ve žlutém malém kostele,
na maloměstském náměstí,
které leží tak trochu bokem
parku se starými stromy,
parku, ve kterém stojí
velký bílý dům,
ve kterém dnes hrají
něco od kajetána tyla,
něco, co ve městech dávno vyšlo z módy,
odbilo tři čtvrtě na šest,
jakási položena
spěchá po schodech toho bílého domu,
má na zadřených nehtech mléko,
opakuje si svou roli
a vytahuje něco z kabelky
a nemůže to najít
protože si spletla datum
a to, co v té kabelce hledá
tam ještě vůbec není,
a je z toho tak rozpačitá,
že zapomene,
že běží po schodech a upadne
a pak už vůbec neví,
co že to vlastně chtěla,
lidé se pomalu hrnou do hlediště,
lízají zmrzlinu,
berou si programy,
někdo ji právě zdraví a usmívá se na ni
a je správné datum.
takže to špatné zůstalo
už jenom v téhle básni,
což není tak hrozné jako by to bylo doopravdy,
ale přece jenom je to nemilé,
protože nevíme, jak to představení dopadlo,
tedy vlastně to víme, ale
do včerejší básně to nikdo z nás
nedokáže napsat
od Luisa
dne 20.05.2013 14:38 ·
15 Komentářů ·
909x čteno ·
Zákon schválnosti, člověk si chce něco počíst a narazí na tohle, ale dobře. Snad neurazím.
Z básně mám různé pocity, ale tři bych dokázal definovat, nebo aspoň popsat.
První mi připomíná takové to střeštěné vyprávění, kdy něco říkáš a pořád přidáváš a pointa je nakonec pryč, ale pořád ji tam rveš zpětně. - asi špatný pocit
Druhý, náš takové ty nekonečné vtipy, které když řekneš, druhá osoba je musí říct přesně po tobě? A když neřekne, začneš znovu. Proč mi to ta báseň připomíná? Její skladnou. Takové vrstvení, až do konce. - asi špatný pocit
Třetí a nejsilnější ... číst si to v hlavě, ne na rtech, je jako sledovat let orla. Mnoho obrazů, které se zdají vágní, všední a zbytečné, přesto při ostrém vykreslení vypadají úchvatně. Kostel -> park -> dům -> divadlo. Nic není tak, jak to původní fasáda myslela.
Pak přichází žena, mlíkem podtrhává a) jak jednak barvu domu b) mladost, to jsem chtěl původně napsat, ale "položena" + rozpačitost + datu - vyvolává mi to pocit starší dámy, tzv. kočičí dámy (i to mlíko sedí), která se stará o vzpomínku na "tehdy" (Kajetán Tyl). Takže "trhačka lístků"?
(dotaz mimo, má to mlíko přímou spojitost pak s obrazem zmrzliny?)
Velký kousek, který rád hltám je má vlastní snaha při četbě zrychlovat v tempu staré dámy na schodech. Pak *bum*, končí dáma, končí báseň, končí spěch.
Skokově chodím po řádcích a když někdo řekne, tam někdo utíká. Začnu taky utíkat.
Dále mi to připomíná staré pohádky, kdy ani vypravěč si neodpustí poslední slovo. Já bych to celé bral jako určité expresionistické/impresionistické (tady tápu) cvičení a nejspíše i s kusem osobní zkušenosti, kdo ví, já nevím. Narvat nejvíce obrazů do slov. Nehodnotím kladně, ani záporně, naopak, hodnotím rád, spíše přečetl jsem to s úsměvem.
Ale ta neurčitost/neurčitelnost mi pořád leží v hlavě!!! Jakoby mlha.
"protože nevíme, jak to představení dopadlo,
tedy vlastně to víme, ale
do včerejší básně to nikdo z nás
nedokáže napsat" je skvělý závěr, ale celek ke mně ještě zatím hledá cestu (asi je dáno i tím, že asonance mi bůhvíproč nesedí) - budu se muset vrátit zítra
Neštěstí... k tomu vrstvení... Často chci čtenáře stůj co stůj dostat na místo, kde jsem já. Aby se snažil pochopit to samý, co se snažím pochopit já. Teď jsem už dost dlouho na tadytom místě. Nevím přesně proč tam jsem, ale vím, že ta báseň je napsaná od poloviny blbě...
A jinak - vanilková zmrzlina, mlíko, nějakej světlej barák. Nojo. Od doby co jsem prošla jednou anketou na téma láska (zajímalo mě, co Sylva Lauerová vymyslí, ehm) vím, proč tyhle věci používám, když píšu. Spojitost to má, jistě, je to vždycky totéž.
