Oběť se vejde do dítěte
je možné ji vzít sponu
odpařovat její jméno na pouhou třetinu
(odsekávat ze sedmdesátidvou písmen)
kapitánský kabát v kterém
ho vynášeli z hořícího domu
vitrina z níž tryská sklo
polovina už je vysypaná
a ženy přesto háží vědra
na ornamentální napínáky plamenů
popravily imunitu četou
v které chybí Cis
zdálo se mi
že ošetřuji tvé spáleniny
obzor jako prověšená mícha
meruňkový obzor v zápisu schůze
milost kterou odněkud jsi vylovila
sádky odkapané v kterých
přeznačuji čáry ponoru
od Vorejs
dne 24.05.2014 10:20 ·
16 Komentářů ·
460x čteno ·
za prvé opravdu působí jako zápis...
nevím jestli tohle je poezie volný verš
a celé to na mne působí necelistvě
tohle u mého chápání bohužel nemá místo
Zvláštní je, že název mi okamžitě navodil Luisu.Předložený následující text už jaksi hovoří pro někoho jiného.
No.
Připomíná mi nějaký druh autoterapie, nebo poloautomatického psaní, síťování fantazijních obrazů bez záštity.
Domnívám se, že pokud budeš schopen tyto lépe koncentrovat do příběhu, mohlo by to mít smysl. Jinak je to pouhá změť obrázků, které se vzájemně překrývají i matou. I koláž se musí jaksi zaujmout nějaké vstřícné estetické hledisko i pro náhodné přihlížející.
Určitě to může být způsob, jak ze sebe dostat chaos a zmatek, možná i způsob k poetickému vývinu, ale v tuto chvíli přísně subjektivní. Čtenář je jako ryba. Nepřipravíš vhodnou návnadu, uplave. Z jiného hlediska, chytání ryb je intimní záležitost, druh spojení. Z Tvého textu nemám dojem, že bych Tvé intimity mohla dosáhnout. Spíš jako bys chytal luční koníky do krabičky od sirek.
jakási kombinace spisovný a hovorový češtiny
(pokud překlep, dej znamení, opravím, i ten vejš:))
sádky odkapané v kterých...
jinej slovosled (jedinej takhle), jenž verš poněkud boří
odlišností bez zásadnějšího významu
vrstvený psaní, který mi funguje i navozenou nemožností
nadechnout se, a nutí k jakýmusi chrlení textu, což při
udržení pozornosti čtenáře nemusí bejt nutně na škodu,
jen mi tady spíš přijde jak výtah z obsáhlejšího kusu,
se snahou sebrat hlavní momenty, vjemy, a ponechat
čtenáře až příliš (bez čitelnější osy) dotvářet
asi preferuji přímočarost. tvoje texty jsou psány v zajímavém náhledu, avšak pro mě asi příliš složitě. Zajímavá slovní spojení odstrašují pocitem samoúčelnosti. Věřím, že víš, co píšeš, věřím v tvůj um a autorskej záměr, ale nerozumím, resp. těžko, opravdu velmi těžko se mi šifruje tak, abych si odnesla víc než pocit. místo v zavěšený míše vysekávám jako jarek.
Hm, trošku bych si dovolila tady oponovat - Stíně a In. Nemyslím si, že je to
nějaký druh autoterapie, nebo poloautomatického psaní, síťování fantazijních obrazů bez záštity.
ani
pouhá změť obrázků, které se vzájemně překrývají i matou.
Chtěla bych trochu vysvětlit proč.
Veliká většina textů, které jsem četla ze současné poezie /vlastně jde jen o útržky/ mi připadá jako autoterapie ne-li skoroautohypnóza nebo naopak fakultativní změť slov bez ladu a skladu.
(A buďme konkrétní, poslední texty tady na poetikonu vložené před tímhle - včetně toho mého a zase vyjma Egonova Lovení - mi tak trochu přijdou.)
Tenhle text mi tak ale z nějakého důvodu nepřipadá.
(Což je u mě mimochodem velké plus.)
Přijde mi to jako logicky velmi propracovaný popis - nebo spíš tedy zápis - odtud ta útržkovitost. Ne že by tu neměla svou roli i nahodilost, ale přijde mi to přímočaré.
Heleho: Když pomineme první čtyři řádky a poslední dva řádky, tak máme obraz, myslím, že po čtenáři se nežádá příliš, má-li si to představit. Kapitánský kabát, vitrína, trochu té hysterie s tím Cis a pak je tu ona a meruňkový obzor a vida, jsme v Texasu a sem se hodí i to jméno, Claudel.
Asi to beru hopem, ale proč ne?
Otázkou samozřejmě jaksi je, jestli by si takovýhle obraz zasloužil ten stříbrný podnos, ono vysvětlování kolem dokola, kontext. Možná. Nejsem si jistá.
