V roce 2045 začalo mocné planety Země obtěžovat platit čím dál tím víc turbiniové rudy za školní potřeby s vyobrazením Medvídka Pú. Vzhledem k pokroku vědců v oblasti problematiky cestovaní časem, jim v hlavách mohl pomalu začít dozrávat plán.

„Je tu volno?“
„Ano prosím.“
Asi tak čtyřicetiletý muž mohutné konstrukce, jen špatně ukryté pod těžkou koženou bundou, ostře řezaných rysů ve tváři a s nakrátko ostříhanými vlasy, hlučně dosedl na plastovou židli.

Netrvalo dlouho a přišel číšník.
„Dobrý den, co si dáte k pití?“
Muž přesunul svůj zájem od tváře nového společníka na hrneček před ním na stole.
„Dejte mi to samé co jemu.“
A chcete černý, bílý, zelený, ovocný, mohu vám doporučit též sypaný dovezený ažžžž ééééé...rozumím, to samé.“
Ještě chvilku se za odcházejícím číšníkem díval tím nesmírně tvrdým a zároveň ledově klidným pohledem, než zase zabodnul své oči do tváře společníka na druhé straně stolu. Výraz obličeje se mu však z ledově klidného začínal pomalu měnit na lehce překvapený.
„Doufám, že vám nezapomenou přinést také med. Na mě zapomněli, ale já jim to za zlé nemám. Jsou tady přece všichni tak moc hodní.“
Promluvil tenkým hláskem objekt mužova zájmu.
„Ona má většina lidí zřejmě pocit, že med do čaje nepatří. Nanejvýš tak když je trápí nějaká ošklivá nemoc, anebo dětem ho snad občas do hrníčku přilijí. Ovšem já i moji kamarádi víme, že med je moc veliká dobrůtka. Přidáváme si jej proto i do všech jiných moc dobrých věcí, ale nejradši ho máme stejně jenom tak, samotný. Výjimkou je tygřík, ten totiž ...
„Jak se jmenujete?“
„Co prosím?“
„Vaše jméno!“
„Ježíšku na hrášku promiňte. Jsem to ale nezdvořilý. Jmenuji se Medvídek Pú a bydlím s kamarády na zelené louce. Sice se občas škorpíme a děláme si různé naschvály, ale to jenom tak naoko. Když se pak stane něco úplně příšerného, tak táhneme všichni za jeden provaz.
„Takže Pú. Jste si jistej?“
„Ano Pú, Medvídek Pú. Každý mě zná.“
„Rozumím.“
„Promiňte a vy? Přeslechl jsem vaše jméno.“
Muž se zamyslel.
Nevypadá nebezpečně. Přece mě nepošlou 40 let zpátky časem, abych tady sejmul divnýho chlápka, co běhá s nějakejma buzíkama po louce a nejvíc ho z celýho dne dokáže nasrat, když mu k tý jeho brečce potom v hospodě pingl nedonese med.
Sáhl si do náprsní kapsy, vyndal z ní obrázek a ten položil před sebe na stůl. Zadíval se na něj ještě jednou. Pokolikáté už za posledních pár dní...

Nejdřív si myslel, že si z něj dělají legraci. Tak už to občas chodí u zvlášť bohatých a mocných lidí. Mají vše, na co jen pomyslí a časem se tak začnou v tom našem obyčejném světě nudit.
„Hele Tony. Potřebujem vymazat jednoho chlápka a ty budeš muset zase do roury. Ten zmrd je votamtaď.“
Pak mu dali do ruky tenhle obrázek. Vypadal, jako když ho namalovalo děcko. Sám teď byl překvapený, jak moc si byl na té malůvce jeho cíl podobný.

