už moc nevydržím
už se někdy ztrácím sama sobě
příliš zraněná na to, abych plnila vlastní rozkazy
už moc nevydržím
stačí jen pár zlých slov
trocha sobeckosti, která přehlédne, že
nejsem zrcadlo neřeknu krásnější
a já
běžím zase vstříc těm
osamělým pláním
na které jsem dávno zanevřela
kupuju si červené květy a zmrzlinu a karty
vozím se na labutích
a nad lesy létám v gigantických duhových bublinách
a pak se vracím
do své rákosové chaloupky
čtu si na dobrou noc knížku
obejmu kocoura a usínám
v noci se mi zdá
že jsem se spletla a že lidé
jsou dobří
probouzím se, cítím jakoby mi v hrudi
někde zadřeli třísku
a kašlu a piju čaj
a přeju si spát
a proč jen
proč jen mám ty sny
vždyť vím
lidé jsou dobří
to jen cesty k nim prachšpatné
když ráno vyrážím
na vzdutých kráterech asfaltu
a skřípám kůží po kamení
až později když už se mi zdá že jsem vyhrála
doknou se mě výš
a já tam měla přeci třísku
a slova jsou často
špatnou mzdou za dobře udělanou práci
ale ještě pořád lepší než křik a pláč
co se nesou do noci
(prý často ztrácím spojení)
a já si beru tužku
kreslím pláž
na břehu moře
a loďku přivázanou k lávce
bílé kamení
barevné rybky co mě vezmou s sebou
a věčer jsou
břehy fanazie jako rozhalená náruč
v čase odlivu
v rákosovém domku se svítí
kocour už přede na zápraží
a pod přikrývkou
mám v květovaném šálku
doušek kakaa
možná jednou přijdou i sem
a místo snů si vezmou lávku
a labutě a člun
válka se pozná tak
že nemusí být příště
od Luisa
dne 12.02.2018 21:49 ·
10 Komentářů ·
220x čteno ·
nad tím závěrem trochu váhám, ale jinak...
oceňuju, že v tak dlouhé básni, dokážeš udržet pozornost
a bez vaty myslím, protože všechno to tam patří :-)
palec
lidé jsou dobří
to jen cesty k nim prachšpatné
...
(prý často ztrácím spojení)
Vždycky se najdu aspoň v pár tvých slovech. Jak moc už je trapný, když řeku, že to vidím podobně (tedy aspoň podle toho, co jsem si schopna vyložit, jestli správně nevím...) je to složitý, s ostatníma lidma, myslím. Občas si strašně přeju vyslovit něco, říct člověku, co mě opouští nějakou pravdu nebo tak, i když vím, že to stejně nikdy nebudu schopná říct správně a i kdyby, stejně by to nemělo cenu. Zaujalo mě, jak jsi skončila u kakaa, taky často končím hrnkem...
v noci se mi zdá
že jsem se spletla a že lidé
jsou dobří
probouzím se, cítím jakoby mi v hrudi
někde zadřeli třísku
a kašlu a piju čaj
a přeju si spát
a proč jen
proč jen mám ty sny
vždyť vím
lidé jsou dobří
to jen cesty k nim prachšpatné
když ráno vyrážím
na vzdutých kráterech asfaltu
a skřípám kůží po kamení
To je pro mě jedna samostatná výpověď. A nejlepší část.
Asi takhle, Berný: Text se mi čte prakticky sám a obsah vnímám jako přirozeně důvěryhodnej. Jenže se mi zdá, že je to taková vyprávěnka, co by se třeba mohla přečíst na závěr nějakýho emotivního filmu o hlubokomyslným mladým děvčeti. A určitě by se mi ten film líbil. Ale takhle když přijdeš a řekneš, že je to básnička, mám dost pochybnosti, no.
Tohle se moc dobře čte,dokážu se vmyslet, skřípat a zadírat se s tebou - abych na konci zjistila, že je mi vlastně dobře - dobře mi bylo v tvé hlavě:)
Nevytrhávala bych asi pasáže, co se mě dotkly nejvíc, ono asi všechno, nejvíc ale ten přechod do klidu, i s tím vědomím, že to není na dlouho
Občas si strašně přeju vyslovit něco, říct člověku, co mě opouští nějakou pravdu nebo tak, i když vím, že to stejně nikdy nebudu schopná říct správně a i kdyby, stejně by to nemělo cenu.
... jo, to asi máme stejně. Vždycky, když přijde "ten okamžik" (kdy by ve filmu bez chyby vyslovila tu větu, kterou psal scénárista dva tejdny a uhodila tím hřebík na hlavičku)... řeknu něco jako "achjo, mě je ta sukně nějak těsná nebo co", případně nějakou důmyslnou variantu. Někdy, když mě hryže svědomí moc dlouho, píšu dopisy. Což je v podstatě většinou ještě zbytečnější. A nevím. Nevím, jak z toho ven, možná psát prózu a všechno to tam vytmavit, akorát změnit lidi na elfy či jiné kreatury, aby nebylo moc poznat o kom to je. A hlavně aby to nevypadalo jako pomsta. :D Bhm. Dík.
Indigo... Vždycky když mi někdo říká s dlouhým tvrdým, mám pocit, že se mi posmívá. Ano? Ne? Proč? :)
Jinak filmu o hlubokomyslným děvčeti už se pár dní usmívám. Nelíbil. Byla bych tam já se svým zadkem a všedníma starostma. Všechno poetický je tu. Ale je fakt, že cítím, jak prozaičtím. Není to básnička, pravda. Moje poslední vůbec nejsou, nějak ztrácím ten zvyk nedopisovat řádky.
A lawenderr... jsem tu za Tebe ráda a budu doufat, že se potkáme jednoho dne třeba.
Vždycky když mi někdo říká s dlouhým tvrdým, mám pocit, že se mi posmívá. Ano? Ne? Proč? :)
Říkám si - copak mne Luisa alespoň do té míry nezná? Mám spoustu blbých vlastností, to je fakt, ale nikdy se nikomu neposmívám. To se mi z duše protiví.
Nejde o to, jak to vypadá, jde o to, jak mi to vnitřně zní. Tuhle notu jsem našla za maskou Tvého nicku. Bé je kulaté a milé, mateřské, ypsilon uzavírá prožitou zkušeností rYtíře. To měkké i nezná, je malé a uplakané.
To se omlouvám, In, jsem podezřívavá.
Spousta lidí není schopná moje jméno vyslovit stejně jako všechny ostatní, prostě ho vyslovuje s takovýmtím "to je ale zvláštní kombinace slabik". A většina z nich to asi nemyslí zle, prostě je moje jméno vede k tomu používat jej coby citoslovce.
A já jsem na to háklivá.
Jména by neměla být expresivní jakkoli si vážím tvého rozboru. :)
chtěla bych být Hanka nebo něco tak.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
