musím odjet někam
kde mají červenější víno
někam kde se mi
trochu zrychlí tep.

pak napíšu dlouhý a krásný dopis.
protože takové to bylo.

nebyla to ta čtyři slova která jsem ti řekla
zatímco mi vítr foukal do vlasů.
a nebylo to ani v mlčení
které nás pohltilo
když jsem zjistila
že tvé ruce jsou mrtvé.

řekl jsi že víš
že budu mít námitky.

ale já nejsem tak pošetilá.
vím, že když někdo mluví pravdu
sluší se mlčet.
a naštěstí žádný člověk
sám sobě nerozumí.

řekl jsi že neumíš milovat.
a pak jsi dodal že bůh
je jen přeludem
mezi námi a nicotou.

jakoby se to nemohlo projednou obejít bez té teologie.

jakoby ta rána nemohla být protentokrát přímá.
ne, slova se ti jako vždycky
spletla.
řekl jsi něco jiného.

přemýšlím jestli to víš.

chtěla jsem odpovědět
ale v ústech mi vyschlo

mlčela bych i dnes.

a přesto mám ráda ten příměr
s ovcemi.
kráčíme k světlu.
nebo naopak.
nikdy v tom nebylo nic složitého.

snad jen ta světla
bývají ošidná.

tak třeba můry
když na své pouti za měsícem potkají svítilnu
by si ve chvíli, kdy se jim ji podaří obletět
měly říct:
to není on.
měsíc neobletíš.
poleťme dál.

jenomže takových můr
je pomálu.
většině z nich se nechce znovu hledat.
a tak letí k světlu.

některé spatří hořet
svá vlastní křídla
a pomyslí si, že jsou andělé.
některé usnou spánkem spravedlivých.
a každý smrtihlav
zatančí to svoje
helter skelter.

mělo nás možná napadnout
jaká potíž vznikne
až obletíme měsíc.

a kdyby jenom sny.
je lepší zapomenout.
anebo hledat
to červenější víno.
koneckonců co je krásnějšího.
snad ještě projít pod horkovzdušným balonem.

nebudu se ti plést do dopisů.
ve zvlněných lánech levandule
stejně vidím pořád ten samý obraz.
a přesto tu dávno ohlodanou kost
nezahrabu ani nezakopám.
co kdyby byla
přece z tvého boku.

a možná mi z ní
čas vykrouží loutnu.
a jestli se na ni
vážně nedá hrát
ať ji vezme vítr
a s každým dechem
zatočí se krajem
v korunách.

  od Luisa dne 10.07.2018 09:43 · 7 Komentářů · 291x čteno ·