taky jsem ho znala
mockrát jsem ho vídala
v jednom místním podniku
chodil ven jen v noci
s černovláskama s protaženou tváří
miloval drákulu
psal o mrtvejch andělech
a zabil se čtyřiadvacátýho prosince
devadesátdevět
říkal
že nechce do 21. století
a nešel
a byl to blbej důvod
jo, schválně blbej
já vím
a jo
pořád peču ty barevný buchty
kreslím děti v prvorepublikových šatech
jak skáčou panáka
na francouzský ulici
s palácem z mramoru
bílými portály a nápisem
masna
jo a
pořád si maluju na obočí
a jako vždycky na jaře
chci utýct někam daleko
s kloboukem na stranu à la française
a nezlepšila jsem se ve francouzštině
kdepak
a taky nikdy nenapíšu nic pořádnýho
nic opravdu dobrýho
nevymyslím žádnou filosofii
a nikdy si nebudu tak úplně jistá
jestli až umřu
bude ještě někdo chodit v mých červených botách
vždycky
to asi bude o slunci a o vodě
a o tom že nemám na žádnej
ani úplně malej orchestrión
a tak si musím
zpívat každý ráno
tralalý tralaló
aby mi nebylo smutno
věřím jen na to že vzduch je zrcadlo
za kterým se někdo schovává
a že jednou ho i já úplně zničehonic uvidím
a jeho to překvapí
takže bude chvíli vypadat jako ten kůň
kterýho měl soused
a kterej měl
jedno oko o trošku větší než druhý a tak
vždycky běhal trochu
do strany
doufám
že nejlepší báseň na světě složil už dávno ten můj soused
teda aby se to nepletlo
soused mýho dědy
ve slatině na zdobnicí
když jel na kole
do hospody
a znělo to
pozvu tě na svůj ranč
a oloupu ti pomeranč
a že tím pádem se to už od nikoho nečeká
/a vím
že zemřel
čtyřiadvacátýho prosince devadesát devět a že já
jsem tenkrát čekala za zasněženým oknem
až konečně přijde/
od Luisa
dne 25.05.2014 18:29 ·
17 Komentářů ·
615x čteno ·
měla jsem z té básně pocit, jako bys psala o mně, nevím proč...někdy takové pocity mívám, že se vidím v básních jiných...
jako vždy dobrý počin, tenhle bych řekla trochu víc pocitový ve mně...:-)
chodil ven jen v noci
s černovláskama s protaženou tváří
miloval drákulu
dva způsoby mě napadly, když interpunkce není,
tak v přesahu že mohlo by k zaslechnutí: - černovlásky s protaženou tváří
- s protaženou tváří miloval drakulu
pozvu tě na svůj ranč
a oloupu ti pomeranč
teď jsem psal, i když v poněkud jiným smyslu,
dole u jinýho - tohle a tady v kontextu
hodně příjemný odlehčení
Luiso, celej Tvůj text zní -
právě přirozenou uvolněností, se kterou pokládáš slova
vedle sebe, bez zbytečnejch manýrů a bez čtenářova
pocitu "vydřenosti"
jak by řekl zarputilej komunista, to je Tvoje deviza:)
Hm. Na začátku jsem Ti to věřila až od berevnejch buchet a na konci všechno. Zvláštní závěr, povedeně zvláštní - dovolila jsi mi se vesele usmát, hned zas zádumčivě levitovat a lomítka uzavřely kruh definitivně.
Akorát bych řekla, že strofy o buchtách a klobouku jsou si stejné z jednoho vejce.
Z povídánek je to věc dost zdařilá. Poezie je tam velkej kus, takový tý jiný, lidský a lidštější. V současnosti takové vnímám jako odrůdu poezie. Je to taková odnož, který se nedá říkat báseň s dostatečnou vážností dlouhého vousu. Ale je v tom textu jakás pravda a ta se čte.
S potěšením Vaše komentáře... ne na všechny umím zareagovat, ale jsem ráda, že jste se zastavili, četli...
maaty... intelektuálka? prodavačka, přesněji. No, ale líbí se mi, když mě tak čas od času někdo nazve, ano :) Jsem ráda, že se dokážeš s takovýmhle textem popasovat, hm, těší mě to, ano.
Jarku... ten dvojsmysl - často dělám to, že se verš vztahuje k verši předchozímu a k verši následujícímu a pokaždé v jiném významu, tohle byl ten případ, jsem ráda, žes tak pozorně zaznamenal a nezůstalo to jen soukromou hříčkou. to jestli jsou tyhle hříčky přínosné úplně nevím, trochu mi přijde, že to zbytečně zamotává text, ale i díky Tvému nahlédnutí se pokusím tohle dilema rozlousknout (nebo aspoň začít louskat, no)
Vor.. Tak nějak uprostřed toho psaní jsem potkala Tvoji fotku v novinkách v upoutávce na výstavu. Ta fotka je výborná, to jak tam stojíš, ten postoj mě fascinuje jednoduše. Těžko vysvětlit. Trochu i o tom to mělo být, ale že to jde poznat, to mi nejde do hlavy :) každopádně mě to těší.
In...
Na začátku jsem Ti to věřila až od berevnejch buchet a na konci všechno
--- "od" těch buchet nebo "do"? trochu jsem zapochybovala, jestli ses neuklikla, protože jsem o tom textu ještě hovořila se cvrčkou a ta zase k těm strofám po buchtách měla něco trochu jiného (nebudu opisovat její vhled, protože bych to strašlivě zkomolila).
