omšelé prsty staré matróny
ukazují na pozdrav
pod úhlem stažených oken
trčí varovně
ze zamčené špeluňky petrov
/poryvy větru
hvízdání
svěží vzduch co se prohání
dotýká se zdí
bere nás kolem ramen
v ulicích/
kdo by to neznal
mezi pekandou a masaryčkou
jsme tu
ušlapaní a unavení sluncem
co táhnem na patách
jsme doma
špinavé utěrky se natahují nad sporákem
na kost oschlé
palmy se těší z teplého vzduchu zavřených oken
v ledničce si pohvizduje romadúr
hej
vrať se zpátky
lehni si do mechu
zavři oči
vzpomeň si
na svý sny
bláhově
zamíchej lžičkou
lesy a města
pokus se vybavit si
tváře vandráků v ulicích
směšné
že by se jeden potrhal jak jsme různí
jak jsme stejní
v práci myslíme na lesy
kreslíme na okraje papírů
nepovedený houkající sovy
a na kytary drnkáme
šlágry z koncertních síní
a je nám stydno
červenáme se
zhmožděni sluncem
poštípaní od komárů
a svým způsobem asi i
šťastní
od Luisa
dne 21.07.2014 21:16 ·
9 Komentářů ·
408x čteno ·
Příliš velký krajíc řežeš na první báseň, chtělo se mi říst na první přečtení. Jenže problém je, že to vlastně dává smysl. Takže neřežeš velký krajíc jako autor sebě, ale spíš mě jako čtenáři. Já nevim, mě to příde skvělý.
Romadúr, co se má vrátit k snění do mechu, teda než ho někdo sní. Myslím, že už nikdy nikdo k němu nebude promlouvat s takovou něhou.
No prostě... výborný to je.
Palec.
Tabornická...hm...mi se vybavila černobílá první republika, společné osady, ohně a věčně naivně snící táborníci, trochu vodáci, ale ne moc... zvláštní, že hlavně mladí muži.
Pak tu mám poznámku ve smyslu Voroninného, možná i Wopiho komentu.My, když říkáš my, míním v básni, je to stejně ošemetné jako klišata, jen trochu jiným způsobem. Člověk musí dávat velký pozor, jak takové slovo v textu dosazuje. Může být totiž jinak vnímáno právě jako zmíněný popis.
A pak ještě tohle vybavilo se mi, v pravdě přirozeně a automaticky, tak Ti to píšu:
(...)a v hájích při Moravě
jinačí konce bere láska.(...)
Je to takovy "na bednu" tim nemyslim, ze tezky. Jako stoupnout si na krabici. Strasne se mi libi jak chces zit. Jenze to zaroven neni dobre mozne. Takze poezie asi. Bavi me to, mam to rad, ale jinak nemozny text, jestli mi rozumis. Aby ne.
Nevím jak moc je to srozumitelné (a fandím si, že snad aspoň zčásti :)), ale píšu o návratu na nádraží ze kterýho člověk pořád vyráží a pořád se přes něj vrací domů. Ale zase trochu jinak než z Rosy na kolejích. O tý ikoně Petrova, kterou člověk vždycky uvidí už zdálky jedoucí v brzdícím rychlíku a má chuť (aspoň já mám) vždycky říct něco hodně ostrýho na adresu města co mě vítá tím peacem ze dvou věží, nejmírněji snad něco jako "no nazdar ty děvko moje stará". Noa to "my" - neznám slovo, které by bylo výraznějším a přitom mimochodným symbolem domova. A pak taky. Myslím, že nejsem sama, spousta a spousta měšťáků se vrací z přírody zase do města, z dovolených a tak. (A pořád si myslim, že já měšťák nejsem, ale to už je zas jiná písnička, teď zrovna trochu jsem, no.) Město je vždycky "my" - mám pocit, že tady to nemůžu napsat jinak.
A že mladí muži, hm, chech, já jsem v klučičím oddíle a i na táboře byla jediná holka, (ne)šťastnou náhodou ale, i holčičí máme.
A Lepo. Rozumím nerozumím. Rozumím proč píšeš že nemožný. Nevěřím ale. Nemožné je pouze to, pro co se člověk rozhodne nic neudělat, je to strašný klišé, jasně, ale na druhou stranu to možná je zase pravda. Takže nevím. A že tzen text je nemožnej, ha, to možná jo :)
Nojo,to máš těžký. Já slovo my nikdy nespojovala s domovem. A s městem mě pojí leda deprese. A i když mi zní ve spojitosti s my velmi prozíravě nejspíš z jakéhosi dílu altruismu, necítím to tak. Člověk jest, ač je nucen se párrovat a přátelit, velmi osamocená substance energie. Tudíž my a město je spíš pro mě jen fyzická záležitost. Tedy pokud stále hovoříme o poezii.
na prvé čítanie sa m to zdalo
príliš popisné, hlavne prvá polovica
dnes ani nie..možno len sem tam by som slovko škrtla (napr. zdupľované "hvízdání" v druhej strofe, keďže ešte i "romadúr pohvizduje" potom :) )
vynikajúco si to zachytila
vnemy návratu tamodtiaľ, do každodennosti a to miesenie a
všetko podfarbila zvukmi
viac ma baví tá druhá polkovica..k záveru
je tam viac toho ponoru do seba(?)
a ešte
skúšala som si text aj podeliť na také minibásne, ktoré napovedal vždy ten jednoslovný verš
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
