaze. V každém případě v závěru je nedobrovolná smrt, nedobrovolný a nešťastný konec toho, co v skrytu chované, živené zvídavostí po čemsi nepopsatelném.
Dostala jsem strach. Jako vážně. A taky. Mám radost. Protože je strašně málo čtenářů, kteří přečtou víc, než byl autor ochoten napsat. Nebo kteří - k nesmírnému podivu autorovu - čtou přesně to, co mají číst, ač to není napsané zrovna šťastně. In... :)
Podle mě je to nesmírně propracovaná věc hned po několika způsobech. Nedovedu si představit, že by byla napsaná jinak, až na ten verš o umění. Je příliš mělký na hloubku, které se týká.
Nejspíš si měla v úmyslu pro větší kompaktnost s odkazem na druhou strofu, tohle bylo jediné napsáno něšťastně. Chtělo to něco, co nacházím ve spojitosti se třetí a předposlední.
Zkouším si sama pro sebe nalézt tu správnou slovní konstrukci, nicméně zjišťuji záhy, že je to právě z textu to nejnáročnější, právě to, co se jen velmi těžce jinak opisuje.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
