1.
ráno ses probudil
večer umřeš
čipuješ příchod
podle interních směrnic
to mělo být dřív
ještě se ohlédneš
mlha přikryla
vyhrazená místa na parkovišti
a začlo pršet
pláčeš jako pokakané miminko
2.
jsi plný opruzenin
střídáš vitalije
něco se ti snaží říct
plynulou češtinou
nerozumíš
uchylujete se k posunkům
ze slévárny slyšíš nářek licího stroje
má bolavá ramena
podléháte stejnému druhu zkázy
vitalij to vzdává
odchází na cigaretu
3.
prokousal ses k obědové pauze
ve frontě k teplému bufetu
vyčuhuješ z nudy
vysmíváš se
jiným krčním páteřím
bez ohledu na to že jsi sám
úplně stejně
dinosauří
handluješ se smrtí
chtěl bys zpátky všechen promrhaný čas
jednou ti to někdo spočítá
nabídne k odkupu
co za to
když nemáš duši
ani skleněné oko
dřevěnou nohu
jen bláhovou naději
o které nevíš
4.
hledáš stroj k obejmutí
ten který jsi našel tě přivolal
železná brána zeleně svítí
je otevřeno
vstupuješ do světa někoho jiného
mohl by ti podat chladnou železnou ruku
ty jemu olej a ne úplně plný počet prstů
pod obrovskou lžící
která se pohybuje a nikdy nepřestává
nacházíš klíč od šatní skříňky svého kolegy
konečně rozumíš
5.
jdeš domů
je po tobě
autobus hoří
a někdo kdesi daleko
ti hrozí nožem
nepotřebujete se znát
abyste si byli blízcí
doma tě čeká jen kočka
kterou upečeš
od Stinohra
dne 04.12.2023 21:12 ·
11 Komentářů ·
138x čteno ·
Pro mne odstavec " co za to" je to nejdůležitější místo v básní
Jinak slévárna není zrovna pro mne poetického námět
Jo a s tou kočkou jsi mne trochu nastvala
:) vždyť mam taky kočku (a pocit, že ho upeču skoro každej den). Vtipný je, že jsem posílala nějaký texty svojí kamarádce, miluje psy... mezi těma textama byl i jeden o tom, že je nemám ráda. Prý myslela, že se mnou už nikdy nepromluví. Jsou to jen slova... neznamená to, že nemám ráda psy nebo kočky...
jinak si myslím, že slévárna je hodně poetický prostředí, ty velká lisí stroje, je to krásný... jen o tom asi neumím napsat.
Je to strhující, nestíhal jsem ani koukat, kolik částí to ještě má, upadávaly mi u toho ruce a líčka, jako když se na zasněženém svahu najednou objeví skluzná plocha.
Přiznám se, trochu mi to připomíná styl syrovejch a někdy i tajemnejch strof ze sbírky Železná košile od Zuzany Lazarové. Ty bodrý verše plný síly a stínovejch zranění (ahoj, hráči dračího doupěte) si pamatuju po těch letech a mohl bych recitovat, stejně jako bych chtěl tohle.
Už se vidim, s někým se opiju ,je čtvrt na dvě v noci, sedím v Brněnským baru Mejdlo na Traubově ulici v Brně a recituju to a myslim na kočku. To je vono.
Baví mě i ta obrazotvornost, v mým světě nakažlivá.
Vor...mas pravdu. Slova, co se nedají vzít zpátky. Ale tohle je nejakej příběh. Nevyhadruje můj postoj ke kočkám :)
Egone, dekuju. Vážím si. A byla by pro mě cest, kdyby cokoliv myho někdo opilec recitoval. Myslím, že to ani jinak nemá smysl. Nedávno jsem četla v Brně. Škoda, že jsme se minuli.
Je to dobrá báseň, aspoň mi tak přijde. Beru ji jako reflexi současné hektické doby a že z ní kdekomu "kape na karbid"... Jaké štěstí, že mohu být doma a pečovat o kolonii toulavých koček, aniž bych měla vražedné úmysly!
To nevadí, in. Myslím, že nw vždycky se autor trefí do čtenáře. Nějak jsem se dostala do fáze, kdy mj psaní dělá radost. Kdy se v tom cítím svobodná. Dekuju, že mě čteš. Vážím si tvých slov.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
