Rezko.Alčo. Jestli Ty si nevytváříš nějaké mylné domněnky.Já to jako káravou kritiku nebrala a neberu, no a to co jsem řekla bylo proto, abys dostala informaci celou-tedy proč názvy.Díky, žes připsala.
Stíno, přesně nerozumím dotazu, ani komu byl míněný.
já sem tam reagovala na ten rukopis, jestli když je patrnej, jestli je to blbě a neni to haiku... že tam jako je to já, který tam bejt nemá... no a právě asi je to blbost, takže se tim nezaobírej
pro stínu >>> ono to že haiku má bejt něco jak pohlednice
je úplně fuk jak se na to kdo kouká, prostě "cvak" a je tu moment, nic víc nic míň
použiješ li jako inka v posledním slovo nedohlédnu, je to blbě, haiku je jakási poetická sterilita, prostě moment ve třech řádcích s patřičným počtem slabik
přidám citaci z katana.cz S nepodařeným haiku se člověk nesmí moc trápit. Myslím, že to byl Masudži Ibuse, kdo kdysi dávno prof. Límanovi řekl, že chtěl být původně básníkem haiku, ale protože skutečně dobré haiku člověku přijde tak jednou za rok, musel se dát na psaní prózy, aby se uživil ... Podle mě bys měl zkusit odpoutat se od směřování dovnitř (do sebe), které je v tvým posledních pokusech silné (i ta "sluneční energie" se nakonec soustřeďuje na/do tebe). Haiku by mělo být snad vždy směřováno právě ven – na nějaký přírodní jev, a teprve způsob jeho zachycení vlastně může dávat indicie o subjektivitě autora. V mých posledních kouscích se také objevuje "já", ale vždycky se ho snažím jaksi "vytlačit" z pozice hlavního protagonisty haiku (aby na tom místě stanula tu pavučina, tu žáby či lekníny apod.). Úplně nejlepší jsou ale ta haiku, v nichž se první osoba nevyskytuje vůbec. V japonštině často přítomnost subjektu vyplývá z konvence (nebo z kontextu), mlhavost japonštiny je v tomto vstřícná... Ale každopádně explicitní vyjadřování první osoby je v japonštině většinou nežádoucí, což se podepisuje na estetických požadavcích na haiku... Čeština/slovenština je omezená požadavkem časování sloves v osobních tvarech, to je prostě fakt. Ale nám jde především o přiblížení se vyjadřovacím způsobům japonského haiku, ne o jejich přísné dodržování (což právě je součástí mojí teze o tvorbě s 5-7-5)...
Zdánlivá prostoduchost velkých Orientálců je
vždycky výsledkem dlouhého a bolestného duchovního hledání, výslednou harmonií nesmiřitelných
rozporů a protikladů. Jako banalitu by bylo možno
odsoudit zen sám, protože některá jeho moudra se ze
západního intelektuálního hlediska jeví jako naprosto
triviální: „V čem je smysl života, mistře?“ „Když se ti
chce jíst, jez, když se ti chce spát, spi.“ Velký znalec
japonského písemnictví profesor Koniši Džin’iči kdysi
napsal, že haiku je od zenu neoddělitelné, a vyjádřil
obavu, zda západní čtenář, který tomuto vlivu nebyl
tisíc let vystaven, může tak stručnou a lakonickou
poezii opravdu chápat.
Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní
hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam
zkušenosti až druhotný. Někteří západní autoři haiku
jsou přesvědčeni, že musí být originální, aby se vyhnuli
zdánlivé „banalitě“, a jejich skladby pak často obsahují
víc „já“ než světa. To je sice typicky západní nemoc,
ale zhoubnost egocentrismu si uvědomovali i nejlepší
japonští básníci, a jejich haiku jsou především pokusem
o překonání sebestřednosti.
a já na tohle nevěřim. jasně že nám stojej v cestě oči, abychom mohli vidět. jasně že nám překážej myšlenky, abychom mohli vnímat pořádně.
ale sdělení zenu, i haiku, i Buddhy je natolik univerzální, že není ve slovech k překladu, /tím míň ve slovech překladu/... číst to, co napsáno není!? vidět to, co je předtím, nebo potom, kdy je vidět.
v tom je osvícení. víte. tam nejsou slova ani významy, ani cesty. ne. ani dlouhý bolestný hledání tam není, pokud je míněno slovy a významy. a naprosto souhlasím, že pokud vznikne dobré haiku náhodou při kroužení a rozjímání o něm, třeba mně
je to míň, než když pak člověk pozná, co je dobré haiku, ale ani k tomu člověk /třeba ten západní/ nesmí mít své důvody...
Díky, máte se mnou svatou trpělivost... hlavně tahle věta mi odpovědí
Haiku by mělo být snad vždy směřováno právě ven – na nějaký přírodní jev, a teprve způsob jeho zachycení vlastně může dávat indicie o subjektivitě autora.
Můj problém s japonským haiku celkem dobře pojmenoval Skácel, i když teda mluví o Číňanech.
"Střelivu se zkoseným hrotem
kulkám dum-dum
říkají Číňané v obrazné své řeči
ty které otevrou se jako květ"
Na haiku vidím jako krásné to, že dobře napsané haiku je dlouhé jako román. Podle mě teda. A přitom je to okamžik. Nevím. Chtěla jsem trochu vysvětlit, proč jsem se tak dlouho zdržela komentáře. Haiku je pro mě obraz. Což je dobře. Pro mě to znamená, že když se naučím psát haiku, nemusím mít foťák ani malířský plátno. Fajn. Přesto si myslím, že s haiku jepotřeba nakládat velmi uvědoměle, totiž, že tyto obrázky je nutno zasadit do nějaké kompozice. Pro mě to znamená napsat ke každému datum a přesný čas.
K těm Tvým. Smála jsem se, protože jsem si taky napsala čtyři haiku a nazvala je jarolétopodzimzima. A nepublikovala. Jsou úplně jiná, než ta Tvoje. Z tohoto důvodu mi začalo připadat přiřazování názvu k haiku jako blbost. Ale blbost to asi není. Protože uvést k haiku alespoň období, když už ne datum a čas, vidím jako NUTNOST.
Nejelepší mi přijde Tvoje Léto. Ochotně se ho učím zpaměti. Tu chvíli znám. Tak proto. Možná taky proto, že zde jsi byla nejvíce přesná, žádná snaha o dobrá slova, prostě jsi to napsala jak to bylo.
Jinak jsem za Vaše haiku moc ráda. A omlouvám se, že jsem se tu tak rozepsala, ale potřebovala jsem si udělat pořádek ve vlastních myšlenkách.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
