už dlouho jsem nepřišla zeptat se za tebou
co je třeba
jak vypadá svět
ze švédských pláží plných slunce
oblázků
odrazů smrků ve vodě
a možná smutku
(ale to nevím)
dala jsem ti vale
tak nějak se to říká
ve starých rodokapsech
šla jsem pryč
chtěla jsem najít místo
na kterém není neklid
místo na kterém se nemluví
a chtěla jsem to dělat po svém
nešlo mi to
pořád je příliš mnoho osamělých lidí
příliš mnoho těch kteří
pro laciné pohodlí
svoje děti
pomalu dusí plyšovými hračkami
pomalu zatěžují jejich srdce
penězi
hranolkami a kečupem
a sami už neví jak to dělat jinak
někdy jsou i mé básně takové
chtěla jsem najít místo na kterém nemohou už
vyhřeznout žádná slova
a dát mu po domově jméno
já hloupá
od Luisa
dne 08.08.2014 12:31 ·
14 Komentářů ·
484x čteno ·
Už dlouho jsem za tebou nepřišla –
zeptat se co je třeba
jak vypadá svět
Tak nejako by som si to predstavoval, ale možno som mimo, no:)
*
Tiež rozmýšľam nad dôležitosťou a zmyslom takých „poznámok“ ako „(ale to nevím“ či „tak nějak se to říká / ve starých rodokapsech“
*
„...nešlo mi to / pořád je příliš mnoho...“
Zdá sa mi, že po tom zalomení sa uvažovanie lyrického subjektu vážne odpútalo od súvislostí naznačených bezprostredne pred ním. Šikovne, pravda, vyseknutá, ale predsa len moralitka (od „pořád je...“ po „...kečupem“ alebo až po „...dělat jinak“), tá pasáž nejde ani veľmi vztiahnuť na vlastnú tvorbu („někdy jsou i mé básně takové“) – to je také bombastické, ale v podstate vágne prirovnanie.
[i]chtěla jsem najít místo na kterém nemohou už
vyhřeznout žádná slova
Ja neviem, ani ako si mám to miesto predstaviť. Ako nový svet, ktorý chceš kolonizovať v počte jedna žena, alebo ako raj, kde sa budeme baviť telepaticky?
a dát mu po domově jméno
Teda zasa len slovo.
Nerozumiem tomu,
ja hlúpy:(
____________________
A vidím dva prehrešky voči češtine a, áno, som rád, že som si ich všimol prvý, huhuhííííí:)
ten palec jsem dala já
byl
to první ,co mě popadlo po přečtení
hele příběh!
(nevyumělkovaný přehnaně šifrovanými slovy)
hele příběh
docela obyčejný a tím víc poetický
teda pro mě nebo... o mě?
Ja len že práca je únavná, porno čoraz nudnejšie a celibát čoraz nedobrovoľnejší alebo Deprimovaný sa aj jazykovej príručky chytá. Úsmev, trochu krivý. Ale úsmev.
tak Ty mi dáváš, ale dík za to v dnešním pošmourným dnu -
a když i hodně černej humor může k pousmání pomoci,
bejvá podivno v tom životě člověčím...,
jinak snad vím, a umím porozumět
- - -
1. „ hranolkami” / s hranolky http://www.nabla....olkami.php
2. „a sami už neví” / nevědí
3. „po domově” / po domovu - možné obé, i tady chvíli jsem přemítal
Jarku a Dajaku... Prohřešky proti češtině... asi bych se měla stydět, ale jen nevěřícně kroutím hlavou. Jo. Už dlouho ji jaksi divně ohýbám. Už i kamarádi se mi smějí. Nevím proč, dokonce nevědomky užívám tvary jako "je tam hodně trolejbusůch" a "mám málo věcích". Jsem hrdá, že jsem aspoň to "neví" našla hned. Hranolky používám v rodě ženském. Achjo. Dlouhodobý nespisovný zvyk, který už si ani neuvědomuju.
