Docela dobře bych mohla psát prózu – totiž kdybych nebyla tak líná. Já tedy líná moc nejsem, ale poměrně často se na to vymlouvám, protože lenost je zlozvyk, který většina lidí akceptuje jako dostatečné vysvětlení, bez toho, že by se dál na něco ještě chtěli ptát. Popravdě řečeno bych mohla velmi dobře psát prózu – totiž kdybych byla schopná vymyslet nějakou zápletku. A to já nejsem. Vím, že nejsem, protože jsem to už mnohokrát zkusila – a úplně popravdě bych měla říct, že jsem to věděla i předtím, aniž bych to musela zkoušet.

Nejjednodušší mi přišlo napsat detektivní příběh, protože tam není žádné přemýšlení o zápletce až tak potřeba. Zápletkou je většinou vražda a neusvědčený pachatel. Domnívala jsem se, že k napsání dobré detektivky stačí vymyslet komplikované schéma, vlastně logický labyrint, na jehož konec je možné se dostat jediným možným způsobem. Potom už je třeba jen trochu si pohrát s atmosférou, dodat každé postavě její vlastní příběh a všechno to krásně a poctivě vybarvit a je to. Krásný detektivní příběh je na světě. Když zbude trocha času, může do něj autor přidat vlastní názory a nápady. Použít epizody z vlastního rušného života. Takhle jsem to přesně chtěla udělat. A pokud někdo chce napsat pěkný detektivní příběh, tohle je správný způsob, jak na to. Je to ten správný způsob, jak dostat svoje jméno na výkladu knihkupectví nebo vyhrávat soutěže.

Teď se možná očekává, že si budu trochu hrát na toho skromného hrdinu, který odmítl slávu a bohatství, aby ubránil své skálopevné přesvědčení, že psát se má jinak. Nebo si třeba budete myslet, že napsat takový detektivní příběh není vůbec tak jednoduché, jak říkám, a že dostat se do výkladu v knihkupectví vyžaduje ještě něco víc. Proto tento případ a pro jistotu hned řeknu, že nic takového se udělat nechystám. Nejsem hrdina, alespoň myslím, že nejsem, protože hrdinové mívají veliké šedomodré sochy s věnci u nohou. Nechci mít sochy s věnci u nohou. Ne z falešné skromnosti /ach, z čeho se my lidé ještě budeme obviňovat/, ale protože žena s věnci u nohou není hrdinka, ale vdova oplakávající vojáky, kteří zahynuli ve válce. /Sice oplakávám vojáky, kteří zahynuli ve válce, ale to už sem docela nepatří./ A dostat se do výkladu v knihkupectví nevyžaduje nic víc, než jsem řekla. To mi prostě budete muset věřit.

Důvod, proč tedy vlastně nemohu napsat takový detektivní příběh je, jak už jsem jednou řekla ten, že jsem líná. Přesněji řečeno mi to spíš přijde jako trochu zbytečná práce. Nebo přinejmenším malinko nudná. Zkrátka. Je časově daleko náročnější detektivku napsat, než ji přečíst. A jen málokoho by bavilo číst detektivku, když by předem znal jméno vraha a celé rozuzlení zápletky. A to autor zná. Autor navíc ví, co může od svých postav čekat (byl by to velmi špatný autor, kdyby to nevěděl!). A teď jsme přesně u té věci, kterou nechápu. Totiž – kde vzít tolik sebezapření abych mohla napsat něco, o čem dopředu vím, jak to dopadne?

Totiž, já vím, že to není úplně tak, jak říkám. Jak autorovi roste dílo pod rukama, samo se mění, přicházejí nové nápady a samotná zápletka se většinou vyřeší úplně jinak, než jak to autor původně zamýšlel. To, co jsem chtěla říct, je něco trochu jiného. Totiž, že ten pocit na začátku psaní je hrozný. Na začátku to pro autora vypadá jako hrozná nuda. Protože on ještě neví, k jakým změnám v díle dojde, i když samozřejmě tuší, že k nim dojde, a tak před sebou má připravený scénář, který musí jako herec pouze odehrát. Už jsem párkrát slyšela, že nejtěžší je povídku nebo příběh začít. Všechno, co jsem chtěla k tomuto tématu říct je, že vím proč to tak je. Že s autory soucítím. S těmi dobrými autory, kteří píší dobré knihy s dobře připravenými zápletkami. Pak jsou samozřejmě ještě spisovatelé, kteří píší, jak je napadne. Nic si dopředu nechystají, prostě si sednou a píší. A nejsou o nic méně úspěšní, než ti předchozí. Alespoň myslím, že ne. Nevidím důvod, proč by neměli být, až na to, že těm svědomitým spisovatelům by to mohlo připadat nespravedlivé ¬– a já si nemyslím že to je nespravedlivé, protože oč větší námahu vynaložili ti první o to větší odvahu musí vynaložit druzí, aby dosáhli stejného výsledku. Protože ten kdo píše bez přípravy riskuje, že vůbec nedokáže napsat to, co chce, ba možná ani nezjistí, cože to vlastně chtěl. Je to stejné jako v tom známém biblickém příběhu o dělnících na vinici, kde dostanou stejnou mzdu ti, kteří pracovali od rána a ti, kteří se dali najmout až večer. Aspoň myslím, že je to to stejné.

