Jen pro otrlé čtenáře
----------------------------------------------------------------------------
To se furt mele, jestli existuje opravdu duše, nebo je jenom ta uvnitř pneumatiky či v bezový větvičce. A pokud přeci jo, jestli ji do člověka vložil hypotetickej Bůh nebo je to nějaká pofidérní vlastnost života daná přírodou.
Do těch dišputací se teda montovat nebudu (jestli dovolíte), na to jsou tady jinší kapacity, ale něco podotknout bych přece jenom měl.
Tuhle večír (bylo asi tak dvě nebo půl třetí) se mi stala namouduši (
a hele ji potvoru, už zase se vtírá) divná věc.
Najednou mě zničehož obklopily přízraky mrtvých vrabců a sýkorek. Ony teda nevypadaly tak úplně jako typický přízraky, o to to bylo horší. Žádná taková ta průsvitnost a bílá nafialovělá záře, kdepak. Byly to přízraky podstatou. Na koberci a na stole přece nemůže ležet zhruba dvacet zakrvácených mrtvol a zase klidně zmizet, když si na ně chcete (s odporem, ovšem) sáhnout. Zmizet, aniž by po sobě zanechaly nějaký stopy.
Zvlášť vrabci byli v hrozným stavu, snad vám je ani moc popisovat nebudu, jsou tady prej i slabší povahy.
Hned jsem si vzpomněl na mladšího bráchu.
Když mu bylo nějak okolo dvanácti, dal jsem mu vzduchovku. Ještě jsem mu přidal tři krabičky diabolek a štosík terčů. Krabičky přivítal, terčema pohrdnul. Puškou byl ovšem brácha naprosto nadšenej a já byl taky rád, že vod něj bude chvíli pokoj.
Taky byl. Přímo svatej klid. Celej den jsem si mohl stavět model Harleje, aniž by mě někdo pořád vyrušoval. Teprv až večer se brácha objevil s rozzářenejma očima a donutil mě jít se s nim podívat na zahradu.
"Něco takovýho jsi fakt eště neviděl," naléhal. Měl pravdu.
Po celý zahradě se válely kvanta ptačích mrtvol. Byly v hrozným stavu - některý byly přímo na sračku, že to tak řeknu naplno, dámy prominou.
"Ty jsem všechny dostal!" povykoval brácha, "akorát jeden blbej kos mi ulít. To bys nevěřil, co ty blbci vydržej. Nohu jsem mu přerazil, ale jinak normálně vodlít jako by nic, hajzlík."
"Dej mi tu vzduchovku," řekl jsem.
"Proč? Chceš se taky předvést? Podle mě máš smůlu, už tady široko daleko žádnej neni. Musíš počkat do zejtra."
"Dej mi tu vzduchovku," opakoval jsem.
------------------------------------------------------------------------
Tohle všechno se mi teď vybavilo.
"Proč mě?" řekl jsem, "proč votravujete mě? Bráchu vopruzujte."
Možná to dělaj, napadlo mě vzápětí. A už jsem zvedel telefon, že se ho zeptam. Včas jsem si to však rozmyslel. Brácha by si možná na extempore se vzduchovkou ani nevzpomněl. Koneckonců - je to voják z povolání, pušku má v ruce každou chvíli, nebude si určitě pamatovat kdejakou pitomost. A debatovat s důstojníkem v půl třetí ráno o duši?
No nic. Vykašlal jsem se na to. V noci se prostě občas dějou tajemný úkazy, to je málo platný. Chce to pak ještě jednu skleničku na dobrou noc, prásknout sebou do postele a nechat si zdát něco pěknýho.
Epilog
Poslední dobou se mi zdají děsně hezký sny.