Nemířím. Jsou to obrazy. No nevypadal by vánoční strmeček v punčocháčích trochu jako mimozemská chobotnice? Není svědomí pichlavé? A není budík zlomyslný předmět, co nám kazí spánek? A na koci je schválně "normální" dotaz - postmoderní "pointa bez pointy - v tom vidím svérázný vtip.
Proti gustu žádný dišputát je dvojsečné tvrzení, neboť proti pravdě taky žádný. /Čím to sakra je, že skoro vždycky když řeknu slovo "pravda", zním jako hysterka?/
Jinak.
Slyšela jsem o jednom postmoderním díle - punčocháče navlečený už nevím na co, ale bylo to něco velmi drsného ze dřeva - ne úplně stromeček, ale okamžitě jsem si na to teď vzpomněla. A Ty tu o postmoderně. Slyšela jsem právě v souvislosti s těma punčocháčema názor, že každý postmoderní dílo je tak velký, jak velkej je divák, kterej u něj stojí. Že záleží na divákovi, kolik konotací si vytvoří. Tenhle názor beru jako vyjádření zásadního selhání vztahu čtenář/divák- autor. Nic víc, nic míň. Možná teda taky trochu dada. Hračky. Hračky ze slov. Děsím se hraček.
V pořádku, Luiso, čti si polopatické věci a dada obcházej - stejně už je z módy. Jsou lidé, kteří to mají rádi a protože jsme lidé různí, jsou i různá díla na netu. Jedna taková, druchá maková, no.
Já na poezii nelezu tak objektivním žebříkem jako Oldřich, ovšem s výhradami jsem taky rád, že zrušili smajlíky. A i tak je nedělám, člověk by se měl umět vyjádřit přeci i bez těch berliček. Che.
Ale k dílu.
Snad jsem se trefil když předpokládám, že se jedná o hovory hodně mladých lidí. U té druhé nevím, ale jako obraz to jo. Pokud bych přijmul předpoklad, že má dílo sdělovat a ne v sobě nechávat číst tak budu asi celkem rozpačitý. Asi jsem vždycky rád za obojí. Pokud mám ale v díle hledat, nevidím toho moc. Snad bych řekl, že i dada by mělo mít něco do sebe, nějakou pointu, která není nabíledni, možná by dílo mělo pak mít dvakrát za ušima. První a druhý ještě můžou být. Do druhé poloviny už nevidím. Zdá se mi, že nejsem právě ten typ čtenáře, pro které by mělo něco takového být napsáno. Rozumím nevážně, ale nevážně na tenhle způsob asi ještě neumím.
skoro chápu prvokomentář cvrčky, a posléze pak ...
nic proti názoru, jen mi přijde vzhledem k ní
(k básni)
tak trochu nefér ji předem směrovat k tomu
"správnému" čtenáři...
největší odvahu při publikaci právě vidím ve vhození
textu manéži, kolem níž sedí spousta slovu dychtivých,
a zkoušet, jestli pár z nich zkusí vystoupit z pomyslné
řady a hrábnout do pilin,
vzít ji do očí
a promluvit, třebaže i jinak k pomyslnému...
Luiso, čtu odhadem o 45 let dýl než Ty a velmi intenzívně - a na punčuchy jsem narazil jen v erotické literatuře. Seš si jistá, že nešlo o TOHLE dílo? Publikoval jsem ho už kdysi na Písmáku.
Mluvila jsem o nějaké instalaci - tedy o výtvarném díle.
A mimochodem. Polopatické věci nejsou opakem dadaismu, opakem dadaismu je všechno co není dadaismus.
A ještě... podívej. Samozřejmě že jsou různé styly, ale nemyslím si, že je správné říci, že někomu sedí ten styl, někomu jiný. (Ono je to celkem neprůstřelné tvrzení, ale, chacha, právě proto se pokusím.) Myslím, že je spíš správné vzít si z každého stylu to, co je dobré. Být jaksi flexibilnější. Dokázat jít jen za obsahem, i když sama forma je někdy (zčásti asi vždy, ale právě jen zčásti) obsahem.
A tady musím říci, že obsah nevidím. Jen náznak. A na náznaky nemám v životě čas. Nechci nic polopatického. Ani náhodou. Strávím s textem v hlavě třeba hodiny, ale musím vědět, že to stojí za to. Že tam ten obsah je.
Je to v "nevážně" - je to hříčka... proč musíte ve všem vidět nějaké hloubky?? A to se mi cvrčka divila... víš o tom, jak jsou ve světě oblíbené limericky? Do dnes se vydávají v poměrně velkých náhledech a tvoří. Zkuste někdy nebýt tak smrtelně vážní. Děsím se lidí, kteří se děsí hraček.
