Tenkrát jsme bydleli ve starším činžáku naproti parku.
Před domem, hned vedle vchodu stával zamyšlený člověk v červenožluté šaškovské čepici s rolničkami. Díval se úkosem po každém příchozím a občas cosi nejasně zagestikuloval.
Občas pronesl vtip, kterému nikdo nerozuměl.
Náš tehdejší byt ve druhém patře nebyl velký, ale výhled z oken do korun bříz, jasanů a lip nás svou nekonfliktností uspokojoval a obvykle i uklidňoval.
Chodívalo k nám mnoho návštěv. Zvané i nezvané, přátelé i zcela neznámí lidé.
V pondělí večer se občas stávalo, že u nás zazvonili tři vážní pánové s otázkou v očích. Pokud jsme je pozvali dál, ohleduplně se zuli a v jednotných černých ponožkách tiše přešli do obývacího pokoje. Usadili se na židle, které jsme přinesli z kuchyně, protože vždy vyžadovali, abychom si křesla ponechali pro sebe. Slušně, leč zcela nekompromisně odmítli jakékoliv pohoštění. Nám však doporučili kávu a zatímco my jsme si ji připravovali, oni si opatrně vybalili nástroje. Trpělivě počkali, až se pohodlně usadíme, a spustili nějaké smyčcové trio. Někdy z klasicistického období, jindy třeba impresionistického či něco modernějšího.
Když dohráli, odmítli gestem jakékoliv pochvaly a rychle se sbalili. Jen houslista se nás obvykle zeptal na dojmy. Zajímalo jej, jak na nás hudba působila a jestli nás při jejím poslechu napadly nějaké představy. Vždy měl radost, když jsme mu nějakou barvitě popsali. Zvláště, patřily-li k méně obvyklým. To si je pak poznamenal do notýsku a potěšeně se klaněl.
Ve středu přicházíval starší muž s šedivými vlasy i oblekem, který svým vzhledem připomínal pečlivého starosvětského úředníka. Ten nás chodil (samozřejmě také v ponožkách, ale šedých a s dírou na patě) spojit s metafyzickým absolutnem.
Nechal si odsunout konferenční stolek stranou, postavil se doprostřed místnosti a pak se díval nehnutě a apaticky před sebe. Vypadal skoro, jako kdyby čekal na tramvaj. Několik minut zíral do prázdna. Pak se obvykle rozhoupal lustr a náš tep se zvýraznil jako po rychlém vyběhnutí schodiště. Vzduch začal vibrovat a zbytek místnosti se nám rozostřil. Před námi se objevilo třepotavé zlatavé světlo a vstoupilo do nás.
"To bylo metafyzické absolutno," pravil posléze pán hrdě, uhladil si značně prořídlé vlasy a s mírným pokynutím hlavy odešel.
Jeden čas k nám chodila neznámá milá dívka. Vždy se u nás posadila, přívětivě se na nás dívala a jemně se usmívala. Zhruba po půl hodině se omluvila, poděkovala a byla ta tam.
Byly to krásné doby, opravdu. Stýská se mi po nich.
Věděl jsem samozřejmě už tenkrát, jak jsou to vzácné okamžiky, ale netušil jsem, že tak brzy neodvratně skončí.
To mi došlo, až když jsem jednou přicházel k večeru domů a u vchodu nikdo nestál.
Pochopil jsem a oddal se smutku.
Při otevírání domovních dveří jsem si všiml odhozené šaškovské čepice na trávníku opodál. Sebral jsem ji.
Stejně byla původně moje.
od Wopi
dne 17.10.2013 11:44 ·
11 Komentářů ·
627x čteno ·
za prvé jsem netušila, že v hudbě tato období existují a pak...nesedí mi to slovo impresionistický, myslím, že to tam mělo být jinak formulováno...jestliže se vztahuje k období, mělo by být tedy impresionistické...no mám tady trochu zmatek
Náš tehdejší byt ve druhém patře nebyl velký, ale výhled z oken do korun bříz, jasanů a lip nás svou nekonfliktností uspokojoval a obvykle i uklidňoval.
vypustil bych "obvykle i" - takto vyznívá, že vždy uspokojoval,
ale jen někdy uklidňoval, což se mi tak trochu rozporuje,
i když uspokojení nemusí uklidňovat, hm, popřemýšlím ještě...
...a náš tep se zvýraznil
nemusí znamenat nutně "zrychlil", vzhledem k příměru rychle
pokořeného schodiště
Jeden čas k nám chodila neznámá milá dívka. Vždy se u nás posadila, přívětivě se na nás dívala a jemně se usmívala. Zhruba po půl hodině se omluvila, poděkovala a byla ta tam.
..a tady jsem se tak od srdce zasmál, jak už dlouho ne -
není do blbý, žene?:)
moc fajn čtení, Wopi, opravdu, hodnotím a dávám do oblíbených
Chápu tě, taky by mi chyběli. Několikrát se ti povedlo mě překvapit, to třeba, když vytáhli nástroje a byly to zrovna housle a v závěru potom s tou šaškovskou čepicí. A dvakrát překvapit na tak malý ploše, to vůbec neni málo, takže hodnotím vysoko a že díky za texty jako je tenhle.
Ani v jednom odhadu, který jsem si v hlavě polohlasně p(r)opleskal, jsem neuhádl. Strašné, což se naštěstí nedá říct o tom textu.
Nemohu souhlasit s Inkou, kdyby se to otřebalo o ne-příliš-držící slova, no, popravdě, polévka z košťálu chutná méně.
Wopi. Je to dobré, opravdu.
Neštěstí a Wopi, by jste chápali, co jsem vlastně chtěla. Jsou to jen malé detaily ve způsobu sdělení. Občas by pomohla třeba i kratší věta a úvaha nad tím, co je pro čtenáře do textu důležité a co už je důležité spíše pro autora a příběh podávat přirozeně a nekomplikovaně.
Tenkrát jsme bydleli ve starém činžáku.
U jeho vchodu stával zamyšlený člověk v šaškovské čepici.
Díval se úkosem po každém příchozím a občas nejasně zagestikuloval.
Občas pronesl vtip, kterému nikdo nerozuměl.
Z mého pohledu to dodává textu větší napětí a zároveň působí poněkud přirozeněji.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
