Desatero pro autora Poetikonu
4) Jestliže nestojíte o kritiku jakéhokoliv typu, stanovte jasně a včas rámec či metu.
Prosím jen o zpětnou vazbu, jak to na vás zapůsobilo. Ostatní kritika je zbytečná, považuji to za své stěžejní dílo a nebudu v šedesáti měnit jeho styl... A prosím, abyste se do toho pokusili začíst, i když je to podstatně delší než básnička. Zkuste to...




PROCITÁNÍ

Ze všech těch šedivých hald prázdnoty se napřed vyhrabala malá částečka mého vědomí a začala svými tykadélky osahávat okolí. Jakmile se dotkla bolesti, urychleně je stáhla, ale bylo už pozdě. Ta se totiž ochotně probudila a přitáhla za sebou zbytek mé mysli.

Otevřel jsem oči. Nejdříve jsem uviděl okno a za ním slabě osvětlený kmen na pozadí noci. Otočil jsem hlavu na stranu a tím v ní spustil protivný bzučák, který si notoval se vším, co mě bolelo. V šeru jsem zahlédl tři lůžka, samé přístroje a spousty hadiček. Opodál seděla za stolem žena v zeleném úboru a něco si četla při lampičce. Zbytek místnosti přikrývaly závěje tmy.
"Hej," řekl jsem tiše. Žena zvedla hlavu, zamračila se a položila si prst přes rty. Pak se zvedla a přistoupila k mé posteli.
"To jsem v nemocnici?" zašeptal jsem.
"No kde jinde," odpověděla stejně tiše, "potřebujete něco?"
Lehce jsem zavrtěl hlavou.
"Tak spěte," kývla na mě přísně a opět usedla k četbě. Zavřel jsem poslušně oči.

Levá strana trápení, pravá strana kouře. Propadl jsem se směrem nahoru.

Jen tolik trávy, kolik se vejde k obzoru. Ani o stvol víc nebo míň.

Kdo sem zapíchal tolik špejlí s růžovou cukrovou vatou? Není pouť. Aha, to jsou jen další chuchvalce bolesti.

Že by se cukrová vata dokázala tak rychle množit? Tolik jí předtím nemohlo být. Podíval jsem se pořádně. Byla to neforemná načervenalá nestvůra. Upřeně mě pozorovala a nenávistně syčela.
Vlastně jsem nejspíš usykával já.
"Jsssme jedné krve, ty i já," řekl jsem. Vyvalila (oči?) svá propadla do temnot.

"Slyšíte mě? Jestli máte velké bolesti, dáme vám něco na zmírnění," ozvalo se vedle postele.
"Tak jo," zasípal jsem a vzápětí opět odplouval pryč.

Samá okrová skaliska. Spousta tenkých, vysokých, rozeklaných kamenných útvarů až do nedohledna.
"Hej, kde jsi, ty recitátore Kiplinga?" řekl jakýsi ženský hlas. Přicházel ze všech stran, nepříjemně rozostřený mnohými odrazy od skal.
"Nemám ponětí," řekl jsem.
"Aha. Taky je tam tak chladno?"
"Chladno? Ani ne."
"Tady docela jo."
"Kdo vlastně jsi?"
Zřetelné zaváhání.
"Markéta. Myslím. Ano, určitě Markéta."

ZAHRADNÍ SLAVNOST

Cosi mě píchlo do ruky. Lekl jsem se.
"Necukejte se," řekla sestra, "to je analgetikum, vždyť jste ho chtěl."

Hlahol. Na anglickém trávníku stály kolem dokola stoly s lahvemi, skleničkami a spoustou přeplněných mis. Hosté procházeli okolo a bavili se. Nepoznal jsem nikoho, všichni měli nasazené masky. Okázale nezúčastněné, občas zdobené ornamenty v jemných barvách. Opodál hrálo cemballo a tuatam k němu zaznělo i pár tónů flétny. Ta parafrázovala zpěv ptáků. Kdykoliv se ozvalo z korun stromů zacvrlikání, flétna to okamžitě dovedně transponovala do tóniny právě znějící skladby.
"Tak už jste tady," řekl mi muž se slonovinovou maskou pokrytou několika tmavomodrými spirálkami, "líbí se vám tu?"
"Ovšem," přikývl jsem, "povedlo se to."
"Tak," uznale pokývl, "povedlo. A co takhle ještě něco na zub? Máme výbornou divočinu. Srnčí guláš. Kančí řízky. Nebo... nechcete bažanta?"

"Hej, povídám, nechcete bažanta?"
Něčí rozhodná ruka mě odkryla a další, starší ženský hlas řekl zhnuseně: "Pozdě, holka. Jdi pro nový povlečení."
Pak podrážděný dodatek: "Nemůžete si, sakra, říct včas?"
To bylo asi na mě. Nevěděl jsem, jestli můžu. Nejspíš ne.

KRASLICE VE SKALNÍM MĚSTĚ

"Nemůžu tě najít," volala Markéta, "je to tu nepřehledné."
"Myslím, že tu tak úplně nejsme," hádal jsem.
Chvíle ticha.
"Máš tam hledíky?" zeptala se nečekaně.
Stál jsem přímo před nimi. Myslím, že tu předtím nebyly. Byl jsem o tom přesvědčen.
Vzal jsem jeden narůžovělý květ do ruky a on promluvil.

