Z cyklu Povídání pro děti.


Kdysi dávno, ještě před tím, než ses narodil, žil v Německé zemi hodně chytrý pán jménem Karl Benz.


Moc ho zajímala mechanika. Co je to mechanika? Mechanika je taková věda, takové učení. Zabývá se tím, jak pohnout věcmi, které se nehýbou. Tedy docela tak aby se samy hýbaly a samy přemisťovaly. Takové učení se zabývá třeba sílou a rychlostí. Člověku, který se naučí mechanice, říkáme mechanik. Mechanik staví nebo opravuje motory. Ty už přece dávno znáš povolání, co se nazývá automechanik. Automechanik opravuje motory a ještě jiné zařízení v autech. Ale tehdy ještě automechaniky neměli. Proč? Protože neměli ani auto. A o tom si budeme teď povídat. Jak se vymyslelo první auto.


Karla Benze tolik zajímala mechanika a motory, že si jednoho dne prostě řekl, že se stane mechanikem. Že právě tohle bude jeho práce. Nějakou dobu ho ta práce dost bavila, chodil do práce moc rád. Ale za nějaký čas se ráno probudil a věděl, že ví o motorech jen málo a že aby se o nich dozvěděl víc.Uvědomil si, že bude muset jít znovu do školy. Ne, do té školy pro děti, ale do školy pro velké a dospělé lidi. Že si o takové škole ještě neslyšel? Že znáš jenom mateřskou školku pro nejmenší a základní školu pro větší děti? Ba, ne. Škola pro velké také existuje. V takové škole pro velké už člověk dávno umí číst, psát i počítat. A když už umíš číst, psát a počítat, můžeš se učit zase složitějším věcem. Třeba právě těm, které tě baví a chceš o nich vědět víc než ostatní. No, a v téhle škole se učili víc právě o motorech. A když ho v té škole naučili všechno co znali a mohli znát, Karl se rozhodl, že vymyslí automobil.


Co je to vlastně za slovo - automobil? Co to znamená? Slovo automobil je původně složeno ze dvou cizích slov. Z řeckého áuto,což znamená samostatně a z latinského mobilis. Slovo Mobilis  znamená v našem českém jazyce  pohyblivý. Automobil je vlastně jméno pro něco, co se pohybuje po zemi. Ne na kolejích, nebo trolejích a není taženo zvířetem, ani člověkem. Ale vlastním pohonem. Dneska se říká spíš jen auto. A proč auto, když to je automobil? No, já si myslím, že je to proto, že je to rychlejší. Že se to rychleji říká. Odjakživa lidi chtějí mít všechno rychlejší. I auta přece.


No. Usmyslel si to auto. A to auto na benzín. A  aby jezdilo, že ho teda vyrobí. No, ale ono se řekne, vyrobím automobil. Jenže jak? Jednoduché to přece není. Už dávno před panem Karlem se i jiní mechanici snažili postavit automobil, který by jezdil na benzín. Ale vůbec se jim to nedařilo a také se to do té doby nikomu ani nepodařilo. Alespoň se o tom nevědělo.


Jenže Karl Benz byl jinačí fiškulín. Koumavější než ostatní a také výdrž, tu on měl. Když se pro něco rozhodl, nikdo a nic ho neodradilo. Aspoň dokud nebylo všechno hotovo. A ve škole se toho také hodně naučil. A tak hodně přemýšlel, kreslil si všelijaké obrázky na papír a nebyla s ním kloudná řeč, a popletený z toho věčného dumání nad automobilem byl, až hrůza.