To by se mnou bylo na velmi dlouhý a velmi vážný rozhovor. Odmalička nemůžu projít kolem hračkářství aniž by se mi stáhlo hrdlo. Rozmazlené západní děti. Pak rozmazlení dospělí. Opuštění lidé. Bojuju proti tomu celý život, jakkoli pateticky to zní (a je to taky asi jediná věc, za kterou bych dala ruku do ohně).
Tomu, že jsou hračky ve světě oblíbené, se nedivím. Nikdy bych se ničemu nedivila míň. Ale v poezii není pro takové věci - aspoň pro mě - vůbec místo. Poezie může být vtipná, lehkomyslná, šílená, jistě. Ale právě poezie tohle všechno dělá vědomě. Podle mě. A to je to krásný. Psát nevědomě (tzn, nevědět co píšu) je podle mě nebezpečný. Pokud hraní, tak s ohněm.
A taky... víš. Já si nemyslím, že musím mít pravdu, i když to tak vypadá. Já jenom trvám na tom, že pravda existuje. A že když si budeme bezcílně hrát na relativitu a podobně a podobně, bude se na nás vždycky z povzdálí potichu dívat.
"Já jenom trvám na tom, že pravda existuje. A že když si budeme bezcílně hrát na relativitu a podobně a podobně, bude se na nás vždycky z povzdálí potichu dívat." - souhlas
Chtěla jsem už prve, ještě nakvašeně napsat, že na hraní si není nic nevážného a jen se usmívám, jak mi Luisa často hovoří z duše ..i z těch koutů, ke kterým jsem sama sobě ještě nenašla mapu.. (a chci ji někdy zase slyšet číst hovořit byť i básní o jejích mapách a koutech!)
Ale k věci!
tedy k textu.
jak nemám ráda jíst povidla, tak mám ráda to slovo. Povidla jako slovo mi evokujou "pravidla na kaši"
budík s jazykem ..oba.. na mě taky působilo, příjemně koktavě, fakt vykulenejma očima, MÁ SNAD DVA JAZYKY NA DVĚ STRANY? anebo hned za sebou, jako žraločí zuby
punčocháče a vánoční stromeček a chobotnice... vnímám jako "veselý slova" .. takže trochu smršť hned za sebou a
bezvládně sesutý svědomí včetně napínáčků zase smršť všelijakých skřipců ve slovech, konotačně nepříjemný slova
takže "ke mně čelem, k lesu zády" "k lesu čelem k Ivanovi zády"
takže mi vadí forma.
konkrétně grafická. U takovýchto forem u mě hraje všechno a tady ... hop sem hop tam bych chtěla číst oproti sobě výrazně, ne jen napůl a pak asi nezůstat u stejné formy hop, když jasně opouštíš mísu pravidel a začínáš se ráchat v povidlech kolem :)
na to, jak jsi měl kašpárky na drátě vymazlený, tohle jasně pokulhává. jakože Odfláknutý? Je to možný? nevím... je fakt, že rozmazáno stínem racionalizace přísných čtenářů.. Ale buďme za to rádi. Chtěj bejt taky od povidel, jak jim to mít za zlé!?
a vůbec. ještě se aso vrátím podívat se, jestli mi dojde něco objevnýho pospojováním i k názvu... uvidím.
stromeček v punčocháčích mě rozesmál,
jednou naše malá den po štědrém večeru kompletně ostřihala stromeček,
cukrovíčka a ozdoby naskládala na stůl,
měla velikou radost ze své dekorace...
další sloka je najednou skok do dospělosti, kdy už na hry není místo nebo čas?
sloky co píše caps jsou taková filozofická zamyšlení...
Máš pravdu je to trochu dada. Já dadu ráda, ale tady mě ten způsob možná trochu mrzí. Nejspíš taky proto, že Tě teď a tady považuju víc za poetu než prozaika (ve smyslu toho, že jsi někde zmínil, že se spíš prozaikem zoveš).
Líbila se mi první strofka, tu druhou bych ještě skousla, ale muselo by pak přijít něco, co by to rozčíslo :) Ty dolní dvě strofy už mě nebavily a ani jsem si nedokázala ničím propojit (možná jen, že mě tak nebavily) - ale jen můj pohled. A že jsem se nad tou první zatěšila:)
Lavenderr: Moje představa byla, že první dvě strofy jsou o tom, jak dva lidé nechápavě zírají na svět kolem sebe. Ve třetí se jedna postava obrací na druhou a ve čtvrté už je to naprosté nepobírání viděného. Lze brát buď jako ryzí dadaismus anebo jako rozhovor dvou myslí, které jsou zcela mimorealitu.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
