někdy se stane, že vaše zrcadlo spadne,
roztříští se na spoustu kousků
když se kusy snažíte poskládat,
vyjde vám takový
barevný a zpřeházený
kurikululum,
víte?
Namodralá doutnavka zimy rozemlela tmu
tmavý nebe těžce visí nad světem
ve vločkách skovaných z ingotů uranu
pokleká dusí.
Z kopců bílé hrboly kloubů zaťatých pěstí
hluchým tichem zavalují stříbro
větrem sčesaných trav
Pannu Marii v sousedním kostele
zmalovali jako děvku
Domine, non sum dignus
Vítr se honí za listy v rezavém podzimu
obnažuje osamělou nepřístupnost rozervaných skal
o které se v slepé zuřivosti tříští moře
a trhá kristovu duši
spolu s rouškou lží
utkanou zbožnýma rukama
zatímco nerozluštěný hieroglyf léta
mění oči v k smrti unavené studny bolestí a vin.
Hranice pospolitosti a obětování
se vytratily do velikosti tištěné vizitky
Domine, non sum dignus
Ten den postavily tvý prsty přehradu šedipádu mých vlasů
co táhl dolů jak balvan sebevraha
jak vodník z babiččina vyprávění.
ten den nebylo slunce žhavou hvězdou
shlukem plynů štěpnou reakcí
ten den bylo zázračný
budeš všechno čím jen chceš být, přehradou někdy co dává řece klid,
jindy zas vodou co roztančí krásu jezu
prostě budeš všechno jak stoptime v jazzu
in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.
Nakonec jarní dychtivost dětství
koří vzpupný vesmír snopy světla propalují
pletence raních mlh.
Smývají vlhkost bodajícího stáří.
"bože
co to děláš?
ty mě hladíš?
miluju tě,
lásko..."
od jardaJJ
dne 29.02.2012 18:09 ·
8 Komentářů ·
976x čteno ·
Už nevím, kolikrát jsem k tomuhle textu psala někde koment, nepamatuju, co jsem kde k ní napsala, a možná to ani nebylo, prostě pamatuju si tuhle báseň. A jak se tohle čtenáři stane, veškerý řeči okolo jsou marný, protože prochází tam i zpátky, takovej text je všude okolo Tebe, nic jinýho v tu chvíli není.
To co v ní vidím já, ta zásadní věc a pro mě je ten zlom co přichází v uvozovkách. A právě mi dochází, že by jinak ani nemělo tu sílu, kdybys nenapsal to před tím. Vnímám to tak, že to před tím je člověk se vším tím co v sobě nosí, co se nedá popsat jmény z kraje, se zvláštním smutkem uvnitř, s pochybnostmi, bolestmi nad sebou samým i nad světem a zárověň i s obdivem ke kráse, protože i ten smutek je krásnej, když na to přijde a k tomu ty řeči...prostě takovej člověk je, tak si ho představuju...a pak ta ťafka, ať jsem jaký jsem, ať jsem jakkoli špatný a nezasloužím si jakoukoli lásku...On hladí...ale ne dřív, než člověk sám otevře srdce...
taky si ji pamatuju...znáš úrověň mejch komentů, tak co bych tu dělala chytrou...prostě je to ukecaný tak akorát, do toho, co tím chceš říct a závěr se podle mýho k tomu hodí
Přijde mi že jsem to poprvé četla už dávno.. ale bude to sotva nějakej měsíc. Tenkrát jsem k tomu nenapsala, protože jsem byla ze všeho tak nějak vykulená, nevěděla jsem co k takhle dobrýmu dílu napsat. Vlastně jsem tenkrát mohla jen nepříliš objevně poznamenat, že jsem něco takovýho ještě neviděla a že mě fascinuje poezie...
Teď přicházím znova a musim říct... změnilo se to tu
já vím, že ne, to já.
A za celou sebe v tomto okamžiku říkám... nelíbí se mi to.
"Nelíbí se mi to" takovým tím podtónem kterým se tahle věta říká v detektivkách a hororech předtím, než se něco hrozného stane.
"nelíbí se mi to", který řekneš než začneš přemejšlet jestli vstoupíš na poloshnilou lávku nad propastí.
Je tam obojí.
Lávka i propast.
Nevstoupím.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
