Vrtá mi v převodech proč zrovna třináct poloh a taky se mi zdá, že tuším nějakou kulišárnu.
Klavír.Tady mě zaujaly dvě věci. rozpadala slova občas
a v návalech saze vykašlávám slovu
/co by mi řeklo srdce/
co by mi řeklo srdce
muže, kterému dávno nepatří
ten přechod, přechod (ještě mi zní, promiň) z opakované myšlenky a pak obrat nejen melodický.Velmi překvapilo a zalíbilo.
Jináč je celá ta výstavba klavíru o ničem, především skrze přemíru abstraktních obrazů, snůškou zvláštních výkrojů nejen slovosledných.
To je zima, co?
Mě vážně rozesmálo a moc (zvláště po tom klavíru), prostě jsem si tam ten otazník takhle přečetla, i když jsi ho nevepsala.
A pak jako bych četla Oldovy torza (nezaměňuj prosím s jeho stejnojmennou básní). Ale právě tohle jsem si po několika přečteních jakoby oblíbila-proč?
mám-li ti co říct něco ti neřeknu/i když mi tam to ti nejspíš překáží/cosi tam hapruje vůbec - ale co?
a) nepříliš jasná sdělení co oblouzněna rytmem, který občas hrčí
b)nevím
cantate
a jaká jsou ticha
a jaká jsou ticha
a jaká jsou ticha v hodinách
/co by mi řeklo srdce/
co by mi řeklo srdce
muže, kterému dávno nepatří
vracím se podruhé, do té přehršle netradičních spojení a výraziv a jakoby spojuji ty kousky veršů tak roztomile rozházených a jo, dala jsi to zajímavě v té první...
u té druhé zas pro mne skvělý závěr, a tady se mi to vsazení rýmu dost pozdává...
poslední zas jakoby trochu odjinud a přesto všechno souvisí se vším...
palec u mne :-)
Jsi třetí, kdo mi to říká, ptala jsem se předtím ještě dvou mých občasných čtenářek. Tedy na tom dozajista něco je. Protože jste se vyjádřily prakticky identicky a to se stává málokdy.
Pokud jde o to, jak to vidím já. Je to rozehrávka. Takovýto hraní který není hudbou ale je děsně těžký ho zahrát. Ve třinácti polohách protože já "ovládám" jen smyčcové nástroje a tam se hraje v polohách. A na klavír absolutně neumím.
A po té dřině s tím začátkem už si jen tak hraju na schovávanou.
Jinak pokud jde o prózu, tak jsem se prostě zase bavila s naším obecním bláznem a ptal se mě jestli umím na klavír. A že on jo. A vždycky když mě potká, tak řekne "to je zima, co" nebo "to je počasí" a já to miluju, protože to říká takovým plným hlasem, jako kdysi a na nic jiného přitom nemyslí a ani by nepostavil těžší větu, a touhle prostotou pár slovy hypnotizuje zimu i mě. Když se řekne "zima" tak to prostě nestačí. Musí se říkat "to je zima, co".
Jinak. Je to teda o ničem. No je.
A Vorči ještě díky a že se divím :)
já chodila kdysi na praxi do úspéčka, kde jeden z těch lidí měl taky jedno oko skleněný a jednou sme šli plavat, on skočil šipku do bazénu a já a sociální pracovník a plavčíci sme pak dvě hodiny nedělali nic jinýho, než že sme to oko skleněný hledali na dně a ono se pak stejně našlo samo, jak už to maj oči ve zvyku .) a to co si napsala ...
pohledem k zemi střemhlav
hledat už nedalo se
něco co nelze odhodit co neshoří a neztratí se časem
tak pro to bych ti urvala obě ruce. a pak tady... v návalech saze vykašlávám slovu ... čtu sovu :) a blablabla zas nemám co říct, tak dám palec i když to vsazení rýmů ve druhé se mi, narozdíl od vorči, nepozdává... ale k čertu s tim, asi že takovou poezii prostě chci číst, no.
Jardo! Jak já jsem ráda, bože...
Oldřichu... Podle In si hraju na Tebe, podle Tebe na ni. Aha.
A jinak... psala jsem si to dost pro sebe, to přiznávám.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