"Chtěla bych se pohoupat," řekl Markétiným hlasem. Trochu mě to zarazilo. Ne proto, že mluvil. Když jsem byl malý, bavil jsem se s nimi často. Byli to Pusinkáči, mí jediní přátelé v ohradě samoty. Jenže jsem jim musel vždycky tak trochu napovídat a ještě stisknout květ po stranách.
Tentokrát hledík moji pomoc nepotřeboval.

"Pohoupat?" podivil jsem se.
"Jo," řekla Markéta pomocí narůžovělého čumáčku, "pohoupat se na vlnách. Vnímat pomalý rytmus klidné vody."
"Aha," odpověděl jsem a rozhlédl se po poušti kolem.
"To bych opravdu moc potřebovala," řekla Markéta Pusinkáč, "poslouchat mazlivé šplouchání, nic jiného."

"Odkud znáš tenhle způsob dorozumívání?" vrtalo mi hlavou.
"Myslíš přes Tlamáčky? Od dětství. Vždycky si se mnou povídali."
"Já jim říkal Pusinkáče," usmál jsem se.
"Tlamáčky je hezčí," usoudila Markéta. Hledík v mé ruce nadšeně přikyvoval na souhlas.

Vítr bez jména mi něžně sahal na čelo.

"Víš, chtěla jsem ještě napsat pár básní," pokračovala.
"Napiš je, určitě je napiš."
"To už nepůjde," oznámila věcně.
Zamrazilo mě.
Mluvila teď rychleji a trhaněji.
"Mám ještě pár nápadů na verše, co s tím?"
"Já básničky nepíšu," řekl jsem.
"To je škoda," litovala Markéta.
"Víš co? Nech je tady, až se sem zas někdo dostane jako my, najde je," navrhl jsem. Měl jsem zmatenou představu veršů vyrytých v kameni.
"To je skvělý nápad," zaradovala se, "rozložím je tu. Poschovávám je jako velikonoční vajíčka. Až se tu někdo objeví, budou se mu třeba hodit."
"Určitě, Markéto."
"Počkej... vidíš taky to světlo nahoře?"
Nade mnou byla jen nevýrazná beztvará šeď.
"Nebudu tě rušit," řekl jsem rychle.

Donutil jsem se probrat k vědomí. Nebylo to příjemné, ale občas je to potřeba.

NA KOHO TO SLOVO PADNE

Vzbudil jsem se s nepříjemným pocitem, že je něco v nepořádku. Vnímal jsem nezvyklý ruch. Kolem protější postele běhalo několik zelených a bílých postav.
Zaslechl jsem slovo "fibrilace". Kdosi zatáhl závěs, jiný přivážel jakýsi přístroj na kolečkách. Spousta podivných zvuků.
Pak někdo řekl: "Zástava."
Udělalo se mi zle, roztřásl jsem se horečkou a bezmocí.

Dala je tam. Opravdu je tam dala. Zahlédl jsem jich hned několik. Taková drobounká chvění. S úmyslnou nedokonalostí se částečně ukrývala za kameny a skalní výstupky, některá ležela na větších balvanech jako malé, nazlátlé, provokující viklánky. Vajíčka múz.

"Hej, Pusinkáči, je tu ještě?"
"Markéta?" zeptal se.
Přikývl jsem.
"Ne, už ne, ale nechala pro tebe vzkaz," řekl hledík.
"Povídej."
"Vzkazuje DÍKY. A ještě NEBYLA JSEM SAMA."
"Nic jiného?"
"To je všechno."

Tolik tupého prázdna nemůže být ani mezi galaxiemi.

I ten nejztracenější hlas se však jednou najde.
"Ode dneška ti budu říkat Tlamáček, souhlasíš?"
"Bude mi potěšením," uklonil se hledík.

Další otravná ranní vizita.
"Tak co, jak je?" ptal se doktor.
"To se nedá dost dobře popsat," odpověděl jsem apaticky. Chápavě přikývl a prohlásil něco povzbuzujícího. Několik slov, která mi připadala jako prázdné plastikové láhve od limonády.

EPILOG

Uplynula dlouhá, nudná staletí, než pro mě přijel Martin.
"To je fajn, že už tě pustili, co?"
"Hm," kývl jsem.
"Vypadáš docela dobře," zalhal bez mrknutí oka. Neměl jsem ani sílu ho praštit.

Dveře pavilónu se nám samy úslužně otevřely. Magie dneška. Parčík před vchodem zdobily odkvetlé a opadané tulipány. Jejich paličky se nudně kývaly. Mohl jsem snad čekat jinou květinu?

Na lavičce před vchodem seděl starý pán v županu a unaveně nás pozoroval. Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem, že večer převrhne hrnek s nemocničním čajem a zítra za ním přijde snacha.

Chvějivé překvapení ve skalách nenechala jen Markéta. "Nebyla jsem sama" neznamenalo, že měla s kým komunikovat. I já jsem tam totiž našel svůj dárek od kohosi. Původně jsem ani nevěděl, co to je.
"Auto mám támhle za rohem," mávl Martin.
"Já vím," řekl jsem.

  od Wopi dne 27.05.2013 07:53 · 23 Komentářů · 1000x čteno ·