No tak budu první, ačkoliv nerad. Hergot, tohle cítím jako hodně nemilosrdný až bolavý. Moje čtenářská reflexe - namalovaný rty, jako bych viděl paní Černou. To byla výměnkářka, co prodala barák mým rodičům a dlouhá léta je pak terorizovala... No prostě mrcha. Dnes po dvaceti letech od její smrti už je mi jen líto, jak osamělá ve své zlobě skončila. V neděli vždycky odcházela šíleně zmalovaná a vyfintěná... Kam vlastně nevím.
A jestli se dá zamknout stáří? Nevím, biologicky určitě ne, ale vnitřně v sobě? Kdoví, možná že jo.
Jinak nejsilnější část týhle básně pro mě začíná od "kam najisto sáhnout" a až do konce. To je asi klíčová pasáž jak to vnímám.
Je normální měnit priority, přizpůsobovat je svému věku. Vor, já to zas tak černě nevidím, jedna věc je myslet si, že už nikdy, a druhá umět se přizpůsobit tomu, co další roky přinesou, a třeba i změnit stanovisko.
To vše jsem našla a nebo "domyslela" nad tvojí básní :-)
Vorono... nene, bolavýho nic. Jen takovej smutek - nad zbytečnou lidskou samotou. A jinak se omlouvám spíš já, jelikož vidím, že ze mě leze jenom JÁ, budu se muset zamyslet a nevystrkovat svý vzpomínky.
midi...myslím, že to je v pořádku :-) moje JÁ se v mých dílech objevuje furt :D a díky za to, že se mi ty vzpomínky ještě vybavují, mohlo by být hůř :-)
takže v poho :-)
spíš mi napadlo, esli je možný zamknout (v sobě) mladý roky...
každýho to jednou dožene, takový to rekapitulující pokejvnutí s nostalgickým pousmáním,
ale oprostit se od vzpomínek se zcela určitě úplně nedá,
a ani by to asi nebylo dobrý -
teda pokud se jeden nesnaží vytěsnit nějaký hnusy
Hm. Přijde na to, jak to vezmeš. Možná je to o hledání nějakýho kompromisu, asi jako všechno. Taky si ve svým věku nějak neumim představit, že bych se choval jako diblík. Pomalu mi dochází, že už prostě nezacvičim věci, který jsem zacvičil před x lety a y kilo (to jsou moje nostalgický vzpomínky) a ani těch pět chlupů ve třech řadách, co mi zůstaly na hlavě, mi na šarmu nepřidají (to je zase nostalgická vzpomínka mojí holičky).
No a některý věci bych si rád zopáknul, některý bych asi udělal jinak a na některý bych rád zapomněl., respektive bych byl rád, aby se nestaly. A jak si ten naloženej vozejček táhnu s sebou po tý hrbolatý cestě za ziskem titulu zasloužilýho prachožrouta, občas mi z něj něco spadne, zvednu to a kouknu se díky tomu zpátky. Dám to zase na tu haldu a pak už koukám jen dopředu a jsem ukrutně zvědavej, co v budoucnu na ten vozejček ještě přihodim... a pár pokladů se určitě najde :-)
"Ničím člověk na světě tak nestárne jako myšlenkou na to, že stárne!"
Najít správný kompromis či navždy umlčet toho věčného kluka či romantickou holku tam uvnitř? Nezemřeme zároveň s nimi, i když tu dál budeme bloudit jako zombie? Nebudou se nás pak bát i naše vnoučata?
Toť oč tu běží!
I já už bych mohl začít spisovat memoáry. I tebe si pamatuji odjinud. Můj komentík je pouze odraz mých úvah na podobné téma.
Ač třeba tělo strádá,
duše dál smí být mladá!
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
