nezažila jsem první republiku
a nebydlím v masarykově čtvrti v domě č. 16
nevlastním cukrárnu
nejsem dcera ani manželka
slavného skladatele
nemám světlé vlnité vlasy
jako luisa na obrázcích z knížky
ericha kästnera
nehraji na piano
páni mi nenosí růže ani bonbóny
a palačinky si musím smažit sama
po mé pravé ruce se rozjíždí růžové letadlo
pozorují ho tři ušáci a dva bažanti
/mohla bych je zastřelit kdybych chtěla/
občas tu projede vlak nebo traktor kropící obilí
a já se na posedu snažím napsat báseň
dřív než sem dojedou ti dva cyklisté
v modrých trikotech
báseň o tom co jsem chtěla být
a o tom co jsem nebyla
jen tak aby se neřeklo že nemám smysl pro krásu
pro krásu dne
i když nebyl
pro krásu v lidských srdcích
která se ne a ne dostat ven
pro bolest zastřelených zajíců
pro zkamenělé růže na fasádách domů
pro upáleného koniáše
kterého čítávám po nocích
pro strach ze strachu kterého se bojím a přesto
nerozsvěcím
těm kteří chtěli abych byla krásná
aby mé slunce zpívalo a aby
nechávám zhasnuto
svým veršům jsem tichá
neumím číst v lidech příběhy
nejsem ničím zvláštní
a ničím polámaná
jenom
procházím
a podívejte
jak se upuštěný šál na okamžik chvěje ve větru
ještě chvíli mě nechte
tančit na stříbřitých dlažebních kostkách
ještě chvíli chci tančit
ještě chvíli
a ještě pak
od Luisa
dne 27.04.2013 12:55 ·
18 Komentářů ·
759x čteno ·
Říct, kdo jsi tak, že řekneš, kdo nejsi. usmívám se, protože mě to opravdu těší, opravdu mě baví takovej text číst. Hlavně to stihnout ještě než dojedou ti dva cyklisté v modrých trikotech :) Líbí se mi, jak komunikuješ se čtenářem, jak mě upozorňuješ, jakoby mimoděk, na to, co se děje kolem tebe a tudíž i kolem mě...
Tady:
a podívejte
jak se upuštěný šál na okamžik chvěje ve větru
Jako bys vzala čtenáře za ruku a šla s nim někam, kam chodíš jenom ty a celou dobu mu povídala a on se ani trochu nenudí. Je to prostě živý. Stěží si tě dokážu představit nad klávesnicí, protože ty to prostě vychrlíš na tý procházce...
No palec, když chvilku počkáš, jdu si to projít znovu.
Nejdřív jsem se těšil, až se přestane mluvit o tom co není, nebylo, nastěstí jsi se dostala přesně tak daleko aby to nebylo málo ani moc. Tak do pětiny. Nějaký zlý jazyk by řekl, že se tady jen pálí od boku. Jak je to nevím, za sebe ale: Je tu spousta pěkných náznaků, nástinů. A nechtěl bych aby je někdo dotáhl do konce. Nechci aby to skončilo, aby mi někdo vysvětloval vtip. Chci jej chápat po svém.
ještě chvíli
a ještě pak
takhle se pro mě prostě dělá konec. Poslední tři slova. To jo.
Hrozně by mě zajímal ale tvůj text, který by měl jen pár slov, ne víc než šest, sedm krátkých řádků. Zdá se mi, že v básních místy postupuješ trochu prozaicky. Zkus stavět z mála. Nebo ti ta klasická poloha nesvědčí ?
Čtu Vaše komentáře a pokusím se teď říct něco k té formě, kterou jsem tu použila.
První fáze - rozkreslení, předkládám ihned celý problém který budu v básni řešit, ale jen nastíněný /zde 1. strofa/.
Druhá fáze - digrese, odbočení od tématu, asi ta nejtěžší a nejhorší část básně jak pro čtenáře tak pro autora, mluvím o něčem úplně jiném, abych získala nadhled a taky zjistila jak to souvisí s tím začátkem.
Třetí fáze - racionalizace problému který na začátku nastíněn, jsou to kratší věty, vysvětlování, pokus jít k jádru věci cestou konstrukce /zde 3. strofa/.
Čtvrtá fáze - vyústění - většinu slov už jsem odhodila a zde už je linie básně víceméně čistá, snažím se snad zachytit okamžik snad cosi subjektivního, často tu opakuji stejná slova.
