ještě se nesvítí a z šedé oblohy
se chumelí jak z konve
tak jako v brně vždycky
nevydrží to dlouho musíte
sněhule
rány podrážkou o železný schody
nezalomit klíč v kočárkárně
rychle abyste byli první
mrknout jestli jste nezapomněli
držadlo
rozrazit dveře
vyvřísknout
a utíkat na kopec
potom odborně
umést napříč stébly dráhu ze sněhu
a juchů
to to jezdí
to nám zase nasněžilo
páni!
kdypak nám takhle ještě nasněží
loudám se
v igelitce citróny
už od neslovic mostku
doufám
že to uslyším
čím jsem blíž tím víc
se chumelí
až potom pod kopcem
když už jsem nevěděla
co si s tím tichem počít
uprostřed sídliště
jsem uviděla kluka
jak kutálí
velkou ledovou kouli
(dodala jsem si odvahu
šla jsem blíž a on
postavil mezi námi
zeď z padajícího sněhu)
od Luisa
dne 30.01.2015 15:40 ·
14 Komentářů ·
719x čteno ·
Jak to myslíš Pusinky? Luisiny texty nemohou připomínat Pusinky. Bhá. A vůbec. To já si nenechám. Čím ti je to jakože konkrétně připomíná - pokud to jde teda specifikovat - pokud to není prostě jen takovej ten atmosférickej "dojem"? Ha?
A kde končí ta první část a kde začíná ta druhá? (tzn. kde jsem se dostala od někoho tak geniálněgeniálního jako je Lada -tohle srovnání si taky nezasloužím, ale to mi lichotí, žejo- na tu pubertální úroveň, co?)
krásná atmosféra a popis úplně banálních věcí, které můžu v básni čekat jen od tebe nebo Stíny...tak trochu jsem totiž myslela, že je to ona...
palec děvče
chovám kočku a píšu jednou rukou, takže pomyslnej smajlík
Vida, prý Lada. Jestli jen pro tu trochu sněhu a obyčejného bytí. Taková atmosféra chce patřit každému víc než méně.
nevydrží to dlouho musíte
sněhule
rány podrážkou o železný schody
Tak, přesně tak. Nedořeknout. A tvrději. Železné schody, kdo to kdy slyšel? Krásné.
Všude je ten sníh, opakování je matkou čehokoliv. Zvláštní ten moment na konci, kdy jsi celé dílo věrná tak jako příčinnosti, následkům a pak... Pak se zničehonic stalo něco jen tak. Jako by ani nebylo. Snad naprosto jen tak.
Nejako ma tá pointa neuspokojuje – „zeď z padajícího sněhu“, to má byť akože metafora? Asi nie. Ale potom je to nereálne. A je to metafora! Ale čo sa za ňou skrýva? Nedochádza mi to. Inak básnička pekne uplýva.
Železný schody znám velice dobře z kotelny, kam jsem jako dítko chodil za tetou o prázdninách. Ty rány slyším dodnes.
Atmosféra je fajn, akorát nevím, co si mám myslet o závěru... asi tak nějak v tom smyslu, jako dajakbol, omlouvám se, ale líp bych to nenapsal.
Ten závěr. (Níkdy když se začne vysvětlovat básnička, nemůže to dopadnout dobře :))
Ale. Byl to takovej asi jedenáctiletej kluk kterej úplně sám uprostřed sídliště stavěl něco z obrovských sněhových koulí - a tak jsem si říkala, že se přidám, a šla jsem za ním, načež on mi začal vykat (k mému neskonalému údivu, jak já jsem blbá) a zdvořile mi vysvětlil, že to je zeď. Tak jsem si sedla do uctivé vzdálenosti (asi 15 m) na pneumatiku a chvilku jsem tam seděla aby tam jakože nebyl tak sám - a já taky ne (určitě byl celej šťastnej, hoho).
Takže zeď z padajícího sněhu - neměla to být metafora. Já si to představuju jako sněhovou zeď, které pořád přibývá, jak sněží. Nevěděla jsem, jak přesněji. Pořád nevím.
