Jak pořádně naštvete Dunkena "lanýže" le Roye, největšího vydavatele sviňskejch plátků v Dafnii?
Nic?
Jak ho donutíte dělat věci, který nechce. Jak přinutíte někoho jako je "lanýž" le Roy lítat po tý jeho kanceláři s pěnou u huby jak vzteklýho čokla bez toho, abyste mu složitě odsávali groše z jeho účtů, podpálili některej z jeho domů, popřípadě ho nakopli s rozběhem a vší silou do koulí.
Furt nic?
Tak já vám to teda povím.
Šlohnete mu toho jeho zpíčenýho mluvícího delfína.


Tak sem dnes tady. Roh ulice Cantiléna Puléna a Revoluční. Čekám na svý dva kluky a taky na náklad, co maj doufám sebou. Čekám, ležérně opřenej o lampu veřejnýho osvětlení, u kloubu na pravý ruce mám zaseklej julánskej doutník a občas z něj potáhnu. Kroužek dýmu pak rozbiju o rozespalej ciferník některýho z kolemjdoucích. Je sobota ráno a já ve svým koženým sáčku, až po límec vycpaným atletickým tělem, nevypadám jako někdo s kým byste si chtěli začít. Takže jen zakašlete a přidáte v chůzi.
Jmenuju se Osvald Pear a v životě jsem neudělal nikomu nic dobrýho. Celejch pětatřicet let. Ani jeden dobrej skutek. Vlastně jako dítě ano, ale to se nepočítá. Človíček je ze začátku zmatenej, formuje se.
Rozkoukává … a prásk! Najednou má jasno.
Není důvod dělat dobrý skutky. Uděláte jeden, druhej a najednou jste v tom. Celej svět vám tleská a skanduje:
Osvald ta-ta-ta Osvald ta-ta-ta!!!
Velký zvířata v týhle hře si o vás myslej, že jste idiot a masa zas, že velký zvíře. Pokud jde o mě, můžou si to nechat. Na to voni čekaj, až přijde někdo jako já a bude za ně dělat tuhle špinavou práci. Tahat horký kameny z popela. Na nich pak stavět lepší svět. Zatímco oni budou dál lhát daňovejm úřadům, jezdit na lovecký chaty, dělat si děti, škemrat na všechny strany o groše, nebo se mordovat kvůli něčemu tak neprodejnýmu jako je bůh.
Nasrat!
Osvald Pear říká… nasrat všem!
Nemám rád nikoho, kromě svejch dvou kámošů.
Tenhle tlustej, vysokej a zarostlej hajzl tady na tý fotce je Bud, šikula s bekovkou vedle něj zas Terence a platili za esa filmovýho průmyslu. Točili ročně víc béčkovejch srágor, než kolikrát vy zavoláte svý starý mámě. Pak o nich „lanýž“ le Roy, začal v tom svým plátku psát pěkně nechuťáckou sérii článků o tom, že už jim táhne na čtyřicátej jár a ještě se nenaučili pořádně mluvit anglicky. Nakonec spadla opona. Nikdo z dospělejch tam venku, najednou nechtěl vidět svý děcka u fackovacích filmů těhle dvou pak. Lanýž je potom zaměstnal, snad z černýho svědomí, v tomhle svým hogofogo akváriu s mořskejma panama, svítícíma ježdíkama a bůhví, jakým bordelem ještě, ale tyhle dva gauneři mu už nikdy neodpustili. Já jsem mu neodpustil.
A je to tu. Do pulénky právě vjíždí truck s návěsem. To budou moji dva hoši. Vypadá to, že první část plánu vyšla.
Můj otec měl jedno oblíbený moudro. "Hochu, hochu" říkával, "nemám ponětí, co budeš chtít v životě dělat, ale jedno si pamatuj. Když řekneš A, měl bys co nejdřív přidat i B. Jinak nemá cenu tu hubu ani otevírat. Plán hochu, musíš mít plán. Bez něj jsi ztracený." Odešel od nás, když mi bylo devět let. Nechal nám se sestrou pěkně kulatou sumičku grošáků, čtyři nebo pět domů a maminku závislou na váliu. Já sem to ustál dobře. Je ze mě obchodník s diamanty. Jedinou věcí, která má duši. Vlastně něco kolem dvouset tisíc malinkatejch dušiček v každým kousku. Chci je mít všechny, prostě všechny. Mám na to celej život, jsem zkrátka kolektor.
Zato má sestra Lotta, to vzala šmahem. Svůj první film natočila, když jí bylo šestnáct. Ten kousek se jmenoval něco jako Office 2. Hrála tam postupně se svou kamarádkou z kanceláře, svym kolegou, šéfem a jak už to v pokračováních ůspěšnejch titulů bejvá, nakonec se tam váleli jeden po druhým, přibylo akce, ale jinak podprůměr. Katarze slušná, scénář stál za hovno a malá Lotta si nejspíš začala plnit svůj sen. Konečně to vypadalo, že má plán. Umřela ve dvaadvaceti, při autonehodě. V přihrádce palubní desky rozsekanýho Maserati, prej našli nelegálně drženej vibrátor tip G8 vyrobenej v Číně, na zadním sedadle vánoční CD kolekci Franka Sinatry a v její krvi spousty svinstva, stopový prvky domácího štěstí a taky nějakou exotickou nemoc.

