Přihlášení
Nick (bez diakritiky)

Heslo



REGISTRACE

ZAPOMENUTÉ HESLO
facebook_share
twitter_share
google_share
mailto
scrolltop
pavel
obrázky
Hiearchie článků
Rozcestník » Poezie - vázaný verš » Po tmě chuť
Po tmě chuť



navlhlé listí doutná v stráni
ostrůvky stébel svírá dým
nad strží opar budí zdání
že svítá dnes jen
prozatím

to s ránem křehne šepot v dlani
a v bříšcích prstů trne zlým
polibkem temna bez líbání
zní špatná hudba
neslyším

jak prázdně kouřmo je mi z ptaní
zdali tu roste v kopcích blín
pálí mě na rtech Ámen za ni
za vsí spí svatí
a já bdím


27. 3. 2002
Komentáře
13.11.2013 08:06 Vorona
avatar učesaná poezie, taková, na kterou od tebe nejsem zvyklá...moc pěkný...palec
13.11.2013 11:19 Indigo
avatar 2002?Není možná.

Za poklonu?!

Příliš rychle se posouváš.Až bych měla strach, že jiní se budou příliš často opožďovat. Jako hodiny tu chodím v kruzích.
13.11.2013 16:15 Jaroslav Vraj
avatar po kapkách, a přesto konvice poezie dnem vzhůru
14.11.2013 11:07 miroslawek
avatar Vorona: ano, tak jsem psal dříve, tohle je zhruba tak první, za kterou se ještě/už nestydím i dnes. Ovšem v zásadě nic převratného. A teď už mi takový způsob přijde příliš snadný, nedostačující, neuspokojivý...

Indigo/Jarek: percepce mých textů (jedněch i druhých) mne už po těch letech nepřekvapuje a nezlobí, na druhou stranu jsem právě ve zdejším prostoru čekal přeci jen trochu něco jiného... a teď se nedotýkám (proti mému očekávání) chabého literárně-debatního kvasu - zásahy vyšší moci holt nikdo neovlivníme; spíš mi jde o něco, o čem snad nejlépe prohovoří následující citát:

"...Vždy existuje ustrnulá představa o tom, jak má poezie vypadat, představa vzniklá na základě analogií s básněmi v té době běžně publikovanými a ze vžitých iluzí o tom, co je poetické a co nikoli. Přijde-li básník s něčím novým, co je s touto představou poetična v rozporu (a jde -li o básníka, je to pravidlo, ne výjimka), dostane se do konfliktu kde s kým. Byl to úděl Whitmanův stejně jako Majakovského: v první instanci se dočkali pouze spílání a sprostot, neboť ve věcech umění se od měšťáků nedá čekat ani smysl pro humor. (Dvacáté století začíná stále víc znát ještě jeden způsob přijetí básnického díla: lhostejnost. To však je něco, s čím by se mělo obrátit na psychiatra spíš toto století, nikoli básníci.)..."

Básník, který neodešel (1969)
in Jan Zábrana, Potkat básníka, Odeon, Praha 1989

Mám tenhle svůj text rád a jsem rád za pozitivní reakce na něj, ale s odstupem mi nelze nevidět slabiny, odvozenost... a texty jiné, které jsou mnohem dál i hloub, zde procházejí víceméně bez povšimnutí (a tím neříkám bez komentáře) z vaší strany. Nedělám si žádný nárok na výčitky, jen neodolávám nutkání poznamenat, že jsem tady vědomě nepostupoval obvyklým postupným, dejme tomu, chronologickým přivykáním na alergen, že to nebude potřeba... a nevyplatilo se mi ;) A ještě na vysvětelnou - kdybych nezískal vaši pozornost vůbec, takové nutkání k poznámkam bych neměl. Takže vám děkuji :P
14.11.2013 11:41 Indigo
avatar Možná máš příliš vysoké nároky. Dost možná i sám k sobě. A nevadilo by, kdyby ses zeptal i přímo.

