a)překvapil jsi mě svou/její ukázněností, protože obyčejně Tvou poezii vnímám přesně opačně.
b)Jsem zaujatá proti nečeským slovům v české básni a ještě jsem to nikde neřekla.B)
c)tady mě napadlo, že psát je možná rozkošná nemoc, ale i nemoc z rozkoše/chiméra nitra
Jinak mě zaujala práce s textem, i když ne všude souhlasím (vnitřněbezočekáváníodpovědiplnpocitů), pro mě tahle forma dobrý text jen podpoří, a tenhle zdá se podpořila.
spojeno s T.Z., ale přece jen...to, že se tak jmenuje jedna z jeho sbírek ještě neznamená, že se tohle spojení už nesmí použít, či ano?
Někdo tu snad řekl, že nesmí? Nerozumím Tvé poznámce. Píšu jen, co mě první (po přečtení toho verše) napadlo, nic víc - třeba je tam určitý úmysl autora v propojení, třeba ne, a pokud se to chci dozvědět, prostě se zeptám.
vnitřněbezočekáváníodpovědiplnpocitů
- s t r a c h
Ohó. Pořádná rána, ten strach. Aspoň v mých uších. Takovouhle poésii Luisa teda může. Ba řekla bych musí.
Líbí se mi to teda převážně po tu perlu.
Asi i ta stručnost mě tu oslovuje.
Protože já bych něco přidala, jenomže já jsem v tomhle smyslu šílená, čím víc se mi to líbí, tím víc to okecávám, takže se mi to nakonec líbit přestane. Tak.
Promiňte, mně je zas divné, že mě to vůbec nenapadlo.
A taky je mi divné, že se něco takové vůbec řeší.
Když půjdeme dál než do zahrady, co taková rčení nebo klišé. Jak asi vznikly? Metafory, které užitím přijaly nový význam, který byl původně míněn jinak. Kolik z autorů si již sypalo písek do očí, otvíralo někomu srdce, nebo skládalo ruce v klín apod..
A byli mezi nimi mnozí klasikové.
Naopak, pokud někomu asociuje toto spojení T.Z. a jeho sbírku, znamená to, že se tento autor zapsal svým projevem do podvědomí lidí. Jinak bych tuto věc v textu jiného autora neřešila.
Zkusím to rozkouskovat a vysvětlit, proč a jak, dobře?
První odstavec s cizími slovy - promiň Inko, já je tam musel dát, jde mi o sdělení, že i kolikrát napíšeme "cokoliv" nerozumíme tomu jako autor. Nechci tady zavádět nějakou autonomii díla, že bez dalšího přičinění autora dílo žije atd. Prostě mi hodně věcí, které se píšou přijdou jako nesmysl (non-sense/Unsunng), ale přes svou "zdánlivou" líbivost nebo heroický vtisk samotného autora se jim přikládá větší smysl - člověk má super vlastnost, hledat věci, tam kde nejsou (je to i zmapovaný psychologický jev - odborný výraz jsem zapoměl, na žádost dohledám). Je to i narážka jak číst tu báseň.
"vnitřněbezočekáváníodpovědiplnpocitů" - s t r a c h
mno jednoduše řečeno, je to na bázi mluveného slova, zkuste si to říct rychle,vyhrknout to jako okamžité přání v okamžiku a když to řeknete, co zůstane? Jen ten strach, protože dál nic víc není! Proto následující prázdnota - zhnusení, že po přání není nic, ani to přání, už není tím, čím bylo. Osobně mi připadá, že člověk je tam, kde je, jen díky strachu (na dlouhé povídání).
Prsten s orgasmem - proč takhle a proč ne jinak? A proč ne? Poezie je trest v určitém hledisku. Nebo únik. Prostě je to něco, co je bytostně svázané s naší (jen a pouze s naší) osobou. Proto asociace s prstenem - manžeslství - nutnost být vázán někomu/něčemu; perla je ta chvilková epocha, kdy se pochlubíme, jenže ve skutečnosti nikomu neřekneme celý příběh onoho prstenu (vztahu). Orgasmus - dopsání básně je vyvrcholení.
Teď asi něco, co se řeší a přitom by nemělo - ze zahrady mé milé. Ano, inspirací je název Tomovi sbírky, jenže (aspoň já to tak vnímám) Tom to má v kontextu krásy, já ve smyslu zničeného snu.
