je fakt, že s kýmkoli kdo stojí právě přede mnou
mohla bych zůstat ne jeden život
ale třeba i tisíckrát dýl
jenže
život je prostě jeden
a protože málokdo dokáže číst myšlenky
rychleji než mluvit
těm kteří to neumí nechala jsem úsměv
aby mohli jít dál kolem výkladních skříní
aby je soucit nezabíjel
na každém kroku je nenechával bezradně stát
zůstala jsem brečet před neznámými lidmi
báli se mě vyhodit ze dveří
jako poezii na kterou se práší v poličkách svědomí
kterou není slyšet stejně jako vítr z poustevnických chýší
když jenom trochu lásky chlastá v ulicích
vesmír se tříští do oken
a lidé nemají srdce
vzdělaní lidé
nečekejte že se vypiju dodna
že pro vaše snadné potěšení
budu hrát villona v sukni
to tak
lidé s přemírou fantazie
nikdy nebudou blázny
protože nenaleznou tu jednu jedinou
/utkvělou myšlenku/
se kterou by se směli ukrýt v davu
průměrných hříchů
Don Juan zůstane jediný
a za nocí se kalhotky zůstanou na hedvábných šňůrách třepotat
jen pro provazochodce.
od Luisa
dne 11.03.2013 01:01 ·
12 Komentářů ·
679x čteno ·
Ja kdyz si vyhodim z textu prumerne hrichy,ktery me tam nejak rozcilujou a policku s poezii zanecham bez svedomi,zustane mi trosicku bolava,krasne napsana basen o konci dobrodruzstvi?na to,abych tuhle vec asi mohl pochopit jinak,bych musel mit vic nacteno a nebo te znat.i tak se mi libilo si v ni cist.sto atletu za jednoho romantika,lze vymenit prej v jedny smenarne na maly strane;-)
Nad hříchy a svědomím ještě budu přemýšlet. Možná máš pravdu.
Jinak - ano, o konci dobrodružství, no jo, to je ta červená na semaforu co nutí někoho běžet a někoho stát. A tak. Jsem ráda, že šlo poznat o čem to je :)
mě ty provazochodci přídu uplně logický, protože ono je to prostě pořád všechno tak nějak jako na provaze a člověk musí balancovat a já tu možná zas akorát plácám. líbí se mi to, právě ten závěr mě odrovnal... jen jednu věc - proč místy ty změny slovosledu (já vim, že to taky dělám) hlavně v tom závěru, mě tam chvíli přišlo navíc to "se" než mi to docvaklo, ale možná sem prostě jen unavená... proč ne takhle:
a za nocí se kalhotky na hedvábných šňůrách zůstanou třepotat
jen pro provazochodce.
a ty jo, teď to čtu a přijde mi to špatně, ta moje verze... no nic, tak já se vrátim, až se naučim mluvit .)
Stino... ten slovosled mě tak štve taky, je to kvůli rytmu, já jsem na rytmus ač to nevypadá hrozně háklivá. Zkoušela jsem to napsat všelijak a nikdy to neznělo správně. To předsunuté "se" mi tady vadí, ještě to nějak napravím, jako celej ten text.
Oldo... Ten provazochodec. Toho si neodpustím vysvětlit, to je můj oblíbenej obraz. Je jiskřivá noc. Tma a na šňůrách spodní prádlo přes které odněkud svítí světlo. Dívky zamčené doma. Don Juan. Zopakuj si to jméno. Balancuje po těch šňůrách k uzamčeným oknům. A všechny ty kalhotky mu přijdou stejně krásně průsvitné. Je to odkaz na to, co jsem řekla první strofou. Štve mě, že jsem to napsala tak blbě.
Svědomí je tam nanic, jak už řekl lepo. Jinak nevím s kterou básní máš spojenej ten vítr, nebo jestli jako myslíš, že tohle jsou dvě básně spojený jen větrem. Pokud jde o lepení - nepíšu tak, nikdy ne, to by nebyla báseň. Nicméně je fakt, že ten text jsem přeskládávala třikrát, což bylo zaviněný tím, že jsem právě věděla co chci napsat - a neane se toho vzdát.
A jinak, potřebuju abyste na mě byli opravdu přísní, protože jinak na sebe musím být ošklivá já a to je o dost horší.
Provazochodec. Ne, nenapsalas to blbě, až na ten slovosled a způsob frázování, já to tak skutečně viděla. Přiznávám ale, že bez Don Juana. Proč bez něj, když jsi ho vysadila do textu těsně před? Nutíš mě a to v celém textu číst útržkovitě. Nacházím v něm zásadní pud hyperaktivní mnohopříběhovosti, bez schopnosti vytřídit jeden nejdůležitější (přičemž mi není zcela zřejmé zda toto platí víc o autorovi, nebo o čtenáři) byť za použití několika drobných epizod. Zajímalo by mě, zdali bys byla schopná napsat ten text také zpomaleně. Vlastně jakýkoli text zpomaleně.
V tom textu je hodně konstrukčních chyb, tak bych to nazvala. Například je tam napoloprotimluv napoloduplikace - jdou i nejdou proti sobě dva motivy - ta poezie, kterou se ze zaprášených poliček lidé bojí vyhodit a básník kterého už vyhodili a chlastá v ulicích. To je chyba za kterou bych si nafackovala.
A pak evidentní nenavázanost té pasáže s tím soucitem. To je taky ostuda. Nojo.
A jestli umím psát pomalu? A co je to psát pomalu?
1. sednout si a psát frekvencí verš za půl hodiny
2. napsat a pak tříbit několik dní
3. měsíc bloumat a hledat verše a pak to napsat
Nevím. Jsem asi ten třetí typ. Popíšu přesně okamžik do kterého jsem se dostala během delší doby. Tohle bylo napsané špatně, protože jsem se pokusila říct něco jiného, než jsem si v té chvíli myslela. Říkám tam věci, které už jsem měla zažité předtím, než jsem ten text psala, tedy v okamžiku psaní byly vyřešené, passées, nemohly se s textem dále vyvíjet. Tak, no. Máš pravdu s tou útržkovitostí. A tak.
Máš pravdu, takovýhle text nemá v poezii ani próze co dělat, funguje jen jako tunel, kterej musíš proběhnout a kam se nesmíš vracet. Aby mělo vůbec smysl takhle psát, musí se ten text přivázat k zemi prózou, která podobné kamikaze nepovoluje. No jó. Kdybych já nebyla na tu prózu tak líná. Od začátku vím, že mám psát prózu a né tyhle pamflety. A jsem ráda, když mi to čas od času někdo připomene, protože to vzbuzuje naději, že třeba líná být přestanu.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
