Seděl na lavičce,
před telefonním automatem.
"Úplně pod práškama",
houkla sestřenice.
Vypouklé oči a rohlík v ruce,
jakoby se tím kusem pečiva
opájel do němoty.
"Byl bych moc rád,
kdyby ses mírně sklonil...
Tak nějak asi... Ještě trochu...
Ano, to je ono. Teď víš."
A já věděl, že temný les se může
dostat až ke dveřím
a že šero pod jeho větvemi
se dokáže zasunout člověku
pod obě nohy a stoupat výš.
Tělo znehybní,
na obzoru zůstane
jen suchý rohlík.
od midi
dne 05.06.2014 14:30 ·
12 Komentářů ·
569x čteno ·
přemejšlím, co bych napsal pod tenhle text,
ale téměř nic mě nenapadá -
tápu v pochopení stavby kulis už názvem
(předem nabídnuto, o čem to bude...?),
pak telefonní automat, sestřenice...
a přestože třeba vzpomínka na viděný, prožitý -
šla mimo mě,
já se spíš cítím (jako čtenář, očekávající poezii)
opíjenej právě tím rohlíkem,
než v obsahu slovem samotným
Seděl na lavičce před telefonním automatem.
„Úplně pod práškama“, houkla sestřenice.
Vypouklé oči a rohlík v ruce, jakoby se tím kusem pečiva opájel do němoty.
„Byl bych moc rád, kdyby ses mírně sklonil...Tak nějak asi... Ještě trochu... Ano, to je ono. Teď víš."
Temný les. Může se dostat až ke dveřím a šero pod jeho větvemi se dokáže zasunout člověku pod obě nohy. A stoupat. Výš. Tělo znehybní. Na obzoru zůstane jen suchý rohlík.
Slepila jsem to, protože mám dojem, že je to spíš nakouskovaná próza než báseň.
A mimochodem mám radši české úvozovkování, hm.
Vítej :)
Tuším Dajak někde někdy dal odkaz na volný verš, který měl být právě tím, čím se zval pod záštitou učenců (snad si vzpomene a bude ochoten a třeba dodá), ačkoliv by jeden na poezii netipoval ani zbla.
Já jako obyčejný čtenář vidím, co vidím. Tady básničku nevidím. Shledávám záludnou prózu pro myšlenkové a jiné přemety, vystavěnou do strof, kterých se obyčejně využívá při formaci ve smyslu psané poezie.
Jako prózu beru. Zvláště v době internetové literatury a potom bych se s radostí klonila k výrazu, který se zde jaksi pokusila odvážně obsáhnout Luisa.
Taky jsem se k tomu vrátila a pro přesnost - nemyslím si, že ten text stačí takhle přepsat aby fungoval jako próza, pokusila jsem se jen naznačit směr. (To k té odvaze, In :))
Chápu to takto:
První sloka je popisem duševně chorého
Druhá výzvou k pokoře, která pomůže jeho stavu porozumět.
Třetí je oním pochopením, do člověka se zasune šero a temný les, který vytěsní vše a v obzoru zůstane jen rohlík, nebo jakýkoli hmatatelný předmět, ke kterému je možné se upnout (obsedantně).
Působí to na mne uceleně a líbí se mi obzvláště šero, co se zasouvá do člověka.
Palec
Je vidět, že slova tady mají svůj smysl, nebo spíš směrový vektor. Ani mi nevadí ta přímá řeč (možná jsem se trochu mylně domníval, že se přímá v básni jen těžko prosadí, alespoň podle mého gusta) - naopak ! Vcelku obyčejným výsekem představitelné skutečnosti dovedeš vykreslit mnohem víc než kdybys obšírně vysvětloval. Pro vysvětlení: Hned v první sloce mi stačily slova jako léčebna, úplně pod práškama a vypoulené oči, hned jsem tu osobu viděl od paty po hlavu v detailu.
Jsem z toho textu pořád trochu zmatený, jako by mi něco uniklo, možná za to může ta telefonní budka nebo moje nepozornost. Ještě se sem vrátím, ale palec nechám hned, to je jisté. Už jen marně lapám po slovech, příště je snad najdu.
Dík všem za komenty a zastavení. Chtěl jsem se prezentovat nějakým psaním, ačkoliv už asi dva roky nepíšu a nechtěl jsem strkat sem něco, co už veřejně visí jinde - takže jsem vybral něco zastrčeného.
Indigo - vím o té "definici" volného verše, je to z F.X.Šaldy. A beru vážně tvoji kritiku, že text jako báseň nevnímáš. Píšu většinou hodně na hranici mezi prozou a poezii, tady jsem pravděpodobně hranici překročil, OK. I když subjektivně jako autor to tak nevnímám a psal jsem s úmyslem napsat poezii.. to se někdy stává. Mě dost často :-)
Vorejs - popsal jsi to myslím dost přesně jak to bylo myšleno.
Jarek - telefonní automat tam prostě byl, text vychází ze skutečné události, viděné vlastníma očima. Nevím, proč jsem ho do popisu dal, snad to pro mě představuje určitý protipol ke světu uzavření se do sebe - jako symbol komunikace.
Luisa - dík za ukázku. Ono se leckdy dá s různými texty kouzlit. Viděl jsem velmi zajímavou ukázku v nějaké knížce Jiřího Koláře, bohužel si přesně nevzpomínám... že by Prométheova játra? Každopádně si uvědomuju díky vašim komentům problémy ... není holt nad zpětnou vazbu se čtenáři.
jako Luisa, velmi příjemně. velmi příjemná miniatura, prozaická. A tím neříkám, že to nejde, jak Ty a Vorejs... jen že mně to tak nějak nešlo přečíst, nešlo dočíst, pročíst.. Ale je to fakt na hranici..dát to do próz, je to hodně poetický :) teď přežvýkaně si to celkem užívám i v původní formě. asi bych ale ty řezy veršů (pardon) cítila jinak, takže.. pořád líp bez nich.
ale příjemně, příjemně Ty! vítej.!
ps. druhá je pro mě nejlíp akorát, sugestivně, mírně, přátelsky.. blízká. ale i v první fakt stručně účinnej obraz.
Uměla bych si tento text představit taky jako miniaturu prozaickou, ale není to nakonec jedno, jakou kategorií jej autor označí, když je radost /aspoň pro mne/ číst, zejména poslední strofa skvělá. Palec.
Mně se to líbilo, že je to až tak na hraně, kam se odvážím bez přemýšlení - tentokrát jsem se udržela, udržela jsem i ten les a rohlík a vyboulené oči a léčebna mi v tu chvíli byla ukradená! :) Tohle mě bavilo. Že tam možná taky patřím :)) - a kdo ne? Super
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
