Janek se snažil dělat celý svůj život jen správná rozhodnutí. Ten den, však srazil autem kočku. Viděl, jak mu tam vběhla, ale bylo už pozdě cokoliv měnit.
Zabrzdil, vystoupil z auta a po chvilce ji našel. Ležela na boku v trávě u silnice, odmrštěna nečekaným nárazem vypadala, jakoby se slunila. Z téhle strany na ni nebylo patrné žádné větší zranění, nechtěl domýšlet, jak vypadá z té druhé.
Udělalo se mu nevolno a otáčel se zpět k autu. Na poslední chvíli zaregistroval na jejím těle jakýsi pohyb.
Skutečně, to zvíře ještě dýchá.
Nepatrně, skoro neznatelně, ale dýchá. Před očima se mu zamlžilo. Teď už se skutečně odvrátil od umírajícího zvířete, udělal pár kroků směrem k autu, zastavil se a začal zvracet.
Hřbetem ruky si otřel ústa. Věděl, co teď musí udělat. Došel ke kufru, otevřel ho a pod dekou v něm, nahmatal studenou rukověť heveru.

Janek jel ve svém autě do práce, jako každý všední den.
Míjel zahrádkářskou kolonii, zatáhl okénko a chvilku přemítal o kompostech. Jak tomuhle může někdo říkat „ vůně domova“.
Vyjel z ní na cestu lemovanou jabloněmi a mířil k městu. Byl už dostatečně daleko od všech možných kompostů i nasládlé, protivné vůně hnijícího ovoce, ale přesto ještě poměrně intenzivně cítil jakýsi zápach. Znovu otevřel okénko své Octavie a pustil dovnitř čerstvý vzduch.
Večer po práci, cestou domů, to cítil zase. Začínal mít jasno. Musí to být něco v autě. Zápach ještě zesílil, už se téměř nedalo při zavřeném oknu. V garáži pak prohledal celý vůz. Hledal cokoliv, zbytky jídla po dětech, exkrement po svém psu, kterého vezl předevčírem na veterinu, zapadlé rybářské náčiní cokoliv, co by vysvětlilo ten příšerný puch v jeho voze a… nenašel nic.
Druhý den před prací zavezl auto ke kamarádovi do dílny.
"Hele Josef, koukni mi na to. Něco mi tu smrdí, nevím co, ale najdi to a zbav mne toho, prosím.
------------
"Tak co,“ zeptal se večer, " našel si to?"
"Jasně draku, ty jsi teď někdy trefil kočku, viď?"
"No trefil, asi před týdnem, ale jak to víš?"
"Měl jsi jí narvanou pod nápravou, no vlastně všude na spodku. Neboj, podle všeho to měla rychle za sebou. Znám tě a vím, jakej si cíťa.“

Janek seděl na lavičce před domem a pozoroval svého psa Bleka. Ležel na boku v trávě, pár metrů před ním a slunil se. Od záhonu růží přilétla včela. Zabzučela Blekovi u hlavy, ten zastříhal ušima, trochu ji zvedl a podíval se na svého pána.
„Pšššš, Bleku, klid. Hezky hajej.“ řekl Janek. „Nic se ti nemůže stát.“ Típnul cigaretu do popelníku a zmizel v domě.

  od leporelos dne 09.11.2013 22:34 · 3 Komentářů · 338x čteno ·