Truck brzdí a s hlasitým pšouknutím staví jen kousek ode mně. Z kabiny první vyskočí Terence, dotkne se komediantsky kšiltu svý bekovky a říká. "Pane, na váš rozkaz. Hlásím, že první fáze operace Anthony zdárně završena." začne se pohupovat stylem "pata špička", ve flanelový košili, s rukávama vyhrnutejma po lokte. Ruce má divně propnuté, jakoby byl nervózní a hodí jeden ze svejch bezelstnejch úsměvů. Takhle nablble umí vypadat jedině on. "V pořádku." odpovím já a pokračuji. "Chybí mi tu ještě jeden nafoukanej talián, poručíku. Nevíte o něm náhodou něco?
"Vím, pane. Ten velkej trouba se hned po odjezdu z AguaParadise napráskal u benzinky takovou hromadou fazolek, že by to zabilo slona dohromady i s ošetřovatelem a teď chrápe v kabině jak batole."
Jdi ho vzbudit Tere, půjdeme zkontrolovat náklad. Máte ho, viď?"
"Jasně. Šlo to jak po másle.
Když chcete vzbudit něco tak velkýho a dobře najezenýho jako je Bud, musíte tomu dát do uší zapálený petardy. A protože se blížil konec roku, dva takový kousky se nechaj najít v kapse každýho malýho kluka. Jeden takovej šel zrovna okolo. Čap sem ho za flígr, zvedl do vejšky a povídám.
"Petardy kluku, v který?"
Ustrašeně se podíval dolů, směrem ke svý levý kapse. Sáhnu mu tam, vytáhnu dvě, postavím ho zpátky na zem a do náprsní kapsy mu zasunu dvěstě grošáků, měsíční výdaj čtyřčlenné rodiny.
"Hezký vánoce, spratku. A teď padej."
Kluk vezme roha, já dám petardy Terencovi, jdu k zadním dveřím návěsu a čekám. Ozvou se dvě tlumený rány a za chvilku mám oba chlapce po boku.
"Všechno oukej, Bude?"ptám se.
On jen tak stojí, brnká si spodním rtem o horní, něco brblá...ale já vím, že bude v pořádku.
"Takže pánové, jste připraveni na příchod živoucí legendy? Zázraku přírody a jediné mluvící ryby ve vesmíru, jedinečného Anthony Christmase Juniora?"
Terenc kývne hlavou a Bud pozvedne obočí.
"Dobrá tedy. Terenci, otevři to!
První věc co nečekáte od ryby je to, že umí mluvit. Hned druhá po ní, že vás začne poučovat.
"Jsem savec, ty idiote." řekl Anthony Christmas Junior a v tom okamžiku mezi námi přeskočila jiskra.
"Terenci buď tak hodný a dej tý blbý rybě roubík."
Terence se na mě podíval takovým zvláštním způsobem a ještě se ujistil.
"Myslíš takovej ten roubík, co se dává lidem, když nechceš, aby třeba křičeli, nebo vůbec mluvili a tak?"
"Jo, přesně tenhle druh roubíku sem myslel."
"No, ale já nevím, jak se dává takovejhle roubík pětisetkilový rybě, Osvalde."