Pokud jde o mě, já dávám přednost těm prvním. Baví mě pozorovat, jak do sebe jejich dílo krásně zapadá. Ti druzí mě někdy rozčilují svou drzostí. Svým sebevědomím, že to dokážou „jen tak“. Vím, že za drzost se tvrdě platí, ale přitažlivější ji to nedělá. Na druhou stranu je pravda, že ve stejné míře jako jsou spontánně píšící spisovatelé drzí, jsou ti konstruující zbabělí. Proto jsem vlastně ještě nic nenapsala. Protože mám už dopředu strach, že až budu psát, budu u toho zbabělá, nebo drzá, nebo obojí, nebo ani jedno z toho a zůstanu trčet někde na pomezí, kde si mě nikdo nevšimne, nikdo mě nebude číst – a já chci, aby mě někdo četl – a všechno co jsem chtěla říct, mám-li tedy co, přijde vniveč. A tohle je přesně to, co si žádný autor nesmí připustit, totiž že dělá něco, na čem mu záleží, doopravdy záleží a přitom na to nesmí ani na chvilku zapomenout. V tomhle se opravdový spisovatel podobá akrobatům, kteří se s neuvěřitelnou lehkostí houpají na hrazdách a vznášejí k obloze s tím, že ani na vteřinu si nesmí uvědomit, že mohou spadnout, a ani na vteřinu na to nesmí zapomenout, v tomhle, právě v tomhle se spisovatel podobá těm neskutečně vážným akrobatům, kteří se smějí výškám a životu, v neotřesitelné víře, že nespadnou dolů.

A proto u opravdového spisovatele vůbec nezáleží na tom, jestli píše vytříbeným stylem, jestli příliš neopakuje stále stejná slova, jestli ví, co je to podmět a co je to přísudek. Alespoň já myslím, že nezáleží, a když teď budu psát, nebude to proto, že bych si myslela, že jsem toho v životě viděla a zažila víc, než někdo jiný, nebo že bych měla dojem, že rozumím literatuře, nebude to ani proto, že bych byla přesvědčena o tom, že tak jako já ještě nikdo nikdy nepsal a že to, co napíšu, nebylo už mnohokrát napsáno. Píši proto, že mě to těší. Jediné, co mě dokáže donutit psát, navzdory mé lenosti a odporu ke zbytečné práci, je radost z toho, že teď a tady jsem já a že mohu psát a taky to, že stejnou radost bych přála všem na světě a protože vím, že všichni ji nemají právě proto, že mají strach být teď a tady a šťastní, anebo ještě ze spousty jiných důvodů, kterým nerozumím.

Takhle jsem vlastně před pár dny vymyslela zápletku. Došlo mi to na zastávce, na které jsem stála s připlešlým mužem, který na sobě měl černý oblek a mým jediným úkolem bylo tam stát a zírat; došlo mi to, když jsem procházela mrtvými ulicemi; když jsem měřila půdorys chrámu, který kdysi někdo postavil na kopci, aby k němu mohli lidé chodit po kolenou; když jsem potkala tu ženu v puntíkované sukni, která odletěla bůhvíkam ale muselo to být letadlem, a když jsem šplhala na skálu jen proto, abych se podívala, jestli tam rostou růže, došlo mi, že jakkoli nemístné a nudné a neuvěřitelně nanicovaté mi to připadá, tak tohle, tohle je příběh, který se musel stát, který je proto, aby se stal, zrovna tenhle a žádný z těch lepších, které bych si dokázala vymyslet, a když jsem ty růže nahoře na skále opravdu našla, přišlo mi to k smíchu.

  od Luisa dne 11.07.2013 20:03 · 6 Komentářů · 960x čteno ·