A že to není báseň... není.
Příliš mi záleží na tom, aby v textu zbylo člověka co to jen jde, nechci svlékat kůži a co teprve klobouk... asi i proto všechny svoje ušmoulané vážné a stokrát broušené texty nakonec vždycky chytnu, rozmažu, nakouskuju, naplácám vedle sebe a předstírám, že jsem za pět minut napsala něco nevážného, jenom tak z dobrého rozmaru. Hm. Plytké dlouhé básně se narozdíl od těžkých úderných udrží na hladině, nezasáhnou hluboko. Nechci zasahovat dokud nevím, kam mířím. Nejsem si jistá, jestli kdy vědět budu.
No to je podle mýho tim, že Inka dokáže jaksi strukturovaněji přemýšlet..protože je fakt, že po těch prvních dvou slokách se (z mýho pohledu) text výrazně změní a že nadále je výrazně po Tvém
jenže mě jsi začátkem nasměrovala a pak sebrala půdu pod nohama, což vždycky trochu naštve a místo abych odhlédla a porozhlídla se, co tedy jo, začala jsem cupovat své uzly.
A teď mě díky Indigo a Tvý reakci a tak napadlo si Ti s tim pohrát, tak sorry. :
vím to
a jo
pořád peču ty barevný buchty
kreslím děti v prvorepublikových šatech
jak skáčou panáka
na francouzský ulici
s palácem z mramoru
bílými portály a nápisem
masna
jo a
pořád si maluju na obočí
a jako vždycky na jaře
chci utýct někam daleko
s kloboukem na stranu à la française
a nezlepšila jsem se ve francouzštině
kdepak
a taky nikdy nenapíšu nic pořádnýho
nic opravdu dobrýho
nevymyslím žádnou filosofii
a nikdy si nebudu tak úplně jistá
jestli až umřu
bude ještě někdo chodit v mých červených botách
vždycky
to asi bude o slunci a o vodě
a o tom že nemám na žádnej
ani úplně malej orchestrión
a tak si musím
zpívat každý ráno
tralalý tralaló
aby mi nebylo smutno
věřím jen na to že vzduch je zrcadlo
za kterým se někdo schovává
a že jednou ho i já úplně zničehonic uvidím
a jeho to překvapí
takže bude chvíli vypadat jako ten kůň
kterýho měl soused
a kterej měl
jedno oko o trošku větší než druhý a tak
vždycky běhal trochu
do strany
doufám
že nejlepší báseň na světě složil už dávno ten můj soused
teda aby se to nepletlo
byl to soused dědy
ve slatině nad zdobnicí
když jel na kole
do hospody
a znělo to
pozvu tě na svůj ranč
a oloupu ti pomeranč
a že tím pádem se to už od nikoho nečeká
/a vím
že zemřel
čtyřiadvacátýho prosince devadesát devět a že já
jsem tenkrát čekala za zasněženým oknem
až konečně přijde
jenže on říkal
že nechce do 21. století
a byl to blbej důvod
jo, schválně blbej/
hmm, hmm, takhle pro mě, ke mně.. u mě dobrý. Já vim. Tohle jsi nenapsala. :p
Text nemusí jít vždycky přesně do kruhu a stejně může bejt pevně uzavřenej.
Tam kde se nachází slovo kdepak, by mohla napojovat první strofa a tam kde nebylo smutno - říkal (současná druhá).
Anebo úplně jinak. Možnosti, prostě jsou bezbřehý.
Ale jestli si Luiso, chtěla vědět něco o mým (cvrččím) a Cvrččině pohledu, pak vidím, že na něčem by jsme se s Cvčkou shodly. Počítám, že to vidíš taky.
Psaní, který se čte samo - jednak je v tom nepřehlédnutelný kus člověčiny, takové té opravdové, nikoliv hrané - a navíc velký kus poetiky. Nezkoumám, jestli se vejde do definic poezie nebo nikoliv, a rozhodně nebudu radit, jak by se to dalo napsat líp, cítím k textům podobného typu velkou pokoru a nesmělost, poněvadž... no, třeba že takhle psát neumím.
Já jsem jeden z mála, co mají Slatinu nad Zdobnicí víceméně za humny. No, už zapomínám slova.
věřím jen na to že vzduch je zrcadlo
za kterým se někdo schovává
tady jsem se pěkně zavrtal a nechce se mně ven.
V celku je to parádně celistvé, detaily ve slovech jako by si volně proplouvaly prostorem uvnitř buněčných stěn básně, znějí tak samozřejmě - myslím tím uvěřitelně. Pro mě určo. Je to asi víc příběh ale takové skoro topolovské provedení, které má svébyt/svůjbyt.
Na začátku je to o něm, pak celý prostředek (ne tělo) básně je o první ó, a pak zase o něm, jako by rámoval. Rámuje.
Svým způsobem jako stěžejní větu by se dalo vystřihnout
a taky nikdy nenapíšu nic pořádnýho
Tohle by tam muselo být. Je to sice poměrně banální sdělení, ale podařilo se ho rozvinout, okrášlit tak dobře, že bych si toho skoro ani nevšiml. Ale kdo ví jak to je, žejo. Já ne.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
