V Le Café Nocturnal sedí
nejvyšší akolyta látač roztržených rouch
šlehačková hostilita co to říkáš? lízat prach?
zeptej se svého dechu ale proč maďarsky?
jazyková skupina leviticus
rozvrhl půdorys fysis za hranicí již za hranicí
plátna nad rozdílem (zakryl ho akryl) nemohoucí stařečná
pije z výše hole dolévá v odkryté pole
zvadlých slunečníků podat salát z bource
oslavný chorál choler jíklo v něm vrazil do Ibsena
ulevenou károu nebo to byl Strindberg prasečí mozek
v kuchani slečny Julie (dvanáct kuřat na jediném stonku)
nábožný blb ujedený dezert
nekostit
Ani rubáš ani talár neolyt vyčet' z dovážených rud
tak nějak zakončená epocha (per niente) scholastika
tomášská troubit na celé kolo nahram bihrit
mučení sv. Dezidera který slovo přijal v louči
v sklínce hořké jak mu ho vyplatili přezkou
tušil něco teď čte to střepem když provází hovor
za improvizovanou stěnu pokoje zdobenou
trofejními plnovousi zdivočelých kněží
v zamyšlení probírá se jimi na podlahu snášejí se
zbytky jídel hmyzí larvy lněné žmolky a složené lístky
peruánských modliteb táhnout kůži zpět poutající kloub
zamrz v poloze kradmo terapeut krčí rameny
ránem zazněl ústřel jenž
Roztrhl půdorys roztrhl fysis roztrhl hranici
od Vorejs
dne 13.09.2014 12:42 ·
13 Komentářů ·
516x čteno ·
Nejvyšší akolyta. Ohoh. Neolit je s měkkým i?
Učíš se dějepis. Nu. Baže.
A Breton. Když se to francouzsky vysloví, zní to jako hastrmaní řeč.
Víc mě nenapadá, Poskládal slova, vypršels a v neolitu máš tvrdé y.
Luisa: Díky za komentář a upozornění na chybu, poznámku s Bretonem moc nechápu, André Breton zakladatel a později i snad dost nekompromisní vůdce surrealistického hnutí, název tak snad měl naznačit metodu a zároveň odmítnutí autority.
Jarek: Díky za komentář. Příště tedy zkusím jinou kategorii.
Nevím jak chápatm co to já být odmítnutí autority, každopádně odmítání autorit je samo dost tvrdou formou nesvobody. Nebo ne? Vždy odmítnout autoritu - to chce značné množství sebekázně. A navíc to postrádá logiku. Nebo ne?
Nevím. jsem na tyhle fráze alergická - odmítání autorit zní snad pokaždé lákavě, jenomže mě zajímá, co se skrývá za touhle líbivou fasádičkou. A nejsem si jistá, jestli vůbec něco. A mám dojem, že právě tohle je ta PODSTATA. Že jaksi není jisté, co za tím je a mlží se a mlží se. Protože pokud by za tím už nebylo nic, byla by hanba to přiznat. Proto rozdmýchávat intelektuálskou mlhu co to jen jde. Pcha!
Jakože mě zajímá, co budu dělat, když odmítnu autority. Chválit Bretona? Vypínat se osamoceně směrem k vesmíru?
Též mi přijde, že pokaždé, když se objeví nějaký odmítač autorit, popadne ho vzápětí chuť mi obšírně vysvětlit, kdo to je Breton nebo o jaké jde hnutí. Nekompromisně. Přičemž se vychází z toho, že já nevím, kdo Breton je a je nutno mi tuto informaci zvěstovat, abych byla osvícenější --- eh.
Jinak - neber si mě moc k srdci. Už vůbec ne osobně. Vždycky se strašně rozčiluju kvůli básničkám, protože mě máloco jiného dokáže rozčílit a já jsem ráda, že aspoň kvůli něčemu to ještě umím. (A sama v koutku tuším, že je jsem jen směšná. Ale to by si přece jeden měl aspoň občas dovolit. Nebo ne? :))
Ne. Není to ani česky. A k tomu hrubky jako např. plnovousi, mě nebaví číst.
Tak sis otevřel nějaký slovník, několik knih, internet, zapsal náhodně slova. Další takovou věc už číst nechci. Pro mě zbytečnej text.