Pořád přemýšlím nad tou druhou strofou, totiž, jestli mi tam pasuje nebo ne. Čím dýl to čtu, tak mám pocit, že tam patří. Vlastně jsem takhe začala dumat už od poloviny té první, jako by mi ta rozjařenost (juchů a páni) nesedla k celkovýmu posmutnělýmu vyznění. Ale když nad tím tak přemýšlím, mám dojem, že je to naopak vystavěný velice chytře. Docela si mě doběhla. Já prostě nevím, asi bych to takhle neuměla napsat, tak emočně ve vlnách. Vnímám to tak, že právě ta druhá polovina té první a druhá strofa, ty toho vlastně nejsi součástí... ty vyjdeš ven a vidíš je, ty děti, co venku dováděj. Mám pocit, žes to tak myslela a přitom mi trvalo docela dlouho na to přijít... a třeba si to tak nemyslela. co si počít s tichem je výborná část.
A co se toho závěru týče... jak tam je... dodala jsem si odvahy, prostě mě nenapadlo, že je to jedenáctiletej kluk, myslela jsem, že je to někdo starší, kdo si najust staví sněhuláka třeba v pětadvaceti. Nějakej rebel nebo tak něco... ale to tvoje vysvětlení se mi vlastně zamlouvá víc.
Uf.
Palec
Lui,
mne sa veľmi páči tá postupnosť, ten smútok za tmy, ktorý sa s pribúdajúcim svetlom rána mení na radosť. Tá belosť snehu prináša v zime asi rovnakú radosť ako v lete slnečné lúče. Nad záverom som premýšľala a predstavovala som si chlapca ktorý si stavia snehuliaka. Niekoho, kto nepotrebuje spoločnosť a svojou nevšímavosťou voči Tebe, stavia medzi vami stenu. Videla som ju len takú pomyselnú. Keď stoja oproti sebe dvaja ľudia ktorí si nemajú čo povedať a medzi nimi padajúce vločky. Myslím, že čitateľ nemusí vždy všetko pochopiť rovnako, dôležité je, že ty presne vieš, čo si chcela povedať. :)
Wopi - máš pravdu, jo, je tam toho sněhu ažaž. Proto jsem vlastně napsala velkou ledovou kouli - ledovou, aby tam zase nebyl sníh, ačkoli by se mělo napsat spíš sněhová. A jinak dík, že ses stavil...
Stíno
Vnímám to tak, že právě ta druhá polovina té první a druhá strofa, ty toho vlastně nejsi součástí...
Psala jsem to jako vzpomínku, což chápu teda, že může být dost nezřetelný, jenomže já nesnášim prology typu "vzpomínám" nebo "tenkrát" a většinou ani nevím, jak si s tím poradit jinak. Nad těma emočníma skokama se ale zamyslím, říkala jsem si, že se mi to prolíná dost kostrbatě (kvůli tomu jsem použila tak velký odsazení třetí strofy, abych to vyřešila graficky a nemusela to předělávat, jsem flink). Takže dík.
Miriam - supr, že popisuješ, jak to vidíš Ty, právě tohle potřebuju slyšet nejvíc. A jinak upřednostňuju asi slunečný louky, zima mi přijde od doby, kdy nemůžu celej den sáňkovat bruslit a běžkovat docela otravná. Ale vypadá to hezky, to jo.
čteš se dobře (jak je v tomhle kraji zvykem),
jen posledníma třema si mě jemným potřesením
za rameno vytrhla z obrazu,
v kterým sem se docela zahnízdil,
když započalas kontra příběh,
ač ve stejnejch kulisách a téměř i zvucích...
pokračování jakby si přímo žádalo vstoupit,
snad i proto se po ukrytejch slovech rozhlížím -
Ta Ladovská část končí kdypak nám takhle ještě nasněží. Připomíná mi Vánoce Josefa Lady a kousek jeho textu z vyprávění o tom, jaké to bylo dřív. Parafráze: Sněžilo a ten kluk šel tím padajícím sněhem a vločky kolem něj poletovali jako bílí motýli. A že celá ta první část je docela bílá a nevinná.
No a proč ty Pusinky. Někdy v pubertě jsem je četla. Nevím, kdo to napsal a tuším, že nějaké Pusinky byly zfilmované, ale, že to není právě to, co jsem tehdy četla. A proč ta druhá část o nich. Právě, že na mě působí tak..už ne tak nevinně dětsky, nýbrž nevinně v dospívání. Proto nejspíš nejvíc.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
