Tak a bylo. Taxikář odfrčel a já na křižovatce. Početná skupina co postávala opodál na mně visela desítkami černých očí. V sobě sama snad ani jedny bílé. Co teď? Co bude dál?

Z protilehlého rohu se vyloupla dvoumetrová postava. Oranžové kraťasy, sýraté lýtka – Viktor! Setkali jsem se v půli přechodu pro chodce. Asi jsem chtěla něco říct, nebo aspoň zahýknout, ale nedal mi šanci. Pevně mě objal a začal líbat. Kdyby to mělo být ve filmu, musel by být černobílý. Určitě. Jinak by mi později nikdy neřekl, že jsem měla obočí jak Adina Mandlová.

Už jsem u Viktora bydlela tři dny. Sice jsem nechápala, jak jsem se tam vůbec ocitla, když mezi mnou a Viktorem před třemi dny byl pouze bezobsažný bazénový rozhovor. A on si takhle přijde na tu ulici, švihák lázeňský jeden, jako bychom se znali už spoustu let a já se právě vrátila z dlouhé cesty. Asi věděl víc než já. Vůbec se mi zdálo, že všichni v tu dobu věděli víc než já.

Jak jsem řekla, tři dny v Tel Avivu. Do kasína v Jeruzalému kde jsme pracovali všichni tři, jsme my dva dojížděli. Marek na mě do té doby nepromluvil ani slovo. Nepočítám výpad s draze vyhlížejícím šperkem a prosíkem na kolenou, na který se mě pokusil nalákat zpět do svého hnízda. Zdálo se, že po tomhle výjevu Marka celá věc konečně přešla. Že mě nechal odejít. Chyba lávky.

Dalších sedm dní. V kasínu je živo. Hodně hostů, balíky peněž, na hracím koberci kopice žetónů, hluk a nabitá atmosféra. Bolí mě ruce i nohy, mám hlad, pauza v nedohlednu. Viktor kontroluje hru. Z vedlejšího sálu se přiřítí Peréz. Jeden z poskoků a ochranky šéfa.

-Viktore, máš jít za Udim do kanclu. Hned.-

-Co chce?-

Peréz vzkaz monotónně opakuje. Jako by snad byl bez mozku.

Za dvě hodiny se Viktor vrací. Bere si batoh a odchází. Ve vzduchu visí průser.

-Odcházíš?-

Přikyvuje.

Zahazuji žetony. Hrací prostor i hosty ponechávám svému osudu. Kulička v ruletovém kole se stále točí. Hráči nechápavě civí.

-Lajla tof.- Dobrou noc.

Když s Viktorem opouštíme sál, slyším jejich křik. Horká krev.


Cože se to stalo? Marek požádal mafiány o pomoc. Dali Viktorovi vybrat. Buď já, anebo vyhazov. Vybral si.

Tu noc jsme strávili na pláži pod širým nebem. Viktor mě požádal o ruku.

*

Měli jsme štěstí. Novou práci jsme sehnali rychle. Noci byly horké a protknuté hazardní hrou. Dny byly neztrávené a těžké, vyplněny telefonáty s výhrůžky v krátkých intervalech, že zpátky do Čech Viktora povezou v truhle na několik kusů.

-Nebojíš se?-

-Bojim.-

Po měsíci mi už bylo jasné, že se něco musí stát. Že pokud něco nevymyslíme my, rozhodně vymyslí oni.
Přemluvila jsem Viktora, že se vrátíme. Že se pokusíme vysvětlit…co ale? V Izraeli se zdálo být nemožné, že by žena mohla beztrestně odejít od muže k jinému. Jako kdyby to bylo tak průhledné, jednoduché a prosté. Starý svět.

*

Bylo devět hodin večer a my vstupovali na známou půdu. Viktor zamířil rovnou do kanceláře. Ani jsem neviděla jak se za ním zavřely dveře. Jakmile mě Marek zpozoroval, okamžitě začal znásilňovat mou přítomnost. Neměla jsem zájem budit další pohoršení. S Markem v zádech jsem mířila na terasu. Zase ty řeči. Herecké výkony, sliby v pokleku. Třicet minut od vstupu.

-Mištara!- Přiběhla na terasu izraelská barmanka.