Používám to ve všech svých podobných a takto dlouhých textech a je to prakticky jediný způsob, kterým jsem teď schopna psát. Nejsem s ním spokojena, to jistě ne - už proto, že je to psaní víceméně pasivní. Ta báseň strhává mě, jde si svou cestou, já jen popisuji. A jestli bych byla schopná napsat jen šest řádků? V současné situaci jistě ne. Není to jen věc poezie, stejným způsobem mluvím, přemýšlím, žiju. /Vlastně pokud je poezie prací na sobě, pak je to poezie, hm./ A nejsem s tím spokojená.
já s tim taky nejsem spokojená, už to tu mám otevřečný půl dne a chystám se Ti vytmavit, co mi tam všechno nesedí... formálně krásný, cvičení... práce na sobě, proč ne. ..tři čtyři výborný momenty, jakože Seš básník, pro mě bezesporu, ale jako kus .. jako poezie... pro mě tohle absolutně ne.
ještě se vrátím a budu konkrétnější. jestli vydržíš :)
jediný co mi v celym tom textu vadilo byl takovej ten výlet do "místního mysliveckýho sdružení" ušáci a bažanti, to sem o tom tak nepřemejšlel, až u těch zajíců... no nic
moc často to nedělám, přes tu faunu, u mě palec
a kašlu na to co měla být která fáze, text je pro můj způsob chápání poezie prostě skvělej
neb jsem nevzdělaná ,název mi nic neříkal a nechtěla jsem gůglit, ale nějak náhodou jsem nakoukla...
co říkat k obsahu a formě, jsi to ty i s věcma, který spolu zdánlivě nesouvisí...máš stále co říct:-)
Tak jsi se přece objevil s těma zajícema! Já to tušila trochu, stejnej motiv dvakrát zopakovanej a ještě ke všemu blbej motiv. Jo no. Jsi jeden z mála komentátorů, který řeknou to podstatný na minimálním prostoru občas bys za to taky zasloužil palec...
A Vorčo - no, já jsem na názvy praštěná, jenomže tohle je svým způsobem nepřeložitelný, jeden význam toho slova je "titulky" a myslí se tím takovýty dlouhý titulky po filmu nebo před - jinak to označení patří částečně i hudbě která u těch titulků hraje, takže tak :)
Noa cvrčko - těším se :)
jen drobnost, všichni mi říkali jak sem blbej, to když u filmu čekám na závěrečný titulky a dokonce je i čtu a co je nejhorší baví mi to, kolikrát i k kvůli tý muzice co je podbarvuje
no děvče, těžko říct jestli skutečně na posedu, spíš na neposedu bych to tipoval.
moc příjemně ukecanej text. Malinko drnda, trošku Sókratés
a já jsem spokojenej.
ohromně mě těší, že se můžu vymezit proti tolika přikývnutím :D
no, taky si kvůli tomu připadám trochu divně, ale postavím se za své:
pokusím se jít od obecnějšího k osobnějšímu.
po tom dlouhatananánském přemýšlení, proč že teda mi odpoprvé až po teď přijde tato báseň jinačí než ostatním vyjádřeným, dospěla jsem k jednomu zásadnímu bodu a několika méně zásadním a pak k několika nepodložitelným, leda mým vkusem a co je nejhorší vzpomínkou na něco zcela konkrétního, co jsem ale dosud zpod vrstev v mozku nevydolovala, abych mohla napsat: TOMUHLE jakoby Tvý slova z oka vypadly.
a teď konkrétně :)
to nejzásadnější je tentokrát pro mě přesah
ten nalézám všeho všudy tady:
pro strach ze strachu kterého se bojím a přesto
nerozsvěcím
těm kteří chtěli abych byla krásná
aby mé slunce zpívalo a aby
nechávám zhasnuto
svým veršům jsem tichá
neumím číst v lidech příběhy
nejsem ničím zvláštní
a ničím polámaná
jenom
procházím
to je nádhernej kus básně, nádherná báseň, můžu říct. No a v tom objemu...? V těch mnoha vrstvách obalů... nevím nevím, škoda, přijde mi. Ale ničím polámaná, geniální. Takže to pro mě Luisa Básník.
To ostatní... je ... příliš osobní, příliš momentální, na tu délku - to začátek, první tři...(jakože 1. Já, 2. sedím a píšu, 3. hele: ...) pak pro mě patos a klišé, nedůvěryhodný, proboha.. zastřelený zajíci A zkamenělý růže na fasádách... btw, upálený koniáš..., záměrně, nebo omylem se Ti propsal jeho život do smrti? Anebo ho nakonec fakt upálili?
a konec, chtěla bych číst aspoň
podívejte
jsem upuštěný šál...
tím by bylo pro mě něco dotaženýho - ta vznešenost z prve.. takhle.. a stříbřitý kostky... jako konec k růžovýmu letadlu... ne.
teď ten můj vkus... první na mě působí atmosférou lázeňské promenády, ano první republiky, modro bílý šatičky a slunečníky, báseň barokního andělíčka.