Co se týká mé osoby, pak vždy byl pro mne větší problém vyjádřit se právě k pozitivním vjemům. A lhostejnost v tom rozhodně není.
Představa o poezii pak ano. Zda-li je ustrnulá, či nikoli, jak právě tohle mohu rozpoznat?

A není snad také pravda, že autorův postoj k textu se mnohdy neslučuje se čtenářovým? Jako autor doznávám, že mám po několikero zápisů, které téměř zavdaly mexické vlně, přitom já sama nad nimi zklamána. Tedy jsem klamána svým čtenářem?Snad někde jinde, ale chci věřit, že u nás ne.Co v takové chvíli? Jak s takovou autorskou pozicí pracovat?

A myslím, že se opět dotýkáme prostoru, ve kterém jsme se my dva již několikrát protkli vzájemně nepochopeni. Ve kterých místech by se měl autor se čtenářem a čtenář s autorem setkat tak, aby bylo správné na všech úrovních. Co je správné?Nelze si vymínit univerzální formulku pro cokoliv. V poezii už vůbec ne.

A zrovna dnes z rána jsem procházela své staré texty.Došlo mi vcelku rychle, že jen málo z nich stojí za přepsání, za pohled zpátky. Ale je tomu skutečně tak? Napíšu, zapomenu, zůstane díl zkušenosti. Stejně jako v životě, kolikrát se vracíš? A výhybky, které byly učiněny, postoj jednotlivce k nim, je stále na pochodu. Ptáš se, zda-li se hýbe ten pohyb, či ustrnulý a jak? Pak tedy kdo je schopen to vidět?
14.11.2013 13:12 miroslawek
avatar Indigo: Nemám vůči komukoli tady žádné nároky, měl jsem, popravdě po dost dlouhé době, nějaká očekávání, která se, zejména konkrétně vám dvěma, k mému překvapení podařilo vzbudit. Ale to není podstata, byť je to samozřejmě příčina, proč spolu právě hovoříme. Onou podstatou má být spíše apel či rada (resp. úplně nejspíš někde napůl cesty mezi tím): pokud je takovýto text schopen vzbudit důvěru v mou schopnost stvořit dobrou báseň, a to už v roce 2002, prosím, investujte ji do potýkání se s texty jinými, pozdějšími, které toho na první dobrou třeba tolik schopny nejsou.
A není snad také pravda, že autorův postoj k textu se mnohdy neslučuje se čtenářovým?

to je jistě pravda, ovšem - 1) nejsi můj jediný čtenář, na kterém by mi bylo lze povahu textů verifikovat, dokonce se o mně píší diplomové práce ;D 2) ještě stále mám očekávání, že v tomto případě má smysl přesvědčovat (nikoli k mé pravdě, nýbrž ke snaze/odvaze proniknout), jinak bych se nenamáhal.
A myslím, že se opět dotýkáme prostoru, ve kterém jsme se my dva již několikrát protkli vzájemně nepochopeni. Ve kterých místech by se měl autor se čtenářem a čtenář s autorem setkat tak, aby bylo správné na všech úrovních. Co je správné?Nelze si vymínit univerzální formulku pro cokoliv. V poezii už vůbec ne.

Takto položeno to jde mimo mne. Celým svým trváním umím být bez problému nepochopen. Ovšem hovořil jsem tady o vzbuzené důvěře (textem na straně jedné, reakcemi na druhé). Ve tvém případě onu důvěru ve tvou čtenářskou schopnost snažím uchovat. A na davu mi nezáleží.
Dobré víno a dobrá kniha jsou nepopulární a málem bych řekl, že se do naší doby ani nehodí. Ochutnávati toť umění! ale kolik lidí to dovede? Každý hned pije, ale jeden ze sta ochutnává: a to je náš přítel.

(Jakub Deml, Šlépěje)

Slavík zpívá, když lidé spí. Ale v každé době najdou se lidé, kteří si přivstanou k Vigiliím. Jste z nich a proto Vás musím mít rád a rád Vás mám rád, neboť miluji slavíky, kteří nezpívají kdykoliv, kdekoliv a komukoliv.