To určitě. Na vtípky mám zrovna teď tu pravou náladu. Že je v kasínu policie? Takovým si zaměstnanci ilegálního podniku zkracovali dlouhou chvíli příliš často.

A přece. Mištara. V nějakém podivném pomatení, že jsem neviditelná, jsem se ještě pokusila proklestit k východu. Viktora nebylo nikde vidět. Jeden krok od útěku. Statný izraelský chachar mi zastoupil cestu.

-Stoupni si ke krupiérům.-

-Jsem tu jen na návštěvě.-

-Kecy! Dělej!-

Zahlídla jsem Viktora. Policisté prošacovali všechny svršky a zabavili veškerou hotovost. Bez ohledu na to, zda jeden krupiér nebo host. Stlačili nás všechny na terasu. Žádný okap, žádná možnost úniku. Přes sklo dveří jsme pozorovali jak obrovské palice masakrují vybavení podniku. Ručně. Stručně.

-Asi mě deportujou! Mam sedmiletej zákaz. Minule mě deportovali o Vánocích…vrátil jsem se lodí ještě stejnej den. Měli proluku v systému. Nějakej výpadek!.- Volal na mě Viktor přes několik metrů stisklého živého lidu a přitom se pokoušel o nemožné výskoky z masy.

Naštěstí deportovali jenom Turky, co se vyhýbali prací v Izraeli vojenské službě. Měli jsme štěstí v neštěstí. Při posledním zátahu někde jinde, nějaký Čech propašoval do vězení telefon. Měli je všechny deportovat, ale dotyčný se chtěl ještě potěšit návratem do Čech coby hvězda. Zavolal do televize Nova. Zjistilo se tak, že veškeré deportace toho typu jsou protizákonné. Že nejdřív je třeba soudu, až pak deportace. Všechny doposud provedené deportace byly bez soudního příkazu. Izraelští policisté měli teď na nás o jednu páku míň.

Šlo se oslavovat do centra. Ještě jsme pořád nepromluvili s Udim.

-Jaktože tě nedoportovali, když máš zákaz na sedum let?-

-Ty falešný víza zabraly. Nepídili se po mně v systému. Kontrolovali jenom pas.-

Viktorovi zazvonil telefon. Hovořil krátce.

-Mám jít ven. Udi tam na mě čeká.-

Odešel tak rychle, že mi ani nedošlo, že mi neřekl, kam ven. Sakra.

Deset minut. Dvacet. Dvacetpět. Zvláštní jak čas ubíhá pokaždé jinak. Není jednotný.
Během té hodiny mi v hlavě prolítnul snad každý tragický konec téhle situace. Pak zazvonil telefon mně. Viktor.


Centrum Jeruzaléma, jakési podloubí, 1:00, noc
Udi a jeho nejmíň deset ozbrojených, nařachaných goril. Marek byl v jakémsi sedu, působil zhrouceně. Viktor stál obklopen cizinci vzpřímeně a hrdě. Přesto jsem v té tmě v jeho tváři zahlédla náznak zvláštní obavy.

Lidový soud. Nebo tak nějak by se to dalo určitě nazvat. Čelila jsem přívalu otázek. Oni Zas mým odpovědím. Po další hodině se zdálo, že Udi konečně pochopil. Nenacházela jsem se bez vlastní vůle v drogovém doupěti pod parou. Ani mě Viktor neunesl, ani mě brutálně neznásilňuje a nedrží pod pohrůžkou násilí, abych odpovídala, jak on sám chce.

Marek měl skutečně velkou fantazii. Možná, že tomu, co všechno o svém příběhu napovídal, skutečně věřil.

V každém případě se zdálo, že se Udi, velký a neohrožený mafián a jako muž požádaný mužem v choulostivé záležitosti, se teď cítí po člověčím docela obyčejně trapně. Ještě mě sice chvíli nutil, abych se v Izaeli nechala rozvést, ale schopnosti přesvědčovat už ho opouštěly docela.

Od té chvíle jsme už měli klid. Izrael už zase byla země zaslíbená.

Byli jsme volní.

Ovšem právě od této chvíle mě začaly nenávidět obě tchýně. Ta minulá i ta budoucí. Žádná tchýně mě nikdy neměla skutečně ráda.

  od Indigo dne 29.07.2013 12:54 · 7 Komentářů · 554x čteno ·