Nevím, zda-li to dílo o kterém jsi se prve zmínil.
A snad mi odpustíš ve smyslu vepsaného věnování, jak se k tomuto textu budu stavět.
Totiž vjemy, které by nejspíš měly přijít, někde se zapomněly. Přičítám faktu, že smrt a související uvnitř mne zní od dětství poněkud jinak a melodie, kterou předkládáš, mne vede docela jiným směrem.V podobném smyslu i co do volby slov a způsobu, připadá mi na toto téma poněkud konzervativnější díl, který se mně samotné doposud nepodařilo dost zdárně zaznamenat.
Dovedu ale pochopit jedinost okamžiku, příběhu i člověka, a v návaznosti jedinost propojenosti konkrétního vztahu a smyslu, který mi pro můj vlastní svět nedovoluje prožít.
Anglický citát sice obsahuje slovo smrt, ale ani on, ani báseň jako celek se jí samotnou přímo nezabývají. Při té příležitosti doporučuji ke čtení http://www.iliter...strena-noc
A tu přemýšlím nad tím, jaká je převeliká škoda, jak málo v některých konkrétních dílech čtenář může dohlédnout.
A neměl by přece jen autor (tedy obecně) věnovat více pozornosti čtenářské schopnosti více porozumět?
Vždyť když některý zapálený, otvírá knihu, nebo sbírku těch písmen, které předznamenávají příběhy samotné, kterou si právě v knihkupectví s obdivnou a zvláštní touhou, nakonec bůhví po bůhvíčem zakoupil, neměl by doznat vždy správného důvodu?
Virtuální svět v tomto ohledu nabízí více možností a interaktivní přístup obou stran (za určitého předpokladu), ovšem převážně na poli amatérské tvorby. Málo současných autorů uznaných soudobou společností se v našem prostředí vyskytne.Příliš málo.
A začíná mi to připadat nespravedlivé, poněvadž je to právě autor sám, který, ať už jakkoli celistvě, nebo jen částí dokáže hýbat čtenářovým světem nejen pro jedinou chvíli.
Včerejší Lidové noviny přinesly k jeho osmdesátinám rozhovor s Renatou Kalenskou. Zeptala se ho: "Jste věřící? Katolický kněz Tomáš Halík s vámi tyto otázky hodně probíral." A Ludvík (Vaculík, poz. mirosl.) odpověděl: "Ano. Já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako, že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit. A shodli jsme se s Halíkem na definici. Jestli Bůh je, či není, to je otázka ze světa fyziky. Podle Halíka - a v tom s ním souhlasím - Bůh platí. Já uznávám, že Bůh platí."
Potom, jako by myslel ještě na něco jiného, dodal: "A k tomu psaní - já nepíšu proto, aby čtenář měl co číst".
Jistě, nepíšeme proto, aby měl kdosi co číst. Ale vydáváme to, abychom dali komusi cosi vědět. A dali pro sebe a po sobě cosi do pomyslného pořádku.
k dílu:
nesedí - už oním (sic jen v češtině asi možným) provedením
pojazykotrpnýho slovosledu, a v něčem i předvolebního dunění,
snad jako hříčka, kouzlení s jazykem a možná vztahem názorovým
Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
nadejít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit
a jít,
jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jako plnou fůru sena
před sebou tlačit
a místo náprav
uslyšet ze sna sténat ptáky.
Je to tak snadné najít cestu k nám.
/Skácel,Doteky/
Jestli
Ale vydáváme to, abychom dali komusi cosi vědět. A dali pro sebe a po sobě cosi do pomyslného pořádku.
a
neříkáme to proto, aby se rozumělo (někdy si myslím, aby se příliš nerozumělo), vyprávíme proto, abychom potěšili. Ale koho skutečně chceme těšit?
Nemusím zcela rozumět, abych chápala. Ale...
Když jsem svého času cestovala do Izraele za prací, uměla jsem anglicky jen málo. Jedna moje kolegyně z Turecka na tom byla podobně. A že jsme ani jedna nemluvily jedinou řečí, kterou by jsme znaly obě, vždy jsme si výborně popovídaly.Čas běžel, já se angličtinu učila, jí to nešlo. Když jsem s ní po nějaké době chtěla zase promluvit, nebyly jsme schopné si sdělit příběh. Nebyly jsme schopné si porozumět.
Ty tedy tvrdíš, že k porozumění poezie není třeba konkrétního? Že příběh není podstatný? To tedy může fungovat za předpokladu, že cosi v autorově textu a stejně tak ve čtenáři je nalazeno ke stejné vlně.Tím se jistě potěší oba.
