výborně! To, co napsal jarek je naprosto výstižný... já měla pocit, jako by na mě tu báseň někdo špital slabým hláskem někde vysoko, kde jí sotva slyším, protože tam hučí vítr a přesto rozumím každému slovu, protože ten hlas zní tak hrozně naléhavě.
je mi často z tvých básní podivně, in, ber to jako kompliment - takovej podivnej pocit sevřenosti, až úzkosti. v tom závěru sem měla husinu a to je u mě vždycky za palec.
Nevím jestli to děláš jen poslední dobou, ale opakování strof a třeba nejen jednou ve volném verši umí dělat divy až se divím.
a přelud zase jistě je
Tady se mi moc líbí ten rytmus na přízvuku. Jen se, mizera, ukázal a hned zase mašíruje po svých. Musím taky zabrat. Než napíšu šedesát náznaků, uslyším trávu růst.
Pořád slyším tvoje slova. Kdyby mi někdo řekl na ulici "řekni verš" byl by to skoro vždycky nějakej tvůj. Normálně si ani neuvědomuju, jak moc si tvoje verše pamatuju. Ale pořád je mám v hlavě. Jako ty letadla. Jako ptáky. Způsobujou asi to, že si lžu o něco míň. Nevím. Napsala jsem právě děsně trapnej komentář.
Původně jsem chtěla něco o tom, že mě ta báseň děsí, ale pak jsem si uvědomila, že to bych lhala. Neděsí. Děsí mě to, že jako každá správná knížka ukazuje ven (viz Hrabal, anineparafráze). A i dovnitř.
Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít, spát a vědět
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
