Přihlášení
Nick (bez diakritiky)

Heslo



REGISTRACE

ZAPOMENUTÉ HESLO
facebook_share
twitter_share
google_share
mailto
scrolltop
pavel
obrázky
Hiearchie článků
Rozcestník » Próza/ostatní » Z toho, co možná bylo...
Z toho, co možná bylo...
Asi sem se do tebe tehdy tak trochu zamilovala. Do těch tvejch velkejch černejch očí, zvlněnejch havraních vlasů, co ti sahaly po lopatky, do těch pihatejch ramen.
Pamatuju si, že tehdy poprvé a naposled sem zapochybovala, jestli ...

Nosila sem vytahaný hadry a krátký vlasy a chlapy sme dělily do čtyř skupin - velkej debil, menší debil, snesitelnej debil a totální idiot. A já tehdy chodila s jednim týpkem, co tak děsně štval mojí mámu, což byl myslim jedinej důvod, proč sem s nim byla. Vždycky se mi líbili chlapi, který jí štvali.

Seděli sme v obejváku a oba se chechtali tomu, jak je to strašně trapný. Celá ta situace s čajem a domácíma buchtama.
"Pracujete?"
"Ne."
Von byl totiž kurva drsnej pankáč. Ptala se, jestli to mám zapotřebí a zakázala mi ho vodit domů, což mi tehdy bylo uplně šuma fuk nebo sem se tak aspoň snažila tvářit.

Hrál na bicí v jedný kapele a kašlal na všechno a já si s nim připadala strašně drsná.
Rozešel se se mnou asi po půl roce, čimž z kategorie snesitelnej debil spadnul do kategorie totální idiot.

***

Četly sme spolu Hermanna Hesseho, hrály hru se skleněnejma perlama a žily život stepního vlka. Stepních vlčic. A hrozně sme se smály všem těm maloměšťákům jakej to žijou směšnej a malej život a chtěly sme zachránit svět.
Chtěly sme bejt divoký a nezávislý a nikdy sme se nechtěly vdát.

"... Když se vdáš, tak si nebereš jenom toho chlapa, kterýho v ten moment samozřejmě strašně miluješ a kterej tě za dva roky bude tak strašně srát. Bereš si celou jeho pološílenou famílii a von si naoplátku bere tu tvojí a všichni maj najednou pocit, že do všeho můžou kecat. A uplně nejhorší je, že když si sama psychouš, tak zvládáš jen omezený množství ostatních psychoušů. A já sem psychouš, psychouš a hysterka..."

***

Chodily sme spolu za školu na nábřeží k Labi, pokládaly bosý nohy do studený trávy a pily červený víno rovnou z krabice, který si vždycky musela koupit ty, protože já vypadala jako patnáctiletej kluk. Kouřily sme Startky a na břiše jedný z nás se pomalu roztejkala mléčná Milka. Doteď miluju čokoládu, doteď si jí nechávám roztýct na břiše a vždycky si na tebe vzpomenu.
Pořád tě balili nějaký chlapi a tys mi vo nich na tom nábřeží povídala. A hrozně sme se tomu smály, protože ty si nechtěla s nikym chodit. Chtěla si vodjet do Afriky až skončíme střední a pomáhat tam v nějaký škole.
Obě sme tam tehdy chtěly odjet.

"...Tuhle do mě hučel jeden basák, že ať s nim du po koncertě k němu do garzonky, že mi ukáže jak se to dělá, prej pořádnou jízdu. Tak sem šla a víš co? Bylo to vo ničem. Velký ego a prázdno v kalhotech."
"Na velikosti prej nezáleží..."
"Mě teda jo."
"Mě snad už ani radši ne."
"Malý pivo zůstane vždycky malý... A na čem jinym by ti mělo záležet?"
"Na jeho duši přece."
Obě sme se zasmály.
"No, ale s tou si moc srandy neužiješ. S tou nemůžeš ani spát."
"Zapomínáš, že mám kromě bujnýho dekoltu i bujnou fantazii."
To tě pobavilo, asi hlavně proto, že můj dekolt byl tehdy všechno, jen ne bujnej.
...
"Navíc se mu ta duše zatemní, protože je to chlap, že? A je konečná."
"Vše je konečné"
"No, to je pravda svatá." řekla si a zapálila sis další startku.

***

Milovaly sme hřbitovy a vymejšlely různý strašidelný historky. Sedávaly sme na zídce kousek za barákem tvejch rodičů. Byl to starej hřbitov a některý hroby byly pootevřený a my do nich koukaly v morbidní naději, že snad uvidíme kost. Kost bílou jako měsíc v úplňku. Stromy na tom hřbitově vypadaly jako velký hubený pokroucený těla, když se kymácely ve větru a na jejich kmenech i větvích byly velký boule a já ti řikala, že v těch boulích sou duše lidí, co na tomhle hřbitově byly pohřbený.