Pokud ale autor cíleně směřuje ke čtenáři, ovšemže znovu skrze sebe, ovšem srozumitelněji...Nevzniká tak větší pravděpodobnost k onomu potěšení?
Nyní je pozdě a je čas k spánku.
Je to takové šeptání. Vlastně se ani nemluví.
Paradoxně a navzdory všemu je k tomu právě využito slov. Co taková absolutní báseň?:)
Příběh je mrtev. Puntík. Tečka.
Znaménko krásy. Hlubina.
Do tváře Bylo plivnout Není.
Na vlnách Teď čas usíná.
(já, 20. 12. 2007)
Vycházíš z předpokladu, že báseň je komunikace se čtenářem. A to je podle mne veliký omyl.
Ostatně jak praví Diviš
Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.
Báseň je pokus o dosažení, vyslovení pravdy. Tu pravdu se snažíme objevit a dosáhnout v sobě a skrze sebe. A zhusta je to pro básníka kruté, neboť se prodírá svými vlastními živými vnitřnostmi a nesmí uhnout... před bolestí, lítostí, studem, znechucením... jinak celá věc ztrácí pravdivost a tedy jediný smysl. Báseň nemusí být pravdivá ve smyslu faktické autenticity, např. že mi právě umřela babička, opustila mne dívka, mám depresivní ataku... to bývá často podnět, spouštěč, ale mohu se vědomě rozhodnout kdykoli fabulovat, příp. kompilovat - ovšem musím vědět, o čem píši, moje životní zkušenost to musí nějakým způsobem obsahovat, musím se toho umět zevnitř dotýkat, proniknout a nechat se pronikat. Napsat (skutečnou) báseň znamená dotknout se tajemství skrze slova. A tady to nečti jako obvyklý germanismus ve smyslu pomocí slov, ale doslova. Tím a ničím jiným je determinován TVAR.
A teď mi řekni, kde je v tom procesu místo pro myšlenku na čtenáře? Na touze mu něco sdělovat? Na ohledy, jestli vůbec a co pochopí? A nemysli, věc nespočívá v pýše, neúctě autora ke čtenáři, ale naopak v pokoře a statečné poctivosti, která kromě jiného opět od básníka vyžaduje krutost k sobě samému, nepodlehnout touze být pochopen/sdílen/oslaven a proto ten bolestně pravdivý tvar deformovat.
doplnil bych "svý pravdy", nebo alespoň pravdy ve tvaru či pojetí,
v jakým si právě autor pravdu představuje.
Ale nepíše i proto, aby pustil svému já žilou, bez ohledu na pravdu,
nebo na její přístupnost k druhým, bez ohledu na rýhy, který jeho text
vyhlodá ve vnímání ostaních?
Ve chvíli psaní, ve chvílích nevnímání okolního světa, jistojistě
nepřemýšlí nad dopadem svého textu - ve finálním stavu věci, nebo aspoň v domnělém,
je jistá uspokojenost pro něj prioritní, osvobozující, strhující
a zároveň neovladatelnou touhou dostat do slov jinakost a jinobarevnost vidění právě okolního světa -
ten pocit autora, kdy promluví i k sobě jinak,
nenahradí nic, a pokud čtenář byť jen koutkem
oka pochopí, je dokonáno...
Ne úplně. Vycházím z předpokladu, že jsem nejenom autor, ale i čtenář.
A pak si myslím, že jsou dva základní typy autorů.
a) ten který píše kvůli sobě
b) ten který píše kvůli jiným
přičemž lze počítat s variacemi kombinací a rovněž tyto dva základní typy opodstatňovat různě.
Pokud jde o to, Ty hovoříš o typu A, kdy se autor staví do role jakéhosi vlastního masochismu, kdy k sobě musí být krutý, aby se nevydal všanc jakémusi zobecňování jeho vnitřní pravdy.
Ten druhý, typ B je na tom v zásadě podobně, důvody bude ovšem uvádět odlišné.A bude je nalézat právě tam, kde vlastní krutost bude shledávat v místě, kde své schopnosti odevzdává celému světu, neboť pro něj právě píše.
Takže oba dva týpci se vlastně sebeobětují.
Totiž odmítám vycházet z čisté představy, že někdo píše pouze proto, by byl oslaven.Tak to podle mne není.
Tvá úvaha má jistě svá opodstatnění, ale domnívám se, že není jediná platná.
