Tělo mám opět ve vertikální poloze. Vzduch mě jen tak překračuje, žádný osvěžující vánek nebo průvan, plyne bez mého přičinění. Tíha mého vlastního svalstva a masy usedá na kosti. Mohu říci, že vím, kolik váží moje existence; v její krásné a plné bolesti. Vertikální poloha mi poslední dobou způsobuje největší a nejčastější utrpení. Skoro bych řekla, že je to vlastně má přirozenost; trpět (a snad být i trpěna). Rozkládat se ve své šířce, dolehnout sama na sebe a snažit se o vnitřní zhroucení.
Pohyby rukou či nohou, vykonávám vlastně už jen z mechanického zapříčinění. Jako poslední ujištění, že se mi tělo ještě nespojilo v jednu beztvarou masu. Myšlenka celistvosti je do značné míry uklidňující; celistvost. Odpadla by nutnost pohybu, statická existence v prostoru a čase, jako slavný Nehybný Hybatel. Být kamenem s lidskou kostrou a pocity. Být obroušena mdlím vzduchem, až na poslední zrnko. Vydechnout a tím se rozprášit do pokoje a v míru.
Pokrýt svými zbytky všechen ten nemocniční nábytek a personál. Stát se vzpomínkou při každém vstupu do pokoje, poletující ve vzduchu, pálící v očích a škrábající v krku. Svobodná k smrti, smrtí ke svobodě. Prach jsi a v prach se obrátíš, ale já budu pískem! Drobný, otravný písek … prostě … písek.
Jak se postupně střídají minuty, hodiny a zase minuty, střídá se i uvnitř mě touha po životě a nicotě. Každou chvíli po obloze, za skleněným světem, propluje po obloze mrak a s ním na chvíli odejde slunce. Zbytečnost, říkám si každé ráno, odpoledne i večer, slunce. Zbytečnost koukat se a toužit, dotknout se slunce, vysušit hluboko schované slzy a sny. Spálit se touhou a žít aspoň na vteřinu v dozvuku trapného slova „děkuji“.
Přes všechno to veselí, které zažívám, jednou za čas, když se nedívám, zabloudí sluneční paprsek do mého pokoje. Jako pošetilá zpráva, jež nepřichází, zaplní celý prostor očekáváním dalších, chladných paprsků, dalších zpráv, že jsem mimo svět a on je mimo mě. Je směšné pozorovat, jak se paprsek láme pod tíhou vzduchu a skla. Až jde dokonce slyšet praskot jeho páteře. Drobek symfonie do praskotu mých kostí. Hraj orchestře, když Slunce přichází…?!
Kéž bych se mohla dotknout skla a cítit déšť na opačné straně. Chlad, který zahřeje. Slzy, které ztečou a zašpiní výhled. Chlad ze slunečního paprsku, dříve než se zlomí a unikne mračné nepropustnosti. Všechna přání o slunci a parscích se mění v horkou mlhu. Pálí v dlaních, na očích; nevidím a co vidím, bolí. Jsme lidé, stále, ale plakat nikomu se nechce. Ze slz prach … písek … jedenkrát a dost. Každý den, každou vteřinu. Bez rozloučení. Jen s pocitem slunce na dlani.
Myšlenka dvě – VZPOURA
Myslím, že zítra bude pěkný den. I přesto, že každé ráno se více stmívá, jako když půlnoc se nepohne. Myšlenky na nová rána, snad lepší nebo aspoň ne-horší. Probouzení je snazší, když člověk ví, že nebude dále snít, ale jen fantazírovat. Probouzet se do vlastních výkřiků, na to si člověk časem zvykne; já si zvykla. Teď si bez nich nedokážu představit noc. Člověk má potom klamný pocit, že v pokoji není sám. Myšlenky bez úst vykřičené do tmy.
Myšlenky … kdo se vlastně stará? Každý máme svůj kříž, někteří dokonce i dva. Zrovna jako Ježíš měl, v každé ruce jeden; a to nepočítám nohy! Svaté břemeno utrpení vyměněn za fíkový list. Opravdu skvělý obchod.; prodat budoucnost za kříž a dvanáct apoštolů. Bůh-Syn. Syn-Trýznitel. Trýznitel-Ježíš; kříž a konec?
A já mám umírat v sedmém dni po stvoření světa? S výkřiky, které neslyším? S horkou mlhou na očích a pískem v dlaních? Opravdu mám?
Skvěle je to zařízeno, opravdu. Jsem šťastná, fakt. Nasrat!
Nikdy! Bez cukrové vaty neodejdu z téhle trapné podívané zvané „život“. Snad jen to, když už nic, cukrovou vatu, vata stačí …prosím. Zalepit ústa, sladká zbytečnost je stále jen zbytečností.
Svatý Petr nejspíše bude plakat, že nepřijdu. Lucifer-žel, i to se stává. Jenže na čaj bych se mohla stavit. Trocha slušnosti neuškodí a nikoho nezabije.
od sv Nestesti
dne 08.04.2012 08:15 ·
8 Komentářů ·
1310x čteno ·
je zvláštní popsat smrt, kolika způsoby sem to už čet, až najdu link, schválně ti ho pošlu, mám za to, že popis co sem napsal se tomu tvýmu trochu podobá, možná né tak jakože do stejna, ale způsobem výběru asociací.
Ono jakože popsat smrt je těžké (a asi zbytečné), neboť "smrt není událostí v životě", aspoň mě se tahle intepretace a charakteristika líbí. O "smrti" jsem taky načetl nespočet knih ze všech možných odvětní literatury (nic kloudného; pořád jen dohady a odhady), ale tenhle příspěvek neměl být poukázáním na smrt jako takovou.