-navíc .. růžový letadlo A ušáci A bažanti A trikoty ... no teda, to je atmosféra zas skoro jak z Alice ve Wonderladu
a ukecanost mi tentokrát nutí pocit, že sis opravdu sedla a řekla si, 'tak napíšu! Inu, co tam dám...'
OK, dávám tlustou čáru za svý ne :)
A teď přidám, co mě napadlo než jsem teď k tomu zasedla, abych svý pocity konečně popsala, jak to promejšlim, abych byla precizní, když jsem takovej exot :)
Tahle báseň totiž
by byla výborná součást většího celku. Je to vykreslení postavy, tehdy to má smysl. Pohádka, součást pohádky. Postava.
věk 14-16
typ: nejlepší kamarádka Pipi Dlouhé Punčochy
vyňala bych z toho od koniáše po procházím
a řikala jsem si... co kdybychom postupně, časem... napříč svými způsoby... vytvořili "muzikál"... poetickej... tohle je na něco takovýho jak dělaný..
cvrk
PS. název jsem si intuitivně přeložila jako "zhruba rodokmen" a velmi oceňuju, co to ve skutečnosti je, to mi přijde .. luisovsky básnický.
avi spokojeným, ráda bouřím, mu he he!
cha chá, a že nic proti samozřejmě... mám ohromný pochopení pro polohy ženy... Pro kluky víc, to je jasný, když zůstanou kusem dvanáctiletejma klukama, ale žena.. žena to je vesmír v mnoha polohách...!
A už sem Ti řikala, že Tě miluju? Smí se to? :D (blááázen, bláázen , acha chááá..)
hehe, buřičko! já sem stejně spokojená, moje mně si lebedilo a lebedí si stále a spokojená sem i s tvym komentem, sem to nahlídla trochu jinak, tak jako po cvrčkovsku, taková exkurze příjemná to byla... a ano, jsi šílená a je to tak správné. díky za avi a zas někdy... pápá :)
Eh, zkusím to nějak, no, ať se práší za kočárem...
... ten Koniáš. Tím, že pálil cizí knihy "upálil" především ty vlastní. Když se člověk rozhodne řvát vždycky řve na sebe. Nebo jinak - kdo jinému jámu... Proto mám ráda Koniáše.
Noa k tomu růžovýmu letadlu a zajícům a tak... jsem si tam sedla a musela jsem se smát. Ono tam to sytě růžový letadlo totiž fakt bylo. Ona skutečnost je sama o sobě někdy kýčovitá, jenže to, že je skutečná ji omlouvá. Věděla jsem, že když popíšu přesně to, co tam bylo, bude to děsně blbý. Tak jsem to udělala, no.
Ještě... že si vymejšlím. Ne, no. Zkamenělý fasády jsou můj život. Strašně mě štve, že se o ně u nás (v Brně) nikdo nestará, protože to je to nejhezčí, co tady podle mě je. Procházím ty starý čtvrti, kreslím je fotím je, nebo se jen koukám a pak píšu. Ty prvorepublikový představy k tomu asi tak nějak patří. Mně první republika prostě nikdy neskončila :)
Noa 14-16. Nevím, je to taková moje póza, v tomhle lžu jako když tiskne, ano. Je to takovej můj způsob vysmívání... Když někdo řekne nějakou hroznou pitomost a tváří se u toho jako inteligence sama, položím mu nějakou strašně pitomou otázku (ano, to je metoda socratovského rozhovoru, pokud k němu tedy dojde :)). On se mi to soustrastně pokusí vysvětlit, dávaje najevo, že já to stejně nemůžu pochopit. Já se nakonec usměju a řeknu "aha". A on buď to ví, že se mu směju, nebo ne. Většinou ne a dál už se o tom nebavíme. Je pravda, že se spoustou lidí se tímhle způsobem člověk mine. Což mě samozřejmě mrzí.
Tolik asi. Ten text hájit nebudu, jak říká Bukowski, "já jsem na další stránce". Tvého komentáře si velmi cením, sama nad svými texty jsem většinou slepá...
Jinak... Myslím, že napříč našimi způsoby se toho moc vytvořit nedá, jsme strašně odlišní a navíc je dobře, že jsme odlišní. Pokud myslíš že bysme každej byli jedna postava tak to by bylo asi především vtipný, ale myslím, že to by musel napsat zas jen jeden člověk. A taky myslím, že by to jaksi nevypadalo moc realisticky, na skupinách umělců nesnáším především to, že tam jsou všichni umělci... A tak. Potěšila jsi mě.
Díky.
Marto, Oldo, lepo... Vám taky - děkuji velmi pěkně :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
