zarytý
nosič zpráv
jarní
kardiovaskulární
sloupcový graf
zdírá kopyty
podivné uzly napětí
spiknutí mramorových kvádrů
k jádru šraf
v paměti schlíplost trav
lidé na pohřbu
k smrti unavené lásky
stříbrný vítr už jen do představ
čte levity v mých očích
zmrazky
kvadratura
hlav
a
špatných veršů svazky
(2. 8. 2010)
od miroslawek
dne 16.09.2013 01:42 ·
8 Komentářů ·
401x čteno ·
svazuješ slova, ale jenom "jako", a ona se pak
na provázcích myšlenek od sebe lehce a na chvíli vzdalují,
aby se vzápětí vrátilo každé zpátky k svýmu, kam patří, ale ten pohyb
celého textu jimi způsobený je hodně příjemný, až uklidňující
byl jsem v tom chladnu chvíli v něm, asi že poezie si tu myslím
přede dost posmutněle, zato nahlas a po hlasech minulých i...
a ona se pak
na provázcích myšlenek od sebe lehce a na chvíli vzdalují,
aby se vzápětí vrátilo každé zpátky k svýmu, kam patří,
to je zajímavý úhel pohledu - překvapivě úsporné a dle mého poměrně výstižné shrnutí, způsob jak popsat dynamiku, resp. dynamizaci textu, aniž by ses musel uchylovat (jako bych to udělal já) k vnějšímu technickému opisu všech těch užitých rytmických, grafických a jiných prostředků... díky za čtení... i za nepřímo podaný důkaz, že to skutečně funguje také pro někoho dalšího a ne jen pro mne ;)
Jen bych ještě dodal, že, byť asi rozumím, jak to myslíš, příjemný a uklidňující nejsou adjektiva, které bych v souvislosti s tímto textem užil... ovšem poslední tvá slova mě utvrzují v dojmu, že to přinejmenším tušíš...
Je to na mě hrozná tíha. Některé koncovky jsou zkrátka básnicky příliš nevděčné. Často proto, že jimi někdo plýtval a těžko je tak lze brát vážně.
kardiovaskulární
sloupcový graf
tohle je teda trochu jiná kapitola, ovšem nedovedu si představit, jak bych mohl něco takového zařadit do díla, které by chtělo udržet svou vážnost.
Můj vkus dráždí ten násobný rým. Těžko můžu po každém díle chtít aby neopakovalo. Počkat. Proč bych nemohl?
Zvláštní je, že ke konci patrně přiznáváš ten úmysl a jsem z toho rozpačitý. Asi nad tím budu chvíli přemýšlet. A to je právě věc které si u děl cením. Nemusejí rovnou stavět. Stačí když něco zboří a nechají čtenáře stavět úmysl autora. To jo.
Jako bych Tě viděla - s posledním veršem mačkáš papír, házíš do koše, a pak mírně znechuceně odcházíš ze své hlavy...
Text ve vlnách, příliv odliv (přičemž měsíc táhne vižmonohu k zemi). Tak lehce o tíze?/vyrovnaným krokem s oblohou na ramenech, udivuji se jak nenuceně zato o to dost vysloveně.
Indigo: do tvé hlavy nevidím, ale pokud mohu soudit, základní osa pochopení textu asi opět vcelku konvenuje... nicméně pojem mírné znechucení... spíše jsem byl ze své hlavy vymrštěn vírem čiré hořkosti a zoufalství...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