Kdybych to psala já (hodněhodně hypotetické už, ale do toho!), měla bych tendenci začít kolem toho vyrábět rádoby filozofickou omáčku, možná. Pak bych si řekla, že zas tak umělá být nemusím a pokusila se to uhrát na prózu, zasadit do příběhu. Ale proč?
Trochu se inspiruju tím, co už tady Silki:
je opravdu nutné aby všechny kameny byly zasazené do zlata?
je ten stříbrný podnos nezbytný?
musí být poezie v nějaké váze aby se to nerozlilo?
nebo si vymyslete jiné přirovnání, no...
Je to otázka, na kterou hledám odpověď asi celou dobu, co píšu a nevím, prostě nad tím nějak bilancuju.
Nevím, luis, v čem konkrétně oponuješ mě, neb nic z toho, co jsi jako citaci vysekla jsem nenapsala, ani si to nemyslím,
což je v tuhle chvíli asi zhruba všechno, co k tomu chci napsat.
Jdu běhat.
Ne že by tu neměla svou roli i nahodilost, ale přijde mi to přímočaré.
Nevim, možná jsem si z toho domyslela, že ten text vnímáš jako neuspořádaný obrazy a chtěla jsem. Nevím. Přišlo mi to zajímavý. Ale jo, jsem trapná, no :) Vždycky napíšu něco strašně dlouhýho, když mě nějakej text přijde zajímavej. Většina lidí tyhle moje rozbory nesnáší. Já vim, no. Achjo asi.
Lui, jsem vděčná, že píšeš komentáře, jaké píšeš, jsem vděčná, že mi oponuješ.
Ačkoli skrze můj novější náhled po Tvém komentu, je pouze ten, že kdyby...kdyby byl text zapsán čistě prozaicky (tedy pochopitelně ve větách s tečkou, s verzálama apod., měl by pro mě možná z prvního přečtení hlubší obsahovou i dosahovou hodnotu. Jinak musím trvat na svém, byť by byla na vině neznalost potencionálního /někdyjižjinakřečeného/ příběhu.
Ráda bych také vysvětlila proč.
Nepovažuji se za kritika se znalým všezáběrem a nečekám o nic více (i tak je to troufalé očekávání), že kromě zpětné vazby směrem k autorovi, nebude mít můj koment dalšího účelu. Tudíž kulturní tvorba, jedno v jakémkoli období, mne zajímá vždy dotud, kam sama dosáhnu - tedy zbytečné jsou řeči cílené na mou osobu tak, že např. současná poezie, nebo poezie Poetikonu, dál ta o kriticích. A nemůže mi míti nikdo za zlé, že být zde pouhým čtenářem je mi na místě prvním.
Ne to není překlep, to je moje neznalost spisovné češtiny, nevím proč mne tam to háží nějak sedělo víc.
K slovosledu sádek takhle mi to nějak lépe pojí s tím >v kterých< a zároveň změna slovosledu naznačuje, že už se konečně blíží konec.
Nikdy nemluvím o současné poezii, ale o tom, co jsem z ní četla. Ha, nicméně vím, že je to zbytečný, když nikdo jinej než já neví co jsem četla a co ne, proto jsem použila jako příkad předchozí díla. Taky hloupé, já vím. A líbí se mi Tvůj pohloed, skrze jedno dílo vnímat všechno, neohlížet se napravo nalevo, pokud chápu správně, teda, což si nejsem jistá. Já se naprosto nepovažuju za někoho s všezáběrem, ono to snad ani nejde, i kdyby člověk pořád četl, což já rozhodně nedělám, hm. Spíš pořád mám tendence vztahovat všechno k širšímu rámci, všechno brát nejvíc zeširoka jak to jde a... nejde to, ne takhle. Musím naskrz tím dílem, už vím.
Joa jsem ráda, že reaguješ. Mám pořád příliš plochý pohled, ať v jakékoli diskuzi, vždycky to tady zjistím. Vždycky si pak připadám hrozně pitomě, ale strašně mě baví Tě (a Vás) poslouchat. Fakt.
Asi nějak nechci čtenáře lovit, spíš chci aby to bavilo i mne (jsem koneckonců taky čtenář) tím to je zřejmě hodně subjektivní, otázka je jestli se lze subjektivitou hnanou na samou mez nějak dobrat něčeho obecněji platného. Já si tak trošku myslím, že ano, že v uvnitř je nějaké jádro společné všem, které je za zkušenostmi, za intimitou, za jakýmikoli emocemi. Problém je, že zkušenost a emoce se dá sdělit, intimita odhalit, ale kolem jádra se dá jenom kroužit.
ježišmarjá, jakoby vytesaný písmena do kmenů stromů dávali možnost vstřebat se větám do vodopádu kohoutku prej dobrý vody co z něj v plzni teče, ne, prostě ten slovosled a slova jako takový ti nevěřim, takže nic no (seru na interpunkci)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
