V detektivkách to bývá poměrně časté. Mrtvola je nalezena na takovém místě, kam se zdánlivě nikdo jiný nemohl dostat. Mému knižnímu kolegovi z branže pak samozřejmě nezbývá, než aby geniální dedukcí zjistil nejen to, že šlo o vraždu, ale též odhalil způsob, kterak ji pachatel vlastně dokázal provést.
V životě se však podobné případy téměř nestávají. Obvykle leží oběť v kuchyni na modrých a žlutých dlaždičkách umlácena paličkou na maso, jindy mezi rozšlapanými žvýkačkami na chodníku před nočním klubem, nebo se tiše rozkládá přivázána ke kusu traverzy dvanáct a půl metru pod hladinou přehradní nádrže.
Ano, z hlediska intelektuálního jsou kriminální případy obvykle nezajímavé.
O jedné vzácné výjimce z uvedeného pravidla vám chci vyprávět.
záhada zamčeného pokoje
"Někdo po mně jde," řekl mi Karel před týdnem.
"A víš, kdo to je?"
"Vůbec ne. Ale cítím to v kříži."
Tomu jsem klidně věřil. Víte, většina z nás má dostatečně vyvinutý smysl pro blížící se nebezpečí (ti ostatní mají buď zatím štěstí, nebo jim nosíme o svátcích kytice na hřbitov).
"Nemáš aspoň tušení?" zeptal jsem se, "nepustili z basy někoho, koho jsi tam dostal?"
"Nevím o nikom," pokrčil rameny Karel, "hele, nemysli si, že jsem neprobíral různé možnosti. Ale nenapadá mě opravdu nikdo. A přitom vím, že mě chce dostat. Jsem si tím jist."
"Tak co s tím podnikneme?"
"Nelam si hlavu. Podívej, nejsem žádný začátečník, mám už něco za sebou. Tady padne kosa na kámen."
Pohladil rukou pouzdro s pistolí. Uvědomil jsem si, že ji teď má vždycky u sebe, to dřív nedělal.
"No, jak myslíš. Dávej na sebe pozor, Karle," řekl jsem a plácnul ho do ramene.
"To si piš," zabručel, "to si piš, že budu."
V pondělí ráno mě probudil šéf.
Pozval jsem ho dovnitř, i když stav mého bytu nebyl právě ideální. Z jeho tváře bylo totiž jasné, že se něco vážného přihodilo.
"Karel je mrtvý," řekl dřív, než jsem se stihl zeptat.
"Ježíšmarjá, on to tušil. Tak ho přece dostali, chudáka."
Bylo mi zle. Musel jsem si sednout.
Šéf se usadil proti mně a odstrčil stranou několik hrnečků se zaschlým lógrem.
"Nikdo ho nedostal," prohlásil, "zemřel sám."
"Sám? Suicidální sklony nikdy neměl, pokud vím."
"Tak jsem to nemyslel. Šlo o přirozenou smrt. Alespoň podle doktora. Samozřejmě pitva to bude muset potvrdit, ale zdá se to jasné."
"Jenomže," řekl jsem, "on mi před pár dny povídal, že ho chce někdo zabít. Byl o tom přesvědčen. Tohle je věc, která se mi nějak nelíbí."
Zvedl jsem se ze židle a dal vařit vodu, už byl nejvyšší čas na ranní dávku kofeinu.
"Vím. Také jsem slyšel o jeho obavách," pokýval šéf, "ale tohle prostě nemohla být vražda. Byl úplně sám doma ve své garsonce. Zamčený. Zavřená okna. Ne. Není místo pro pochyby."
"Hm," řekl jsem, "a co jed?"
"Těžko. Podle svědků se od soboty nehnul z bytu. A nikdo za ním nebyl. Ostatně doktor by to asi poznal."
Odfrkl jsem si a zalil kafe. Sobě i šéfovi.
"Takže opravdu žádná podezřelá okolnost?"
"No," zabručel šéf, "vlastně... byl jsem tam osobně a trochu divné mi to bylo. Měl vyndanou a odjištěnou pistoli. A na zemi vedle něj ležel foťák. Tedy - spíš trosky foťáku. Byl totiž totálně rozbitý. Jako by ho někdo rozdupal."
"No sakra," vytřeštil jsem oči, "co když to něco znamená? Třeba ho opravdu chtěl někdo zabít a Karel se ho pokusil vyfotit. To by mu bylo podobné. Když už se nedokázal ubránit, alespoň se pokusil usvědčit pachatele. Bohužel marně. Vrah důkaz zničil."
Šéf se zamračil.
"Jenže, chápej, z té pistole se v poslední době vůbec nevystřelilo. A uznej sám - když máš po ruce zbraň, nebráníš se přece foťákem. To nedává smysl. Spíš bych řekl, že ho prostě rozbil Karel sám. Měl třeba vztek. A pak ho to kleplo."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Tohle se mi nezdá. To je praštěné. Myslím, že s tím foťákem to není jen tak. Chtěl bych to vidět."
Šéf se na mě zamyšleně podíval.
"Dobře, až dopijeme kafe, ještě tam podíváme. Je to zbytečné, ale ať máme pocit, že se nic nezanedbalo."
Měl jsem pravdu. (To se mi ostatně stává často.)
Karel byl skutečný frajer. Chladnokrevně fotil do poslední vteřiny. Sice tušil, že pachatel přístroj zřejmě vzápětí zničí, ale oprávněně doufal, že si nevšimne jedné maličkosti. Že jde o digitální aparát.
Kdyby Karel fotil po staru na film jako ještě nedávno, nic bychom nezjistili. Taková totální destrukce přístroje by spolehlivě zničila i snímky. Jenomže ten malinký nenápadný lupínek s kovovými ploškami je uchoval.