"seděl jsem tiše a s květinou čekal na to pěkné" - pořád člověk čte, jak je láska krásná, jak je krásné být milován a milující. Já v básni do zahrady vstoupil, vzal si její plody a ... nic. Opět ta prázdnota (strach). Čekal jsem na poezii, a zjistil jsem, že není. Je to klam. Doplnění "ze zahrady" - snad asi Inka to přehlídla, protože viděla, že ta zahrada není důležitá. Chtěl jsem jít za básníka, za Tomáše i Tadeáše, je milé mít zahradu květů, když nemůžu přičichnout? Tom by byl bezpochyby rád, že jsem to použil, i z důvodu, že to vidím úplně jinak...asi se ho brzo zeptám :-)
"ty jsi ještě tady?" -> probuzení.
štěstí v kapse -> po zjištění, že není nic krásného, jak se o tom píše, že slova lžou a klamou, že láska bolí a je s trny. Není tohle všechno nakonec lepší, než být prázdnotou zhnusen? Mít sen, který bude falešný, ale bude mít všechny touhy snu, než nemít a čekat na neočekávatelné?
"ozvěny z-ticha" - báseň je hluchá, cítíme jen ozvěny
Inka: ukázněnost - mno tohle jsem moc nepobral :-D (děkuji, že je zde možnost vizuální úpravy textu)
Jenny: ano, tahle báseň více chce dobrý přednes, než přepis. To je její velký nedostatek a proto byla i tak napsaná.
Všichny ostatní formy: velmi děkuji. Po dlouhé době, něco co se zamlouvá i mě na druhý den.
mám pocit že uměle vypěstována grafomanie, takže máš recht :-D
Jen nevím, jestli to brát obecně (tvůj komentář) nebo ke komentáři nebo k básni :-D Asi možnost a), co?
Nazdar Oldo (na blázna je brzo),
tvůj komentář je podmětný a nutí mě odpovědět - asi ješitnost či co.
Bipolarita strach/láska, pěkné, taky znám mnoho takových i podobných teorií jako hnacích motorů lidského bytí a jednání. Jenže ... mé stanovisko a postoj.
Opírám se převážně o strach a to asi z jednoho nejobyčejnějšího postuálu. Strach zažil každý (neberu v potaz lidi, kteří mají nějaký duševní problém atd. - budeme mluvit v obecnině; i míra strachu je velmi široký pojem), kdežto lásku jako (asi tu opravdovou, k člověku) výrazně menší procento. Z toho pak usuzuji; použiji tvou formu papíru, že záleží odkud začneš malovat a ne čím (barvou a podklad).
Máš bílý papír (tj. láska) a začneš malovat strach (tj. černá tuž), teď ale přichází rozhoducíjí moment, začneš malovat od středu papíru k okraji nebo od okrajů ke středu? Jesli si to zkusíš, výsledný pomyslný obrazec bude rozdílný. Pomocí strachu dokážeme stanovovat hranice vnitřně (když maluješ od středu a naopak). To, co je za těmi hranicemi je láska a pro většinu lidí je to "tajem". Ať maluješ jak maluješ, utlačuješ jednu rovinu druhou. O lásce mlčím, protože k ní nemám co říct (hodilo by se označení, jak co říct) a to je asi nejlepší možnost volby - mlčet. A ještě jeden důležitý moment, který je pro mě rozhodující, v lásce zažíváš neustále strach, ve strachu lásku nezažíváš (aspoň já si nedokážu představit kdy).
Když miluješ, prožíváš neustále obavy (strach v nižším fázi řekněme) z konce toho stavu. Láska je součástí strachu. Jakoby stojíš před pomyslnou dělící čárou (hranicí) mezi láskou a strachem (čekáš jen, kdy tě něco kopne za tu hranici nenávratna). Strach je na všech frontách, tudíš ty stojíš v prostřed onoho strachu -> láska je vně strachu (její dílčí, nepatrná součást).
Když se bojíš, nedokážeš přejít k lásce. Strach musí buď plně pominout nebo to není možné. Ale když pomine a začneš milovat, dostaneš do prvního bodu (strach v lásce). Dá se na to velmi dobře debatovat (proto mě sere ta Plzeň, snad brzy, nebo aspoň Brno).
K našim světům - nemyslím si, že jsme rozdílní, ty to umíš vložit do díla, já mimo něj. Fakt jen úhel pohledu. Co je lepší? Nevím.
Tehdy, pokud "miluju", protože mám strach ze ztráty, pak to není láska.
Ne, že miluji ze strachu, ani ve strachu, ale ten strach je součástí, nikoli příčina. Také láska přináší ne-svobodu, někde ji dává a vrchovatě, jinde ji zase bere. Láska má dvě roviny a jsem toho názoru, že láska (být milován) je silně egoistický počin. Vždy a pokaždé jde o tebe, jako o milovaného, nikoli milujícího. Strach má taky onu bipolaritu dávat/brát, jen výsledek je rozdílný; snad.
Psychologický rozbor - takhle bych to nenazval, spíše, koukám a zase koukám.
PS: a Láska beze strachu, nebyla by to nuda?
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