Luisa: Ale já přeci nechci nikoho poučovat (moje reakce ani příspěvky nemají osobní podtext a pokud ano tak se omlouvám, snažím se být věcný), jen jsem prostě nerozuměl té poznámce o výslovnosti jména Breton a vzhledem k tomu, že jsou v nadpisu všechna písmena velká (a nemuselo být úplně zřejmé, že jde o jméno) a francouzsky neumím, tak jsem si nebyl jistý jestli, oba mluvíme o tom samém, jestli Breton nemá nějaký další význam, tak jsem se to pokusil upřesnit, nemotorně, zkratkovitě. Prostě mi nebylo jasné, jak a s čím souvisí vyslovnost Bretonova jména.
Jinak v názvu je ani papež ani Breton, tedy pokud odmítnutí (i když to je opravdu příliš tvrdý výraz, - moje odpověď na komentář byla uspěchaná -, spíše pokus o vyjádření pochybností) týká se obou dvou, proto i to vypíchnutí Bretona jako nekompromisního vůdce, pokud vím surrealismus se do náboženství trochu obouval, ten název měl spíš naznačovat, že nestojím na ničí straně a že to co soupeří si je mnohdy v lecčems podobné.
Co se týká textu samotného, ano je to výhřez, je to chrlení, je to glosolálie, terapeutická sonda, která odkrývá podstatu (nebo ji zakrývá, nevím) a jestli je tou podstatou prázdnota, tak je to prázdnota autentická (ne, že bych na ni byl pyšný), nemyslím, že je to kalkul, nevím předem o čem text bude a jsem zvědavý kam mě zavede.
Jinak úplný automatismus to není, resp. formujícím prvkem je groteska (to jsem tak nějak naznačoval, už u předešlých textů) a pokud intelektuálština tak v karikatuře dovedena do zcela absurdních poloh, které přeci není možné myslet vážně, jsou to hříčky, ale hříčky s podvědomím, takže občas něco zásadního prosákne.
A proč tedy takovou "tvorbu" vůbec ventilovat? Mě osobně takový typ textů číst baví (nemyslím jen ty vlastní) a tak jsem si myslel, že pobavím i ostatní.
A směšná nejsi, jsi zapálená a tak to má být.
Indigo: Díky za komentář, jen na dovysvětlenou, nechci poučovat opravdu ne toto je jen informace nic víc: salát z bource - bource morušového, scholastika tomášská - scholastika Tomáše Akvinského, nahram bihrit - jen jakési odpočívadlo, abych mohl popadnout dech a chrlit dál.
Za plnovous(i) díky, příště zkusím být pozornější.
Jak jsem psal výše, je to poloautomat, metodu, kterou popisuješ nepoužívám i když její obdobu, zda si dobře pamatuji, používali dadaisté, rozstříhali novinové titulky, dali do klobouku a z náhodně vytažených ústřižků sestavili báseň. Další příbuzná metoda je cut-up, tu používal William Burroughs, stránky už napsané novely rozstříhal podélně a svisle a pak různě přeskupoval a znovu zapisoval, takový literární kubismus, kdy text najednou viděl z několika úhlů současně a vysvítaly nové významy.
Midi: Díky za komentář. To, že poezie hrůzou nekřičí (zatím) beru jako pozitivum.
Vorejs: dík za vysvětlení tvého autorského záměru a postupu. Což o to, papír snese (skoro) všechno, jiná věc, jestli to snesou čtenáři. Ano, nedá se popřít, že by z výhřezu nemohlo vzejít něco pozitivního, něco zajímavého prosáknout na povrch... ale kdo to má, s odpuštěním, v tom bordelu hledat. Takže jsem značně skeptický k podobné tvůrčí metodě.
Asi je to dosť dobré. Fakt. Pripúšťam to, i keď nie som ten... cieľový čitateľ. Premýšľam nad tým, aký výstavbový princíp naozaj uplatňuješ, akú tvorivú metódu. Vychádza mi to tak, že v momente, keď pár veršov nadobudne aký-taký zmysel, pohrdneš nimi ako niečim, čo smeruje ku konkrétnemu významu. Báseň ako séria... ako trs scestí, niekedy – pre mňa – nádherných („za improvizovanou stěnu pokoje zdobenou /
trofejními plnovousy zdivočelých kněží“) Prisahám, že to by som nevymyslel. Ale je to šťavnaté a vtipné. A to je práve to, čo „výhřezy“ tohto druhu posväcuje, legitimizuje. Hm.
