Identifikuju v textech ty důležitý, nosný chvíle. Jsou i v próze, jazykově teď myslím. A pak
zvěři
To zacyklení je záměr hádám tak lajcky. A pak je tu pomezí nějakého reálna a i do je dost duchamorný pojem. Jako bych kolísal na rozhraní snu a bdění, polospánek kdy ani nespím ani nejsem vzhůru, žasnu jak podnětný je to číst. Když se chci pustit do úvahy co tam možná chybí, jsem nějak v úzkých. Chtělo by se mně lovit ve větším rybníčku slov, pořád se na něco vymlouvám.
Jó, to se mi taky stává, řekla bych, kdyby to nebyla nevhodná reakce na báseň, která snese víc než jeden výklad. Ale nic jinýho mě nenapadá, než jó, to se mi taky stává. Prostě když chceš zpětnou vazbu, někdy si nevybereš :)
No, trochu jsem se bála, co na to řekneš, neboť mi často vytýkáš kruhy.
A líbí se mi, když říkáš identifikuju, to bych Ti dala dobrovolně i otisky.Větší rybníček nemám.
Jakej je rozdíl mezi stvůrou a nestvůrou ?
Bože, díky za Tvou chápavost!
Luis. Moje chápavost je ovšem o něco zabržděnější než Egonova, prosimpěkně, co se Ti stává?
Vorčo, nemůžu říct že ne, protože když budu zapírat, bude stejně málo platné.:)
Často kruhy? Svoje komentáře v paměti nedržím vůbec, ale možná na tom něco bude. Že bych ty texty četl stále dokola? Sama jsi se takto naschvál té připomínce vyhnula. Identifikuju asi nejpřiléhavější. Jako najít mezi šedým davem pár lidí a natřít je na žlutou. (Takovou barvu maj NY taxíky, ale nejen) A pohrabal bych se v etymologii z čeho vzešlo zrůda. Mě zajmá. Zvěři/zrůdy. Jedná se o stejný předmět nebo těch entity hodných odvrácení pohledu je víc? Teď v tom nemám jasno.
A teď jedna krátká projekce.
Hlavním režisérem je tady ovšem divák, protože
si pracovně představme, že první osoba (aktér) bude něco jakože z pokolení zrůd a může to být hodně divoký a zároveň volný jinotaj. Uvědomění vlastních mezer, které jsou možná i propasti, možná i kaňony, kde jako známky něčeho pozitivního jsou jen sloupy jako holé pravdy. Aktér je tak vyobrazen jako něco odchýleného, deviantního v čistém významu. Aktér jako zástupce chaosu. Zvěři pak mohou být představitelé přirozena, vykonavatelé všudypřítomného řádu a lžicí zakončují existenci v mělké místo spočinutí
do mělkého hrobu
tady jsem jako alternativní vykladatel možných významů už bez opěr. Jako řeka měnící se v deltu a text taky. Jsme na začátku, voda se opařila a zase někde švihá o nahou zem, pojí se ve strůžky a strouhy. A megastrouhy, říčky, řeky, toky.
Pořád nějak zakopávám o tu lžíci. Projekce dva. Kdybych měl teď v ruce lžíci (pracovně si představme, že jsem právě nedojedl polévku a nechystám si přidat) nevěděl bych co vlastně s ní. Uklidit ji do příborníku je jedna věc, to by byl konec. Ale co s ní? Před časem mi bratr vyprávěl jeden naturalistický obraz od Kosinského, z knihy Nabarvené ptáče. Už si to moc nepamatuju, ale lžicí tam někdo někomu vyloupl oko a spisovatel to okořenil nějakou slušivou příměrou
Takže co s ní? Co udělat se lžicí, která se právě objevila v ruce?
Něco vymyslet.
Stejně jako když se čte text. Lze dočíst a odložit, vrátit, zapomenout.
Lze ale ...
No, už přetékám do fotbalu, tak to utnu.
...a tady se mi pulsovat textem chce, bo musím,
abych se uměl přiblížit představě autorova modelu
představy, jak nabídnout čtenáři, přesvědčit ho
o smyslu pokládání slov do danýho tvaru
důslednost zachování formy (tady a teď) spoří slova,
to je fakt, a jestli je i dokáže podpořit, je otázka
k hlubšímu pozkoumání...
zkouším si opakované části vypustit, a ejhle,
text se nám zeštíhlil ještě razantněji, když dokázal si
přesto zároveň udržet obsah -
co z toho? co se tedy ztratilo, nebo co přebývá?
drží si snad ona interní recirkulace veršů důležitou roli,
nebo jen staví opěrnou zeď, krášlí, po oku vlídně
balancuje? ano, možná ano, a možná je právě
tohle její role...
hm, neumím přesvědčivěji odpovědět, ač hlavu šejdrem,
jen vracím se, a sem nejvíc
Jarek.
Zůstanu u těch kruhů. Text obsahuje vnitřní i vnější kruhy. Při eliminaci opakování sice obsah drží, ale je to jen příběh bez skutečného pohybu a z mého úhlu smysluplnějšího vyslovení se.
zrůdy sú chlapi (možno pre tú zmienku v druhom verši)
zabrýzganý stôl a všetci
nahí
lyžicami z hliníku (lebo tie si pamätám zo školskej jedálne ako najodpornejšie) hrabú pod ním
plytkohrob pre ňu
vo flanelovej nočnej košeli pokyckanej kečupom či krvou?
strapatú posiatu škrabancami s očami
prevrátenými do všetkých včerajškov
a ona len pridusene s túžbou opakuje: lyžicou lyžicou lyžicou....
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
