Asi předmluvu.
Nedávno jsem si vytvořila profil na jednom portálu, kde mohou lidé nabízet pomoc s úklidem, hlídáním dětí a domácích zvířat.
Ani jsem moc nečekala, že se mi někdo ozve.
Za dva dny mi napsala nějaká paní, že prý potřebuje posekat trávu a já jsem si řekla, že to zní jako výzva, protože to s benzínovou sekačkou vůbec neumím. A tak jsem se ocitla na zahradě, kde napsal Sbohem a šáteček Vítězslav Nezval.
A ta paní, u které jsem začala uklízet, je náhodou i v mojí školní učebnici literatury. Jako zakázaná autorka poezie a prózy, vydavatelka časopisu, chartistka a disidentka. Letos jí bylo sedmdesát.
Čím dál míň chápu, jak jsou tyhle věci možný.
(To jen tak na okraj. Ta báseň je o tom jen zpočátku. Ale.)


do oken se vkrádá večer
jako němý sluha uhlazuji stužku
na starých dámských šatech
jsme na půdě
zbytky slunce padají vikýřem
dovnitř a kreslí nám vrásky
-- bavíme se o feng šuej
o tom že správně bychom měly
všechno vyhodit oknem
a potom zamést a začít znovu

a místo toho sešíváme staré panny
oprašujeme plné náruče sušených květin
tvoříme zákoutí která uvidí jen
pár paprsků za zamlženým sklem
co se sem proplete pavučinami
a tajemství která ocení jen pavouci
svýma lichvářskýma očima

neumím to vyslovit
když potom vyjdu ven na ulici
-- tu tichou radost pocit že
všechno je tak blízko

že jenom stačí pár věcí oprášit a vyprat
zašít staré jizvy přetřít lak
a nevěřit feng šuej
nevyhazovat staré pro nové
nehledat zajímavější lepší hezčí
ale vdechnout život tomu
v co jsme ani
neuměli doufat

/jdeš po nábřeží pod červenými jeřabinami
a pořád si ještě pískáš/

/sníh pod tvýma nohama křupe
a mně se točí hlava z toho že tě odsud pozoruji/

/ale ono mi to nedá/

/protože já
tě znám skoro jako sebe
teď tady
a uprostřed ticha
a přijde mi to kouzelné
i když to vlastně nemá cenu
přijde mi to veselé jako vločky sněhu padající
na červenou kupoli maloměsta v jedenáct v noci
a baví mě tu tady
s tebou být/

  od Luisa dne 24.01.2018 12:00 · 9 Komentářů · 338x čteno ·