Vidíš to čtenáři,
pár klidnějších dnů, odváté listí, pozdní rozednívání... je to jasné, nový rok už se překulil.
Domácí hummus se vzpouzí, oprašuju repráky a chtít, sirkou bych zažehl betlémské světlo.
Všechno je jak z peří, ale kovového.
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
Mí známí dál sedají za volant, dál na vzdálenost hýbou cizí rukou s nožem. Jsou léta jako pěst, pod starším prstem jejich máloco uhnětneš.
Před usnutím ti, čtenáři, každý večer někdo zašeptá do ucha místo ráje.
Ráno vždy pokoj zčernobílí.
Pod hradem Štramberk je kamenné moře a známá mrákotínská žula. Ta něco pamatuje: kvůli obelisku, který teď stojí na nádvoří Pražského hradu zavedli v roce 1928 železnici až na místo.
Jen kvůli žule staré stamiliony let.
od Egon Sirka
dne 14.12.2015 23:00 ·
7 Komentářů ·
705x čteno ·
Poslední odstavec mě profackoval. Narušil dojem harmonického uklidňujícího čtení a na první vrátil na základku do hodiny dějepisu. Do momentu, kdy tě nutí biflovat nazpaměť kdeco, jenom proto, že se to prostě tam venku musí. Nee. A pokud jde o to, je pro mě docela nepodstatné, zda je ten údaj v textu pravdivý. Dojem mám stále tentýž.
Samozřejmě jsem měl na mysli Štamberk a nikoliv Štramberk. Jsem z těch názvů tumpachový, jako kdyby Byly dvě města: Varnsdorf a Vansdorf. Děkuju za opravení. (Ačkoliv Štramberské uši jsem již taky chutnal.)
Nee.
Tady jsem se opravdu mimořádně pobavil.
Hádám, že tu nejde o pravdivost všeho před posledním odstavcem (koho by to zajímalo, má vše svůj pevný základ, ve fikci chodit neumím) ale o ten poslední. Na místě jsem byl, viděl jsem pěkný dokument o tom, jak celý obelisk převáželi.
Zvláštní, že záměr se přinejmenším u Inky vyjevil přesně naopak. Místo exkurzu do nadhledu a pomíjivosti přichází školní léta. Ach, prozřetelnosti !
Vlastně nevím.. nevím, proč jsem byla na začátku tolik proti blugu jako kategorii, když ten tvůj je prostě jen tvůj. jo, baví mě to.
přemýšlím nad touhle větou:
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
nějak mám zakodováno, že právě ti nejvlídnější mají největší strach, možná je to hloupé a dost možná máš pravdu.
Před usnutím ti, čtenáři, každý večer někdo zašeptá do ucha místo ráje.
... asi jsem potřeboval nějaký ekoton, mezipatro, prostor pro formu, kterou jsem měl vlastně v hlavě od začátku. Znám blogísky náct, blogy cet i přes a jsou mně málo literární a moc cestné (nejsou tedy zcestné), vedou po nějaké cestě (nemluví z cesty).
Chci mluvit z cesty, chci vidět jiný břeh.
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
Velká otázka bez odpovědi. Jestli náhodou kuráž není obrana před strachem, jestli vlídnost není opravdovou nebojácností, v odstupu dní mi to ale přijde jako fádnější věta. Všechno šediví, potažmo černobílí.
Kuráž jako ochrana před strachem. A pak taky jako obava z následků v případě nedostatku strachu.
Neni frajeřina překonávat strach, když se nebojíš... myslim, že tak nějak to říkal frajer Luke... pak do sebe nasypal kýbl vajíček na tvrdo praštilo to s nim, nebo to bylo jinak, je to dlouho, co sem to viděla.
a nebo:
Mě nemůžete vyděsit, jsem zbabělec, bojím se pořád (Arnold Rimmer)
a tyk mě napadá:
a vystoupil jsem ze svého plymothu model duster a nebál jsem se ničeho, bylo to ode mě hloupé (Vonnegut)
Jen mluv z cesty. svědčí ti to.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