Trochu mě mrzí, že jste mě to nenechali dopovědět. Třeba by to pak dopadlo lépe. Vždycky cítím frustraci, ani ne tak z nepochopení meritu věci samotné jako pro mne nevysvětlitelné míjení těch částí/poloh argumentace, které pokládám za podstatné, a soustředění, orientace k věcem nepodstatným, k jejich předčasnému domýšlení do předem připravených vzorců, z čehož plyne nejen vzájemné nepochopení, ale i přesun polemiky do absurdního kolbiště tvrzení, na nichž už nemám žádnou mentální účast a proto se mi do ní těžko zapojuje. Ani nevím, co dříve - znovu vysvětlovat a uvádět na pravou míru, co jsem již řekl; zpochybnit navazování na to, co jsem neřekl, vyvracet argumenty proti něčemu, co si, alespoň tak jak bylo reinterpretováno, nemyslím... nebo nevyvracet, byť onu argumentaci rovněž nepokládám za bezchybnou. Už sama představa mne natolik psychicky vyčerpá, že na takovém místě končím s rozumnými projevy a vzmohu se maximálně na sarkastický bonmot nebo kartáčovou palbu citací lidí moudřejších v naději, že těm bude alespoň uvěřeno, když racionální snaha selže.
Jarda:
doplnil bych "svý pravdy", nebo alespoň pravdy ve tvaru či pojetí, v jakým si právě autor pravdu představuje.
Pokud autor představí pouze svou představu, svou pravdu... pak my dva nemluvíme o tomtéž. Pravda, o které hovořím, je ze své podstaty absolutní. Proto je také možno ji sdílet, to je ona Krása, která se dotýká všech, a pro kterou lidé vyhledávají poezii. Básníkův vklad spočívá pouze v jeho způsobu doteku, obnažení, přístupu k Tajemství, subjektivním úhlu pohledu (tady se asi nejvíc stýkáme v řečeném). Navíc tuto Pravdu (dosaď Boha, Přírodu, jak svět/vesmír/všechno funguje) není naší mysli nikdy dáno spatřit vcelku, jen jistou její část/výseč/plochu a jen v určitých okamžicích. A báseň je padací most překlenující příkop, rychlovýtah, chvilkové stržení klapky, slzička drogy jasnozřivosti do žíly... která nám přes svou jepičí pomíjivost dodává hřejivé ujištění, že nějaká Pravda existuje, že je zákonitá, a že jsme se na ní právě účastnili, jsme její součástí a tedy je živá. A v ní i my. V tom je podstata Krásy, podstata vykupitelské moci slov.
ten pocit autora, kdy promluví i k sobě jinak, nenahradí nic, a pokud čtenář byť jen koutkem oka pochopí, je dokonáno...
v otázce originality nejde ani tak o to být jinačí, jako o to být svůj... jsou to dvě strany téže mince, ovšem nikoli totéž
jinak ano, ale to s aktem tvorby jako takovým nemá zase tak moc společného... to se odehrává až POTÉ
Indigo: autor je sám sobě prvním čtenářem
jinak tu typologii nechám bez věcného komentáře, protože mi přijde mimo
ale k jednotlivostem, z nichž to možná zpětně dojde
kdy se autor staví do role jakéhosi vlastního masochismu, kdy k sobě musí být krutý, aby se nevydal všanc jakémusi zobecňování jeho vnitřní pravdy.
Přece vůbec nejde o tohle. Jak jsem již napsal Jardovi výše, pravda není individuální, jen cesta k ní. Tam se prodíráme nitrem. A není špatně, když čtenář interpretuje jinak, než autor zamýšlel, naopak - v tomto smyslu je právě třeba chápat Divišovo:
Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.
Interpretace, resp. reinterpretace básně čtenářem je taktéž procesem hledání a objevování, souměřitelným aktem tvorby. Jen ho dotyčný musí chtít/umět podstoupit.
Dobré víno a dobrá kniha jsou nepopulární a málem bych řekl, že se do naší doby ani nehodí. Ochutnávati toť umění! ale kolik lidí to dovede? Každý hned pije, ale jeden ze sta ochutnává: a to je náš přítel.
(Jakub Deml, tuším, že Šlépěje)
A abych pokročil dál... básník aby se Pravdy dobral musí najít svou vlastní cestu, vydat se po ní a neohlížet se napravo, nalevo... jinak z ní sejde. Je sice dobré nechat si poradit, že se máš dobře obléci, nezapomenout pláštěnku, obout si pohorky, vzít si sebou nůž, hůl, nabít mobil... to ano... ovšem do cesty samotné si nechat mluvit nesmíš.
Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně. Na rozdíl od krasořečníků, kteří nabývají sebevědomého hlasu tím, že si připomínají zástup, který získali nebo mohou získati, pějeme my uprostřed své nejistoty; i před nejvyšší krásou jsme zkrušeni vědomím své osamělosti a náš verš se chvěje. Myslím také, že žádný pravý básník, ať jeho život byl sebe více nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš.
W. B. Yeats
Kožešník musí myslit na svého zákazníka, ale básník, to je člověk, který na sebe všechno vzal a který důsledně, neutěšeně, nepoučitelně a nenapravitelně recidivisticky zkoumá pochybnost, a tedy risk, a tedy závrať, a tedy štěstí, takový člověk je po většinu etap své pouti sám, a tedy mnohý, a tedy opuštěn, a tedy doufající, absolutní, a tedy vztažný. Všechno nad to je omyl, demagogie a střední stav kupectva.
Básník se musí rozhodnout.
Po všech lidech chce osud neustálé rozhodnutí v banalitě a v řádu zanikavosti.
Na básníkovi vymáhá však jako po žádném jiném rozhodnutí absolutní, odvahu projít komnatami skučivých příšer, pocákán hovny, chce po něm skok do tmy.
Proto je tak mnoho talentů, ale tak nepatrně těch, kdo odvedli šár, na němž další vyroněná krev utmelí další šár, dokud nestojí dům.
Ivan Diviš
Talent bez statečnosti, je jako dort s polevou z hoven.
Ivan Diviš
Ano, vzpomínám si, na kožešníka i těch jiných dobrých věcí jsme již v rozhovoru jinde dotkli.
A klidně opomíjím poznámku o tom co je mimo. Nesnažím se totiž mít absolutní pravdu. Nesnažím se mít ani pravdu. A jak jsem dnes někde četla a nevím už kde, poněvadž čtu vždy několik knih najednou (buď to byl Šalda, anebo ten zpropadený Frye), a vztahuje se poněkud tomu o čem jsi tu trochu hovořil, tedy s čím jaksi mohu souhlasit plně - parafráze: Vše okolo nás je relativní, jediná konstanta je Bůh. Pak tedy i věcný komentář k čemukoli, čím může být?Čím může být báseň?Čím být nemůže?
Indigo: nejprve zcela klidně doplňuji (abys nemusela opomíjet), že jsem měl - v kontextu předchozího svého vyjádření - na mysli, že ona typologie je mimo toho, jak bych se chtěl/uměl na věci dívat a o nich diskutovat. Vkládala jsi mi do úst něco, co jsem z nich nevypustil. Tečka. (A prosím, aby opět nedošlo k mýlce, žádný Venušin pahorek al dente tím na mysli nemám, tečka, tečka, tečka ;)))
Jestli ti připadá, že se tady v diskuzi snažím stát majitelem pravdy, pak tomu tak není. Snažím se spíše se sdělit svou zkušenost a tím vehementněji, jak se mi to nedaří. Protože, aby se se mnou mohlo souhlasit nebo nesouhlasit, bylo by nejprve třeba porozumět tomu, co se vlastně snažím říci.
Opodstatnění. Opodstatnění širšího výkladu a pragmatičtějšího podání. To je to, co nejspíš mým odpovědím schází. Protože stejně tak jako se Ty sám snažíš o to, bys byl ve svých výpovědích pochopen, snažím se i já. Měla bych nejspíš víc. A měla bych nejspíš více dát najevo, že o Tvých řádcích mnoho přemýšlím. Možná, že jen příliš snadno věřím tomu, že základ od kterého - nalézáme v podobných ne-li stejných krajinách.
Pročpak si jen miroslawek myslí, že nemohu porozumět? Že jednoduše nerozumím?
Zkusím na to jít jinak. Jen trochu času k tomu.
Smyslem kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa.
Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný.
Je v plné účasti podílníka na vytváření bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu, kdo je v té chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální polovinu světa.
Ivan M. Jirous
A teď ponechme stranou, zdali ty nebo já věříme v Boha, nějaký vyšší řád - proto jsem výše hovořil obecněji o Pravdě - potřebuje každý... a z oné potřeby pramení touha po poznání. Poznat to, co nás přesahuje, samozřejmě možné není. Ovšem řád věcí nemusíme mít ukryt v malíku, abychom se o něj dokázali opřít... ve chvílích, které oporu vyžadují. I záblesk stačí, abychom věděli/vytušili/zadoufali, že něco takového je a k té myšlence přimkli, utišili své nad horror vacui rozvibrované já. A poezie je způsob, jak onen řád najít.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