"Maj tu duši v dlaních, než je zakopou, proto maj mrtvý ruce složený na hrudi. Duše je v srdci a když umřou, schová se do rukou, protože v tom srdci už nemůže bejt, když nebije. A když toho člověka zakopou, tak ta duše se vsákne do hlíny a z tý hlíny přejde kořenama do těla toho stromu a kmenem pak stoupá do větví a pomalu se sune výš a výš, dokud jí ta nejvyšší větev nepustí do prostoru a v těch boulích sou duše, co čekaj... a některý tam můžou čekat věčně..."
"A jak ty duše vypadaj?"
"Je to takový zelený světlo."


***
Komentáře
27.07.2013 23:33 Indigo
avatar Ta trojhvězdička dole předznamenává pokračování příště? Mě hned napadlo, že kdyby jsi v názvu doplnila Z k bylo a v závěru řekla něco jako A jak ty duše vypadaj? Z toho co zbylo-takový zelený světlo.Jak jsem to teď napsala, hned jsem přehodnotila, že ten závěr by stačil bez změny názvu. Nu a proč? Protože ta vzpomínka na mě působí, že už jí nemůžeš říkat na živo.
Věřím Ti to.
28.07.2013 06:55 Wopi
avatar Vzpomínky moc nemusím, ale tahle je čtivá a konec je skvělej
28.07.2013 09:46 Vorona
avatar tak teda, že prózu čtu jen výjimečně, tohle mě zaujalo hned v počátku...a málokdy vydržím do konce...tady jsem vydržela...
četla jsem s nadšením a zaujetím...
fakt že moc dobrý :-) a palec
28.07.2013 10:25 Jaroslav Vraj
avatar
velkej debil, menší debil, snesitelnej debil a totální idiot.

hned mě zaujala tahle do venkoncem obráceně
sestavená stupnice
A já sem psychouš, psychouš a hysterka...

jo..., teda ne že bych potvrzoval že seš, jen "jo" tý větě:)

skvěle napsaný, opravdu, formou podobně jak mnou poslední
v komentu (Inka), a u mě palec
28.07.2013 21:45 Jaroslav Vraj
avatar sem tu znova, a ne že musím - a ještě asi párkrát, a rád...
28.07.2013 22:08 Stinohra
avatar pokračování, in, já nevim, já ani nevim, sou to jenom vzpomínky, na něco delšího bych asi musela změnit formu... věříš? to jsem ráda
wopi, mám takovou blbou tendenci zeptat s tě proč... myslíš vzpomínky zpracované touhle formou?
Vor... díky, jsem ráda
Jarku... teď jak si to napsal, tak dumám, proč vlastně ta stupnice je tak jak je... jestli by třba nestačily tři kategorie... bez menšího debila, protože ten se mi trochu kreje se snesitelnym debilem... ale bylo to takhle, no...
jsem ráda, že tě to zaujalo, já si nejsem timhle textem vůbec...
díky vám
28.07.2013 22:24 Jaroslav Vraj
avatar
já si nejsem timhle textem vůbec...

nejseš?
tak mě tenhle text sebral jistotu, že podobný nebudu číst
07.08.2013 15:11 Luisa
avatar No, Stínohro, no.
Už jsem se s tou povídkou /já to tak vnímám/ tak sžila, že jsem zapomněla všechno co jsem k tomu chtěla říct. Takže jediný co mi z toho asi tak zbude je, že jsem si kvůli tomuhle dílu začala asi po pěti letech psát znova deník. A tak. Je to takovej obrázek kterej trochu nikam nevede. Nemůže to být nic jiného než vzpomínka. Hm. V tom se to liší od toho, co teď píše Ingrid, třeba, nemá to pokračování. Mělo by mít. Podle mě každej příběh by měl mít, jinak je to příběh, kterej by se neměl vyprávět. Jsou to trochu nesmysly, co tady říkám, já vim. Ale jsou to vážně myšlený nesmysly.
07.08.2013 17:19 Stinohra
avatar ne, nejsou to nesmysly, já bych to asi neřekla jako ty, ale moc dobře si uvědomuju, ž je to tak, že to vlastně nemá význam, že je to jenom vzpomínka, postřeh... hm, samo o sobě to stát samozřejmě nemůže. díky díky.
Přidat komentář a avízovat
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlašte se nebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.
©

Vítejte na POETIKONU

POETICKÉM LITERÁRNÍM KLUBU

Přihlášení

ztratili jste heslo?

Nejste členy POETIKONu?

Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES

facebook_share
twitter_share
google_share
mailto
scrolltop