„Cestování časem, díky vědcům relativně bezpečný druh přesunu, sebou nese pro transportovaný objekt i jeden tak trochu nepříjemný vedlejší účinek. Jedná se o dočasnou ztrátu vzpomínek. V praxi to znamená, že transportovaný objekt si jakýmsi způsobem uvědomuje svou identitu. Instinkty, které si během života osvojil a věci které naučil v něm zůstanou, ovšem veškeré vzpomínky tři dny za přesunem se mu buď zjevují jen v neurčitých konturách, a nebo vůbec. Zhruba tři dny před cestou časem se v podstatě znovu narodíte. Silný tak jak jste býval s většinou jasným úkolem. Tři dny jsou tak akorát pro vysvětlení i těch nejsložitějších zakázek a po návratu zpět, který jde poměrně přesně zrealizovat zase tady od nás, jsou vám vaše vzpomínky navráceny. Pokud jsou vysilatelé přesvědčeni o vaší loajálnosti a o té prý u vás nemůže být pochyb, dají nám příkaz vše navrátit do původního stavu a my tak učiníme.“
Tak mu to bylo vysvětlováno. Kolikrát už, to nemohl tušit jelikož ...
„Tímto procesem se vám zároveň z paměti vymaže vše, co se událo od chvíle vašeho přesunu do minulosti.“
Nezbylo mu než doufat, měl v hlavě zmatek a chtěl mít svůj úkol už za sebou.
„Samozřejmě mi své jméno říkat nemusíte, pokud nechcete. Nebudu se na vás zlobit. Jé, vy jste si přinesl sebou můj obrázek, to je milé. Ale musím vás zklamat, pokud jej chcete ode mě podepsat. Já to neumím, je mi líto.
„ Mé jméno uslyšíš, neboj. Ale jen jednou a to v den své smrti.“
V medvídkovi to škublo leknutím. Tak zlá slova ještě neslyšel. Nervózně sáhl po hrníčku, aby se napil, ale znenadání roztřesená ruka mu vypověděla službu v tom nejméně vhodném okamžiku. Než se jeho hrníček rozbil o podlahu, velká část jeho obsahu mu šplouchla přes bříško a na část stehna.
„Pardon, jsem to ale nešika“ špitl, vzal ze stolu ubrousek a začal si utírat pozvolna rozmazávající se části těla.
Muži naproti němu se teď výraz ve tváři zcela nepokrytě změnil. Vypadal, jako někdo komu právě oznámili, že jeho matka je ve skutečnosti skříň a otec jarní deštík a on to bez nejmenšího zaváhání a naprosto bez výhrad přijal a pochopil.
No to si dělaj prdel, ten zmrd je nakreslenej. Proto všechny ty řeči jak z filmu o kmotrech. „Musíš ho vymazat Tony, ten parchant si zaslouží bejt vygumovanej…“
Tak. Přesně. Vygumovanej. Ty Čubky rozežraný!
„Vyber si železo jaký chceš, Tony. Máme tu novýho Gualtana s měkkochrupým tlumičem, B-dvanáctku s kmitočtovým zaměřováním, nebo bys radši pěkně po staru? Jen nožem?“
Hajzlové! A posranou gumu, tu mi nedaj!

„Víte, mám s tím problémy už od mala. Jakmile trochu zmoknu, anebo se rozpláču zmocní se mě pocit, že se ztrácím. Asi jsem přecitlivělý. Hodně lidem se na to špatně dívá a ne každému se to může zdát sympatické, ale u vás mám pocit, že tomu rozumíte“
„No, to víš, že jo. Nemáš náhodou u sebe na půjčení gumu?“
„Ne. To nemám. Omlouvám se.“
„Hm, to nic.“

„Takže tady to máme, pane. Ovocný čaj, med a koláček. Máte snad ještě nějaké přání? Za okamžik je tu kolega a uklidí ty střepy.“
„Nemáte na půjčení gumu?“
„Pardon?“
„No gumu, taková ta věc co se s ní daj gumovat blbě nakreslený píčoviny, gumu prostě.“
„Ach tak. Je mi líto, ale to nemáme. Ale tady za rohem, kousek za kavárnou je otevřené papírnictví. Mají tam školní potřeby, tužky, penály a gumu, tu zajisté také.“
„Jo to bude fajn, díky.“


Medvídek Pú, začal být nervózní, čaj z bříška a nožiček sice vysušil docela rychle, takže nakonec nebyl rozmazaný tak moc, s tím, jak vypadá, za kamarády dojde poměrně bez rozpaků a ti ho už dají zase do pořádku, ale ten člověk naproti němu...šel z něho najednou takový strach. Ty řeči o smrti a to jak je sprostý, takhle se šťastný člověk nechová.

„Vidím můj příteli, že vám med donesli. Moc vám jej přeji. Uvidíte, že jakmile ochutnáte tu nesmírně vzácnou a lahodnou krásu, svět se ve vás opět rozesměje a budete šťastnější, než jste byl doposud.“

Muž si ho ještě jednou a důkladně prohlédl. Přišlo mu trochu líto, že si na to setkání nebude pamatovat. To by se jeho malému Jackovi líbilo, zřejmě jde o nějakou pohádkovou postavu. Mohl by mu konečně o něčem zajímavém povídat a povídat, dlouho do noci, než by usnul a začal zas slintat na polštář. Má na něm takovou postavičku legrační, takového pejska, nebo medvídka… co, kdo? Jack? Co je Jack? Udělalo se mu špatně. Tak hrozně špatně, že z toho na chvilku přestal vidět.
„Co je vám? Pane! Haló!“
Medvídek vyskočil na stůl, mával packami a křičel, co mu jeho maličké tělíčko dovolilo.
„ Dobrý, už je to dobrý. Zatočila se mi jenom trochu hlava.“
„ Já jsem se o vás strašně bál, byl jste najednou tak hrozně bledý.“
„ Už jsem v cajku, malá nevolnost asi. Ale děkuju ti. Říkají mi Tony a teď pojď, půjdeme se spolu projít. Vezmi si sebou ten můj med, jestli máš na něj chuť, já tyhle věci nemusím."

  od leporelos dne 01.07.2013 00:43 · 9 Komentářů · 729x čteno ·