Voronov, dík za zastavení a koment. No, já umím psát jen o tom, co mám nějak zažité... A můj život - nasštěst - probíhá poklidně. Ta cesta je jednou z mnoha, které jsem prošel na Šumavě. A ta osobní v závěru- když je člověku přes sedmdesát, tak holt přemýšlí, kolikrát ještě budeme zdobit stromeček a balit dárky na Vánoce a tak vůbec.
Marto, díky za koment. Nu nechtěl jsem být vyčítavý... Ale připomenutí ano. Cesta životem se koneckonců podobá některým cestám v krajině. Každopádně jsem rád, že to něčím zapůsobilo!
Je spousta cest, který uvíznou v hlavě na celej život. Zůstávají a dál se klikatí myslí.
Není úplně jednoduchý pojmenovat proč. Pojmenovat byť jednu z nich
kusem příběhu, vlastní invencí, vlastní „přidanou hodnotou“.
S nadhledem a závěrečným srovnáním, ke kterejm nás tyhle cesty dnes dokážou odnýst.
Kultivovaná, soustředěná až obřadná báseň. Stoupá jako ona vozová cesta.
Tvá poezie umí stát tiše u kříže...ale jsa neposlušným čtenářem, chci se kříže dotknout! Porušit mír v této (jen) větě...a s dávkou pokory polemizovat nad tím, že závěr o duši otlačené listím je sice obrazný, avšak (můj milý básníku) příliš pohodlný!
Indigo, dovedeš vystihnout, fakt velmi přesně. Ano, závěr je klidný. Asi proto, že moje texty jsou většinou konstrukty a ne vytrysklé z hloubi duše. Chtěl bych létat a zpívat, a přitom křídla.... kdepak jsou? Ale co, každý může jít, každý se může vydat na cestu, je mi líto, že planout a vznášet se už asi nebudu, ale co už...
Srozumitelný obraz mé staré dávné cesty, po které člověk odchází. Cesta zůstává, takže když jsem ji znovu uviděl, byla to tato báseň. Odmítnout svoji duši - kdo ji však přijme...?
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