Jednou mu jeho paní - Benzová, Berta se jmenovala, namazala chléb s máslem k snídani a přinesla mu jej do stodoly. Tam to auto vymýšlel. Berta ho nechtěla rušit, tak Karlovi položila chléb na pracovní stůl. Na stole měl všecky ty pomalované papíry, jak by mělo auto vypadat. No, a milý pan Benz do jednoho takového obrázku zrovna koukal a něco si pod vousy pořád brblal. No, a představ si, jak byl zamyšlený, místo do chleba, kousl do té tužky, co tam ležela. No, ještě, že to nebyl třeba šroubovák. To by si určitě zlomil zub. Ale po všech těch útrapách a trápeních co s tím vymýšlením měl, přece jen auto na benzin vymyslel a postavil. Jéjej, to bylo radosti! Všichni měli obrovskou radost, nejenom Karl. I Berta, i jejich děti. Dva kluci to byli. Trošku starší než jsi teď ty.


A nebylo to ledajaké auto. Ani takové, jak ho znáš dnes. Dnešní auto má čtyři kola a frčí parádní rychlostí. Jen to kolem tebe fičí. Ne, ne. První auto mělo jen tři kola! A krajina při jízdě neubíhala tak rychle. Karlovy děti si také proto svého tatínka dobíraly. Ten mladší klouček dokonce prohlásil, že auto jezdí tak pomalu, že jednou viděl, jak je předjíždí hlemýžď. Maminka Berta se tomu smála a říkala, že bude mít při další vyhlídkové jízdě aspoň konečně trochu času, nasbírat pár hub do polévky. Tu má Karl moc rád. Ale tatínek Karl se nezlobil. Měl je rád a věděl, že je to jenom legrace. A také neměl čas se zlobit. Auto se kromě pomalé jízdy také pořád porouchávalo a on myslel na opravy. Co chvíli se někde něco ucpalo, nebo přetrhlo, auto škytlo, prdlo, a domů se šlo zase pěšky. Ale i tak si Karl nechal svoje auto zapsat na jednom důležitém úřadě jako veliký vynález. Přece nikdo před ním takovéhle auto ještě nevymyslel a nepostavil.


No, a ty si teď určitě říkáš, že když lidé viděli první auto, hned ho chtěli také mít. Ale kdepak! Lidé neměli v takový pekelný stroj, kouřící kolojezd jak mu někteří říkali důvěru. Autu nevěřili. Říkali:


-To ták! Smrdí to, kouří to, prdí to, a furt je to rozbitý! Radši pojedu k sousedům na kole nebo na koňském povozu. To je jistější. –


Někdy se totiž lidé bojí toho, co neznají. Když něčemu nerozumí, mají z toho strach. Bojí se nad tím přemýšlet. Ale naštěstí ne všichni.


No, a tihle lidé chodili okolo Karlovo vynálezu tak často se zavřenou hlavou a zavřenýma očima, až z toho Karl začal být smutný. Co je to zavřená hlava? No, když se řekne, že má někdo otevřenou hlavu, myslí se tím, že má fištrón, nebo filipa, prostě že je chytrý. Zavřená hlava tedy znamená opak. Že člověk moc nepřemýšlí.


No, a Karl byl z těch bojácných lidí tak smutný, že přestal přemýšlet jak automobil vyspravit nebo vylepšit. Nakonec zavřel automobil do stodoly a na dveře dal velký železný zámek. Jednou se nechal slyšet, že celý vynález je pěkně na nic a že lidé autem stejně nebudou chtít nikdy jezdit. Doma pak říkal, že to auto je pěkná blbina. Kdyby jen věděl, jak se tehdy plete! Kdyby jen tehdy věděl, jak a kolik bude jezdit ve městech aut! Žejo?


No a pak se dlouho nedělo nic. Jen Berta s kluci přemýšleli, jak by tatínka Karla rozveselili. A tu Berta dostala nápad a řekla klukům:


-Lidé z naší vesnice jsou strašpytlové. Mají strach z nového a nepoznaného. Nevědí co je automobil za skutečný a opravdový vynález. Musíme auto přivézt do města. Tatínka ale k takovému nápadu nepřesvědčíme. Uděláme to tedy tajně. Vstaneme časně ráno, vytáhneme auto ze stodoly a pojedeme k babičce do města. Ve městě se doopravdy pozná, jak to s tím automobilem vlastně je.-


A jak Berta řekla, tak udělali. Vstali ještě, když tatínek Karl spal, a vyrazili. Byla to cesta dlouhá a hrbolatá a automobil co chvíli tlačili do kopce, když sám nechtěl jet. To se tak stává, když se něco vymýšlí poprvé. Všechno hned nemusí fungovat pořádně. Ale musí se vydržet a mít pevnou vůli a ono se nakonec všecko, všecičko dobře podaří.