Označení "myšlenky" i slovní "číslování" naznačují pokračování. Smrtí to nekončí, ale ani nezačíná. Šlo mi hlavně o vyjádření pocitu úzkosti, která se až nebezpečně blíží pocitu konce, přesto je mu na míle vzdálená. Je to spíše snaha o zachycení vnitřní samoty člověka. Takové to ... být sám; být sám se sebou, být se všemi. Pokud hlava povolí, bude to pokračovat (publikováním dalších střepů).
Určitě zapracuji a tu černotu vypustím do vany.
První myšlenka na mě působí poměrně staticky a nehybně, oproti tomu vzpoura jako text, který plyne a je možné vnímat spád, nicméně nepůsobí na mne jako vzpoura. spíš více jako přirozenost.
Jinak pokud jde o smrt, tak já si ji tak nepředstavuju. Ono jde asi především o to, co pod tím slovem člověk chápe.To, co jsi popsal, je podle mne nejspíš stav před blížící se smrtí, tedy umírání. Ale člověk umírá každý den, i když ne vždy si to uvědomuje. Stavy které popisuješ jsou mi blízké, ale zároveň i všední, prostě je znám a těžko Ti tady budu vysvětlovat detaily.
A pak drobnosti mimo obsah.
být obroušena mdlím
anebo
být obroušena mdlým vzduchem
nebo tohle
I přesto, že každé ráno se více stmívá, jako když půlnoc se nepohne.
Mi to drhne.
Lepší by se mi četlo třeba
I přesto, že každé ráno se více stmívá, jako když se půlnoc nepohne.
Jedna z variant.
Ty u toho lítáš viď?:)
Inko:
ženský rod - řekněme, že k tomu mám důvod, osobní i (ten) beletristický; snad později ukážu.
Sloh, problém sám o sobě pro sebe, hlavně teď, když valím stránky a stránky textů na po...fakultu. Proto mi některé věci nedocházejí nebo docházejí později. Nevím.
Další věc, smrt, jedna z rovin čtení, asi ta nejpraktičtější. "Vzpoura" a "Konec", mno už jsi někdy viděla u mě dobře korespondující název s dílem? Názvy těchle věciček beru spíše jako přpomínku podbarvení (asi jen pro mě, zase). Nic víc v tom nečekat.
Osobně, já si smrt jakožto Smrt představuji úplně jinak, než většina lidí Nic hrozného, nic strašného, má osobní personifikace smrti je Krása. Prostě něco, do čeho se zamiluješ a proto nechceš jít zpět :-)
Ještě malá vracečka ke slohu ... ty dvě věty ... řekněme, že je mám dlouho poznamenané na papírku a k jejich stáří se mi nechtěly měnit. Asi nějaké memento.
Smrt není tabu, ale není to naše záležitost, slovy filosofa "Smrt není událostí v životě" - mám velmi podobný názor.
Oldřich:
Máš bod za postřeh. Taky to tak cítím, ale vše, co dám do veršů, dám pak do koše. Asi proto tahle "verze".
Vysvětlím písek - ...ale já budu pískem! -> spontánní rozhodnutí, všechny ještě jednou poškrábat na prdeli. Být otravný, být nezapomenut. Pak přijde něco jako prozření "Drobný, otravný písek..." = persona začíná pochybovat nad svou horlivostí a vznětlivostí, je to opravdu to, co chci, aby si pamatovali? "...prostě...písek." = tady tohle já osobně jako autor vnímám stylem "super, budu písek, prostě jenom posraný písek, který se vymete z pokoje a konec. Písek, a to je všechno? Písek,dopr*ele" - takové to klasické, jakoždy se nasereš, něco řekneš, ono se to stane a pak ten h'nup jsi ty.
S Bohem a jeho omnipotencí - mě se více libí narození Krista a porod. Teď si fakt nevzpomenu, který ze scholastiků to řekl, ale něco ve smyslu "Není umění projít dveřmi a zavřít za sebou, ale umění je projít zavřenými dveřmi."
A jak je to s tím stvořením světa? Trapné a vysvětlující je "Bůh chtěl stvořit svět za 8 dní, ale Chuck mu dal jen 6"
Osobně, já si smrt jakožto Smrt představuji úplně jinak, než většina lidí Nic hrozného, nic strašného, má osobní personifikace smrti je Krása. Prostě něco, do čeho se zamiluješ a proto nechceš jít zpět :-)
Většina lidí, to je dost zavádějící pojem.
Nicméně protože mám spoustu vzpomínek na život i na smrt, několik i na život mezi životy, vnímám smrt (svou vlastní)dost obdobně jako Ty. Pamatuju se třeba, byly mi tři, když jsem se jednoho dne topila v řece. Bohužel i bohudík mě vytáhli včas k životu. Kdo má podobnou vzpomínku a že nás není málo, někteří si ji i pamatují, ví že pokud jde o krásu, ten výraz je možná dost málo a nedostačující. Fakt, že zpátky se jen tak nechce.
slovy filosofa "Smrt není událostí v životě" - mám velmi podobný názor.
No. Z pohledu jednoho lidského života a to vlastního. Jinak ne. Smrt jiných ale již vnímám jako událost ve svém lidském životě, zvlášť pokud jde o blízké, nebo milované.Pokud jde o jiné, pak také, jen jinak (mnoho podob), ale přesto přece.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