(A mimochodem umím jeden strašně dlouhej vtip a jsem s tím prý hrozně otravná.) Umíš dobře popsat co myslíš, s každým komentářem mám vždycky samolibý pocit, že jsem udělala krok - a tenhle byl velkej, hm.
A anafory, Wopi. Anafory používám pořád, je to tím, jak se zadrhávám, když hledám správnej výraz, nebo když najdu víc správných výrazů zároveň. A tak.
zajímavé ,příjemné čtení...jen trochu bych to rozvrstvila do slok, takhle to na mě působí trochu nakumulovaně...no možná je to záměr, to na čtenáře takhle vychrlit...
a já už vim co... cha... miluju tvoje prozaický básně, ale tady to si vysloveně řiká o prózu prózu prózu. Dobře se mi to četlo a vidělajsem jí...tu položenu a přemýšlím o ní, hlavně proč je polo... kdysi jsem napsala něco o polotvářích v polotmě, byla to hrázná ptákovina, ale nahodilo mi to stejný vnímání tý položeny právě. Špatné datum zůstalo jenom v téhle básni... to je skvělé! osobně jsem pořád mimo datum a jsem ráda, že vůbec vím, co je za den. A tak.
Wopi... někdy se bojím, že to není představivost... ale dost už o tom.
Vorčo... ano, přemýšlela jsem o tom dělení, ale nebyla jsem sto tomu zatím dát jinou formu, každopádně vím, že se to takhle blbě čte a pokusím se...
Stínohro... já nemohu moc psát prózu, protože moc nechápu podstatu děje. Jako co je to děj. Pokud jsi pořád mimo datum, mohla bys vědět o čem mluvím... nevím.
Oldo... Já ale chtěla napsat báseň pro zítřek. Jedna z původních verzí byla "říká se že budoucnost je sen/ a že dnes už bylo včera/ale potom dnes/ale potom dnes už je vlastně zítra" (ale pak jsem naznala že tyhle moje pravdy nejsou asi pro čtenáře, ehm, podstatné). A jinak - to je dobře že se do toho zamotáváš. A taky jsi mi zapomněl vynadat za formu atakdále. (Ze slohu u maturity mi pětku bohužel nedali, nicméně pravděpodobnost že jí dostanu v matematice je momentálně 30:1 - a to jsem to ještě určitě spočítala blbě.)
(máte 31 otázek a Ty umíš jednu? a dál ani ťuk, neboj... jakmile je šance takhle malá, je velmi velká šance, že toho "matka příroda" zneužije ve Tvůj prospěch )
Taky se vždycky zaseknu u "ležící" je to parádní slepá ulička, ze který mě vždycky (asi 4x) vyvede až spěchání k napůl ženě.
musim se sem ještě vrátit.
Já tenhle styl nemám nijak ráda... ale chci si tim projít ještě párkrát a napsat Ti to pořádně. A navíc na tom nesejde, protože mi to něco řiká, i když je to otravný, takže prostě jesště přijdu, achjo, pardón.
Cvrčko! Není to vůbec otravný, potřebuju kritiku, přece! A navíc tady u tohohle textu mě ta Tvoje zajímá obzvlášť.
Jardo... Haha. Kdybys věděl, jaký jméno mám v občance, zařvat do lesa by Tě to ani nenapadlo. A rodiče? Moje texty prakticky nečtou (pokud vím). Občas se přou po kom mám tu šílenost. Dle mého názoru je to dost sporné.
Super Luiso, že to takhle taky napíšeš, protože ano, občas si taky připadám otravná a rozhodně mě to povzbudilo, abych byla, jaká chci, vůči Tvejm textům:
ale aby bylo jasno, tentokrát jsem to myslela tak, že
mi Tvuj text něco řiká, i když "otravně", jakoby. OK? ok. vrátím se. (řehot)(ne doopravdy, ale to slovo vypadá přesně tak,jak potřebuju, aby bylo řečeno :) )
úsměv, tudle sem řval papageno, nevěřila bys co se mi vrátilo
jo a občanka?
bože koho to zajmá, sme přece tím čím chceme bejt, jen lepším než domyslíme a o to se asi v očích jinejch snažíme, nýče to řek trochu jednušejc, jakože opice svejch ideálů
Tohle je čtení v hlavě, ve Tvojí hlavě.Je to takovej poloslepě ukázněnej kolozpěv s tendencí pěstovat ve čtenáři příbuzenskej vztah k šumivým spojením, nebo co, a vývojová možnost.A abych pravdu řekla, vyplněný ve psaném se mi zdá jen ten závěr.A mohla bych říct, že to předtím muselo být pro ten závěr, jenže si myslím, že těch slov nemuselo být až tolik.Ale možná si mého čtenáře vychováš, možná.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
