Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma. A kdo by se odvážil tvrdit, že pro ty, kdož jsou hodni radosti, není krásné, co je nové. (Guillaume Apollinaire)
hele Vivi, fakt mě to dojalo k slzám...
chtěla jsem tady řvát na syna a měla jsem slzy v očích
a on myslel, že za to může on...no, takže tak
palec za ty emoce i způsob zachycení
Vorono, svým komentářem jsi mě velmi potěšila, ačkoli ne že bych chtěla někoho rozplakat, ale zase co může být za větší poklonu. Toto je asi jedna z nejskutečnějších "básní", kterou jsem kdy napsala, takže Díky!
Těžko soudit, zda je obsah fikce nebo skutečné rozloučení. Pravda je to, že nechci být emočně manipulována jakoukoli tragédií. Nechci, aby můj názor na dílo byl ovlivněn nečím jiným, než je mi třeba. Takže se rozhoduji pro fikci.
V úvodu mi vadí zpřeházený slovosled. Vnímám ho jako krkolomnost.
A pak je tu stírání poezie v pokusu formy o báseň s poetickým srdceryvným příběhem vyprávěným tak nějak obyčejně. I když možná se zajímavě poskládaným slovem s nějakou tou metaforou. Text mi tak nepřipadá příliš jednotný a technicky se mi jeví nevypracovaný.
Díky Indigo za názor :) Fikce to sice není, je to jen skutečné vypsání ze vzpomínek, ale určitě nejsem pro to, abych byla šetřena v názorech jen kvůli citovému tématu. Nemám v plánu nikoho citově vydírat, v tom nevidím smysl a navíc tato věc nebrečí, jen se ohlíží za tím, co bylo. :)
Jinak ono to mělo být obyčejné. Zkouším různé formy i styly a přiznám se, že ten obyčejnější mě teď táhne trochu víc. Samozřejmě ne každému to sedne.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
