Z deníku jednoho bezvýznamného anděla.
-------------------------------------------------
To jsem měl tuhle zrovna zase jednou pitomou službu u třetí brány.
Žádnej velkej provoz. Nudil jsem se tak strašně, že už jsem si skoro z nedostatku lepší zábavy opláchnul poněkud zaprášený křídla. Dokonce jsem malinko uvažoval i o tom, že se pokusim seškrabat ty hnusný grafitti, co nám zvenku nastříkal nějakej voprsklej démon.
Najednou se na pěšince mezi oblakama objevil člověk. Přišel až ke mně a zíral jako totální magor.
"Koho to sem padlí exkolegové nesou?" řekl jsem si otráveně.
On se pořád rozhlížel na všechny strany, prohlížel si chtěnou i nechtěnou výzdobu brány, valil oči a pak pravil: "Kde se tu beru?"
"Dobrá otázka," pochválil jsem ho, "kde se tu bereš?"
"No, to kdybych věděl," prohlásil udiveně.
"Ach jo. Tak teda jméno a rodný číslo," řekl jsem a sedl si k počítači.
Zvědavě mi nakukoval přes rameno.
"Hezká mašinka," pokyvoval uznale.
"Jo, dík. Ale neni to mašinka. Je to živý."
"Fakt?" divil se.
"To si piš. Ale pozor! Co je horší, člověče, ty seš taky živej."
"Co tim chceš říct?"
"Tim chci říct, že se jim dole za chvilku probereš. Chápeš? Naskočíš. Seš prostě normálně živej a eště chvíli budeš."
Ukázal jsem mu na monitor. Bylo tam zřetelně vidět, jak leží na posteli, kolem spousta přístrojů a zdravotníků.
"Jo ták," pravil, "už chápu."
"No. Takže já ti teď ukážu, kde je speciální výtah, a můžeš svištět," řekl jsem, "jo, akorát tě eště poprosim o tohle: nepopisuj jim, cos tady viděl. Je to částečně pod utajením a tak. Moh by bejt průšvih. Řekni třeba, že jsi viděl dlouhej tunel a světlo. To je docela osvědčený. Nic víc, prosimtě, jo?"
Jsem úplně mimo mísu, asi fakt úplně, protože tohle prosvištělo jako sleva na mlíko. Nevím, přijde mi to jako předelaný vtip, sic dobře, ale pořád jako vtip, v jaké rovině? Nevím. Opravdu, nevím. Nemohu sdílet ovace, neb nevidímpod vous. Čte se to dobře, jako většina věcí od Tebe (strašné slovo ... věci).
Díkes za zkrácení chvíle, máš plus.
Neštěstí: možná jsi nečetl knihu Raymonda Moodyho Život po životě, kde píše, že lidé v klinické smrti vidí vždy dlouhý tunel s ostrým světlem na konci. To se pak těžko proniká do smyslu téhle hříčky.
Wopi: Právě, že jsem četl vše od něj. Pak kvantum podobných knih (ať léíkařských, odborných či beletristických). S tím tunelem, líbí se mi vysvětlení, že je to baterka kterou svítí lékař na zorničku.
Větu "Běž do světla" mi zničila Uriel Kratochvílová na jejím vystoupení. I přes Moodyho, má mood je pořád blízko pekla.
Jó Rezko, tak to závist. Já jen beru baterku jako možnost. Hodně lidí se tam chce vrátit, asi Diznylend, co já vím. Pak ale řekni, bez pssst...! Já jen asi budu vždy mimo s tím medvídkem, narážka na buclatého andělíčka?
Já byla v meziprostoru dva dny, bylo mi asi třináct. Nepamatuju si vůbec nic.
Jinak kdysi jsem četla knihu Světlo. Byl to příběh o člověku, který byl zasažen bleskem a přežil. Už si to přesně nepamatuju, ale docela dlouho byl v bezvědomí, pak se probral a při vědomí trpěl nesmírnýma bolestma. Když usnul, znovu se vracel do světla, kde ho učili...
Doporučila bych všem, ale už si nepamatuju ani autora. Možná, že tu knihu najdete a dáte mi echo, přečetla bych ji ráda znovu.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