Jenom zpráva ze světa ubohých koncertmistrů: já to dílo nepřehlížím! Na nic se netěším víc až si večer otevřu okno a pivo a půjdu si počíst....
Jenom to prostě nestíhám, celý dopoledne na neurologii a ty koncerty, tak, no.
tak nad závěrem jsem se pousmál, jen že jsem
ani zas tak nechtěl - výbornej styl psaní, čeština,
členění, barvitej popis myšlenky, situace a místa,
možná jen to rozzuzlení jsem čekal jaksi reálnější,
jak mi napovídalo i pojmutí celého příběhu -
i když třeba na kontrastu byl závěr právě
takto postaven...
celkově beru jako velmi zdařilou práci,
a hodnotím
mám to podobně jako Jarek. Taky jsem nebyl úplně spokojenej s tím nadpřirozeným (vlastně přirozeným) koncem. Ještě než jsem začal číst mě napadlo, že na plnokrevnou detektivní povídku operuješ na malém prostoru a tak mě i podobný závěr zhruba v půlce napadl. Četlo se mi to ale velice dobře a tou smrtkou nakonec se vlastně vysvětlil i jediný logický kopanec a to ten s tím fotoaparátem. no který ze současných zlosynů by si mohl myslet, že rozšlápne fotoaparát a zničí tak důkazy. jo dobře se to četlo.
Jsem tu.
Prvně taková maličkost - přijde mi tam zbytečná tahle věta
O jedné vzácné výjimce z uvedeného pravidla vám chci vyprávět.
Ostatní mi zbytečný nepřijde.
Ten závěr. Působí lehce směšně nebo brakově. Lehce. Ale mám pocit, že obsah je v pořádku. Jenom jako by autor řekl příliš mnoho, měl nechat kousek zakrytý tajemstvím, aby tam ta smrtka tak explicitně nebyla.
Ale i tahle moje úvaha kulhá.
To by nezachovalo povahu vypravěče.
Takže nevím co s tím. mám pocit, že to mělo být jinak a přece nemohlo být jinak. Tomuhle pocitu říkám "past na čtenáře". Beru to jako neřešitelný problém pro autora, který se na čtenáře pak nutně přesune. Hm.
Víš, možná zním přísně a divně a tak, ale ono to bylo od toho palce jen kousek. Moc ráda Tě čtu. Právě proto nad tím tady tak nahlas občas přemýšlím. A tak.
No, takže. Důvěryhodnosti příběhu by vypomohla lépe přímá řeč hovorová. A potom ten digitál.Že by šéf-policista již nezajistil, nezjistil detaily?Pěkná Policie.
Závěr bez posledních třech vět.
Jináč jsem byla i napnutá, bavilo mě to. Ty řeči o pravdě, co je často, mi zrychlovaly tep i rychlost čtení.Hm.
A potom ten digitál.Že by šéf-policista již nezajistil, nezjistil detaily?Pěkná Policie.
Indigo, já jsem to napsal, když digitál byla naprostá novinka a mělo ho pár nadšenců. Chtěl jsem si jen ověřit, jestli je to ještě živé, nebo už to umřelo s postupem techniky. Stejně jsem na tom s jednou povídkou o ptačí chřipce, kterou taky vložím, protože ji se vší skromností považuji za povedenou, i když už se ptačí chřipky nikdo nebojí.
Tak možná, že to jaksi omlouvá v tom případě Tebe, ale pořád ne toho šéfíka.
A koukám, že už Ti tady Lepo něco s tím fotoaparátem, já totiž komenty prve nečetla.To je taky fakt. Kdybych byla pachatel, film bych chtěla asi vytáhnout...vlastně proč, vzala bych fotoaparát celý, ale to bys pak neměl povídku.:D
A k Oldovi ještě. Mi ten závěr teda právě vůbec jako vtip nepřijde.Ani smyslem, ani jak je to myšleno. Tedy jak si myslím, že je myšleno.
já jsem nad tím fakt přemejšlela a vypisovala, jak tam jsou fajn místa (třeba jak ho hned na začátku vodepíšeš, to je výborný) a kde je co navíc, možná, a kde co nešlape, jak bych si přála
ale už druhej den to řeším a dospěla jsem k tomuto:
já vážně nejsem žádnej nadšenej čtenář povídek. pro mě je to jako próza krátký, takže abych fakt si početla, buď toho musí bejt štůsek a já se k tomu můžu zhroutit do propadliště peřiňáku a vracet se, kam se mi zlíbí, anebo v tom musí bejt fakt značnej přesah. něco, co mi rozvíří hlavu aspoň na pár hodin, samo...
no a to tady postrádám, zcela. jsou tam fajn místa, ale jako sdělení... spíš konzumační, dejme tomu fejetonový, ke kafi na pousmání. takže jako povídka, prostě nedostatečný. Což by pro mě asi vyřešil prostě název.
jasně říct, Zastav se na chvíli, jen na chvíli, a pozor ať nepřehlídneš Smrt.
cha, chtěla sem napsat, že nemam ráda detektivky, ale nebyla by to tak uplně pravda... hele, wopi, líbilo se mi to, je to dobře napsaný. Sem ráda za tvoje prózy, jakože klasicky... příběh, já tohle moc neumim, většinou se ztratim někde mezi začátkem a koncem, takže oceňuju, že tohle někdo opravdu umí, ona to neni taková prča, jak by se mohlo zdát.
Mě ten závěr pobavil, ne proto, že by mi přišel úsměvnej, ale spíš sem si představila, jak se asi může tvářit smrtka na fotce tim spíš, že asi neni moc zvyklá, že jí lidi fotěj...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