Ten prednes je proste výborný, správne naliehavý a zaujatý, ale priznám sa, že báseň ako taká ma veľmi nevťahuje, akby som sa motkal dookola a hľadal vchod. Jeden ma zdrapil: „hrb je na nic unavuje a kurví sako“, ale ukázalo sa, že nevedie do tejto básne. Ale je to krásne cynické, to by Ti mohol závidieť i Čárli Bukowski. Verše ako „vyšlápnout znovuznění jizvy roztřepenejch kandelábrů“ a „ten tunel něco váží / když naserou mu do pater a dlouhou rukou k východu / brázda pětiřadá přitahuje druhá kurtem do prsou“, to sú konštrukcie, v ktorých sa vyzná asi iba sám autor. Chcelo by to lapidárnejšie, jadrneišie, konkrétnejšie formulácie, lebo takto akoby sugestívna artikulácia pocitov, obrazov bola v neuspokojivom kontraste s myšlienkovou vágnosťou, neurčitosťou.
Verše kurzívou.. Jooj, „kdo svítáním tmě zkradl šat / kdo v jinotaji pro příliv / vzal slova ke rtům“, to je taká vozvýšená poetickosť čačaná, ale obsah mi unikol, ostal jinotaj pro pŕíliv. Hm.
A tady, že text je asi dost dobrý atd.
Mohl bys mi nastínit aspoň dva tři markantní rozdíly? Proč tam ne a tady ano. Prosím.
Rozdiel je asi v tom...: Jarkova báseň vyzerá tak, že chce byť interpretovateľná. A interpretovaná. Len je zakódovaná tak úzkostlivo... že ma to odrádza. Dôležité informácie akoby boli zadržiavané v zámlkách. Neviem napríklad prečo sa v tesnom susedstve ocitli verše
třebaže jen jeden a jinde plavu už tak dost splavenej
ten tunel něco váží
Nevidím medzi nimi vzťah, ktorý by nebol len mojim bohapustým dohadom. A keď sa také dohady začnú hromadiť, strácam pôd pod nohami.
A k tomu tá „poetickosť čačaná“ vo veršoch kurzívou.
Na vorejsovej básni ma zaujalo to, čo najlepšie vystihol sám autor:
„Co se týká textu samotného, ano je to výhřez, je to chrlení, je to glosolálie, terapeutická sonda, která odkrývá podstatu (nebo ji zakrývá, nevím) a jestli je tou podstatou prázdnota, tak je to prázdnota autentická (ne, že bych na ni byl pyšný), nemyslím, že je to kalkul, nevím předem o čem text bude a jsem zvědavý kam mě zavede.
Jinak úplný automatismus to není, resp. formujícím prvkem je groteska (to jsem tak nějak naznačoval, už u předešlých textů) a pokud intelektuálština tak v karikatuře dovedena do zcela absurdních poloh, které přeci není možné myslet vážně, jsou to hříčky, ale hříčky s podvědomím, takže občas něco zásadního prosákne.“
V tom „čo“ sa podujal realizovať a ako sa mu to darí, sa mi Vorejsov text pozdáva viac.
Šlo mi o to, porozumět těm rozdílům ve Tvých očích, Tvýma očima.
Teď když odkrýváš momenty, které by mohly jaksi dovysvětlit úchop věci po Tvém způsobu, tomu již snad lépe rozumím.
Pokud jde o to,že jsem si jaksi dovolila tyto dva texty položit vedle sebe (vlastně by mě možná ani nenapadlo, kdyby jsem nepřečetla Tvé postřehy pod díly), totiž já nepátrám po způsobu, jak se ten, či onen text na svět vyklubal. Každý předkládaný text vnímám jako konečnou fázi jistého produktu, z kterého sama následně vyjdu. Pokud bych pátrala po původu vzniku a související dobou při tvorbě textu vůbec, zasazovala bych do širšího kontextu a tím, mám jaksi i dojem, že v tom kontextu, by mě jaksi musel zajímat i samotný tvůrce a tím by se mé konečné vjemy a zkušenosti z četby poměrně zkoplikovaly a v mém finálním pokusu o díle pod dílem něco říci, by jasnou linii spíše narušily, ne-li zamlžily docela.
Jednoduše mi přišlo zajímavé, za úvahu i zmínku pobavit se o tom, kdy nesrozumitelnost, či abstraktní, nebo fantazijní způsob autorova přístupu, kdy a v jaké fázi se nakonec může druhým stát přístupnějším.
Tedy chápu to dobře, že míníš, že Jarkův text je pro Tebe šifrován příliš precizně účelně, kdežto Vorejsův příspěvek pochází jaksi z jiné hmoty a tím je pochopitelnější jeho výraz?
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