"Savci. Pětisetkilovýmu savci, ty pako." řekl Anthony hlubokým, až skoro sexy hlasem a pokračoval. "Tak přesně o tomhle jsme s Lanýžem mluvili. Říkal mi, že jednou se to může stát. Unesou tě, kamaráde. Unesou a čert ví, proč to vlastně udělají. Ale až se to stane, dobře si prohlídni vůdce tý jejich vypráskaný partičky.
Bude se jmenovat Osvald a některé věci v životě nepochopí. Nebude vědět třeba, že když řekne A , musí pak přidat i B. A spousty dalších věcí nebude vědět. Až se to stane, zkus mu říct, jestli teda před tím nestihne udělat nějakou hovadinu, že je mi to všechno hrozně líto. Člověk, že udělá za život několik nevratných chyb a předem nedokáže odhadnout kolika lidem a jak moc, dokážou ty jeho chyby zkomplikovat život. Řekni mu, že jsem byl ještě mladej, svět mi přestával ležet u nohou a tak jsem musel jít.
"Prostě vem nějakej hadr a obvaž mu ho kolem tlamy."
"Víš, malý Lotty je mi líto. Tohle jsem nechtěl. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to může takhle skončit. Nechal jsem vám všechno, prostě všechno co sem měl…
"Ten hadr, Terenci, najdi v tý kraksně nějakej pitomej hadr a zavaž ho tomu parchantovi přes rypák.“
...a dnes už vím, že to bylo málo. Častěji než si myslíš, jsem o tom všem přemýšlel. Po smrti Lotty. Po té strašné smrti… Stačilo udělat jeden krok. Chtěl jsem se zabít. Stál tam nahoře a díval se na světla pod sebou. Stačilo udělat jeden jedinej krok. Dunken le Roy mohl ležet dole, mezi všemi těmi obyčejnými lidmi a oni by odvraceli tváře. Pro některé z nich smutný konec vizionáře, pro většinu však nejspíš dar z nebes. Dunken le Roy s přeraženou páteří, Dunken le Roy s roztříštěnou lebkou, Dunken "lanýž" le Roy se zlomeným srdcem. Ale já to nedokázal, ten krok neudělal a tak je to teď synku na tobě. Buďto mě zabij, anebo odpusť.




Až začnete psát povídku, v níž hlavní postava hovoří s rybou, jediná věc, která ji ještě trochu baví je sbírání „nablejskanech šmejdů, tvrdších než osud“, její dva přátelé se jmenují Bud Spencer a Terence Hill, je na čase zvolnit.
Udělat si něco dobrého k jídlu, dát jehlu na černočernou desku plnou smyčců, pěkně se natáhnout a zavřít oči.
Cítíte ten klid?
Ne?
Jo tohle. To bude Lora, moje sestra. Občas se tu zastaví, a protože je dnes Štědrý den, nejspíš mi donese i nějaký ten dárek. Vlastně… chtěl jsem plátno. Plátno a barvy. Mám pocit, že už jsem vypsaný, tak začnu malovat. Mám na to celý život. Těžko to bude horší.
Tak já jí jdu otevřít.
Hezké vánoce.

  od leporelos dne 29.12.2013 11:40 · 9 Komentářů · 787x čteno ·