(Jakub Deml, Česno)
14.11.2013 13:29 Indigo
avatar Ano. Vždyť netvrdím, že jsem jediným Tvým čtenářem, ovšem jediným jsem za sebe.To je to co říkám.Jinak mi totiž nelze. A nejspíš chápeš, když píšeš
na davu mi nezáleží
.

má smysl přesvědčovat (nikoli k mé pravdě, nýbrž ke snaze/odvaze proniknout)


Tady bych si přála, bys jen o něco víc byl konkrétnější.

Takto položeno to jde mimo mne.

Tedy snad později budu někdy schopná vyložit Tvému posprávnu. Budu si ještě zrát.

Celým svým trváním umím být bez problému nepochopen.


Výborně.Vzbuzuje milého úsměvu i jisté náklonosti.Ovšem má to své stinné stránky. Vždy na obou stranách zároveň.

Ve tvém případě onu důvěru ve tvou čtenářskou schopnost snažím uchovat.


Tak ustáleně...Důvěra je vzácná věc, ať se týká čehokoli. Jen, víš, ne vždy o důvěru druhých jeden přichází vlastní vinou.Do vínku schopnosti přece jen omezeny. Přesto mě těší, že stále zachováváš. I já mám důvěru ve Tvého autora. I když nevím jak dlouho Ti na tom bude záležet. Nejspíš není podstatné jinak, než pro vzájemnou komunikaci.To je dobré.Alespoň pro mne, tuším.

Při poslední dvou citátech zůstanu ráda. Vymezují se sice velmi vlastní jediností, ale dávají zaznít optimistickému naladění. Ne nic není ztraceno. Ještě ne.
14.11.2013 16:01 Jaroslav Vraj
avatar
...investujte ji do potýkání se s texty jinými, pozdějšími, které toho na první dobrou třeba tolik schopny nejsou.

možná že cesta čtenáře k Tvým pozdějším věcem vede právě tudy -
poznáním, pochopením onoho (byť i časově nedefinovatelného) "rozcestníku", kdy na první dobrou už mu tak nějak přestává stačit,
a kdy právě i bez nastoupivšího prvotního vjemu (a právě proto i) zkoumá odlišnosti, důvody, proč se tomu tak stalo.

Ale někdy prostě reaguje v okamžiku, že chce tak... :)
15.11.2013 00:37 leporelos
avatar celé je to tak nějak pěkné, jen si neumím představit to jelito, co se dnes ptá: zdali tu roste v kopcích blín. jako je to takové krásně odkopané, duši básníka to určitě pohladí... vždyť víš.
15.11.2013 00:58 miroslawek
avatar leporelos: vždy, když umře někdo tvému srdci blízký, kdy s ním odchází i kus tebe, kladeš si otázky, které jelitům mohou připadat jako prejt zapomínajíce, že prejt je vlastně sražená krev...
18.11.2013 17:22 Egon Sirka
avatar Asi bych si připadal hodně blbě kdybych právě tento text, ač se na něm rádlo času zatím nepodepsalo nijak zvlášť, nedoporučil do výběru.
Budu si muset zopakovat větný rozbor protože


navlhlé listí doutná v stráni

kdyby místo v stráni bylo jen strání jak by se ksakru tohle jmenovalo? příslovečné určení místa? asi
Každopádně by mi to tam sedělo víc, snad by to ani do formy nijak nezasáhlo, vlastně i k rýmu blíž. Pletu se ?
21.11.2013 10:09 miroslawek
avatar Egon: tuším, že by se to jmenovalo v obojím případě stejně

jinak - cílem vázání verše není dokonalá shoda, naopak. To by totiž vznikla stejnorodost působící mechanicky, tedy v rámci daných pravidel je třeba využívat možnosti co nejrozmanitěji - aby vznikalo napětí - tomu se říká odstínění verše.
Přidat komentář a avízovat
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlašte se nebo se registrujte pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.
©

Vítejte na POETIKONU

POETICKÉM LITERÁRNÍM KLUBU

Přihlášení

ztratili jste heslo?

Nejste členy POETIKONu?

Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES

facebook_share
twitter_share
google_share
mailto
scrolltop