Pravda byla, že bez poruchy ta dlouhá cesta nebyla. A Berta ještě navíc o autech, motorech a jejich mechanice vůbec nic nevěděla! Ale kluci, když tenhle první automobil přicházel na svět, když ho tatínek vyráběl, kluci byli s tatínkem ve stodole často. Oni už o autech věděli skoro tolik jako jejich tatínek. Dokázali si tedy poradit a leccos při jízdě opravit. Chytří a zvídaví kluci s fištrónem to byli. Jojo.


Když se ucpal karburátor, což je část motoru, jak poučil starší kluk maminku, vyndal mamince z drdolu vlasů dlouhou úzkou sponu. Karburátor tou sponou pak pečlivě vyčistil. Když auto potřebovalo dolít vodu do chladícího zařízení, to aby se motor nespálil, zastavili u potoka. Horší to bylo s benzínem. Tehdy na každém rohu cesty nestály benzínové čerpací stanice jako dnes. Ne, ne. Benzín se kupoval, představ si, v lékárně! Koho by to dnes napadlo. Benzín a v lékárně! A že první automobil měl pořádnou spotřebu! V jedné lékárně, co potkali při cestě, vykoupili docela všechen benzín, veškerou zásobu. Celých deset litrů! To je tolik litrů, kolik máš na obou rukách prstů. Vždyť to také do města bylo něco přes sto kilometrů. To už na prstech nespočítáš, ani kdybys přidal všechny prsty na noze, i ty moje. A že se v té lékárně podivovali. Lékárník kroutil hlavou i očima a pořád dokola vykřikoval:


-Panečku na křížku, to jsem ještě neviděl! To jsem ještě neviděl. -


Nu, ale nakonec do toho města přece jen dojeli. Byli sice všecek umounění a špinaví z těch věčných oprav a tlačení, ale dojeli. Tatínkovi poslali telegram, to je takové spěšné psaní, aby o ně neměl strach a že jsou v pořádku. Potom zaparkovali vůz před babiččiným domem. To si nedovedeš představit, kolik lidu se kolem toho prvního automobilu seběhlo. A všichni chtěli vědět, jak to funguje a jak se s tím jezdí a kdesi cosi a honem, uhni, teď já, teď já, pusť mě k volantu, já si to chci také zkusit. Všichni se novému automobilu obdivovali a chtěli ho doma najednou mít doma také.


A tak se stalo, že tatínek Karl domyslel všechny kazy co auto dosud mělo, a vůbec vymyslel ještě další nové věci a všelijaké jiné komponenty, udělátka, šoupátka, hejblátka, aby se s autem jezdilo pohodlně, rychleji a bez poruchy. A hlavně už nebyl smutný. Proč? Protože ve městě se zjistilo, že auto je tuze potřebná věc. Hlavně kvůli pokroku. A že lidé v autě jezdit chtějí. Protože v tomhle městě bydleli nebojácní lidé, pokrokoví. Možná měli otevřené hlavy, nebo filipa.


A o autech se tehdy začalo hodně mluvit. I o tatínkovi Karlovi jako o velkém vynálezci. A automobily se postupně začaly vyrábět i v jiných zemích po světě. Nejen v Německu, ale i u nás. Tak to bylo a tak to začalo.


Kdo by si dneska pomyslel, že první auto mělo jenom tři kola, viď?

  od Indigo dne 02.07.2013 10:38 · 5 Komentářů · 528x čteno ·