Dajaku... K těm poznámkách - mají jen funkci povzdechu. Něco jako takový unavený "ách" mezi slovy. ¨
Pokud jde o morality. Podle mě to dělá každý člověk, máme v sobě nějaký řád, podle kterého fungujeme, jakmile je něco v rozporu s ním, nelíbí se nám to. A podle mě je dobré to říct jak to slina na jazyk přinese a ne po měsíčním bádání zaujmout stanovisko. A nadto nesnáším objektivizaci. Zvyk napsat hned po svém názoru názor opačný a pak názor napůl opačný a pak názor ještě trochu přiopačnější. Dělají to už nejen novináři, ale i spisovatelé. Mumraj ve kterém není slyšet jednoho jasného hlasu. Děsí mě to. Snaha o objektivitu je snaha o vágnost, podle mě. Snaha o plytkou beznázorovost a nesmírně nudný model tolerance (která navíc takto možná ani nemůže fungovat). A vyjadřuju se teď mlhavě, nejasně. Vím to, ale nevím jak to napsat líp. Prostě označit člověka za moralistu je neprůstřelné nařčení. Jakmile někomu řekneš, že moralizuje, stáhne se zpět. Je to strašně účinná zbraň... i když třeba použitá nevědomky. Je to možná taky druh moralizace. Nevím. Přijde mi to bezúčelné nebo spíš bezdůvodné. I když já moralizaci z duše nenávidím :) možná ji nenávidí všichni (a nestydatě zobecňiji, což?)
A že to nejde vztáhnout na svou tvorbu... logicky nejde myslíš? Ale proč vlastně? Proč nemůžu nahlížet svoje texty se zřetelem k rozmazleným lidem. Proč jako ne. Já to dělám. A to jsem chtěla říct, že to tak dělám, pořád. Proč to cpu před oči čtenáři... proč zrovna tady... neobhajitelné.
A to "místo na kterém není neklid". Když nad tím tak přemýšlím, zmatený čtenář si tu může představovat snad i nirvánu. Hm. Místo na kterém není neklid. Něco strašlivě prázdného, chtěla jsem říct. Odporně nijakého. Ubíjejícího. Copak to z toho není slyšet? Asi ne. Spiknutí slov.
Celkově. Abych to vysvětlila tak nějak celkově. Prší. Budu upřímná. To oslovování v té básni patří asi celkem evidentně Bohu. Možná je to poprvé co jsem si troufla do toho očividně Boha zahrnout... ach. Jdu se zahrabat. Jak ustrašená jsem já spisovatelka. Jak málo píšu o tom, co si skutečně myslím. Pořád jen samé obrazy, když už to nejde jinak, tak ve vodě. Musím se smát sama sobě. Ve finále je to asi to nejlepší, co můžu udělat. Vysmát se a začít znova. Velmi vděčná jsem za ten Tvůj komentář. I když to tak asi vůbec nevypadá, teda.
Čte se mi dobře, přirozeně a s každou řádkou mě nenápadně vtahuješ hlouběji do svého světa, kde mezi lidmi obyčejně sama. Ale zároveň si říkám, že tyhle texty jsou na pomezí verše a blogu. A nutí mě si myslet, že máš hezkou duši (promiň ten nahlavupřiblblej výraz). A když mě tohle napadne, pak ten text bude o Tobě. Ne o mně. A já chci aby byl o mně. Aby řek něco, co jsem doposavaď sice vnímala, ale ještě na to nedokázala možná ani pomyslet, natož zapsat. Chci abych v tom příběhu, pocitu, vjemu byla taky. Nechci se ztotožňovat, já to tak chci žít, jestli mi teda rozumíš.
Myslím, že rozumím, In. Možná je to tím, že o poezii se už zase delší dobu nepokouším. Je to próza, schválně osobní, aby to vypadalo trochu jako báseň. Ach.
Na nějakou souvislou prózu nemám čas, vznikají jen tyhle čmárenice, řekla bych, jenomže je tu pan Foglar, a ten měl na psaní v určitým období života hodinu denně. Pořád věřím tomu, že se polepším.
príjemné čítanie vyrušilo tam to moralizovanie, či čo to je, v tretej strofe okolo plyšákov
ale možno aj malo
zľahka zatriasť čitateľom obraziacim si to miesto na ktorom sa nehovorí a robí sa to po svojom
(ja také miesto mám, tak sa nečudujem, že ho hľadáš
je v každom)
a ešte
občas mávam pri tvojich textoch pocit, že "ideš zo seba"
potom zaváhaš a prídu také časti ako tu o plyšákoch
akoby si si "spomenula", že
niečo múdre by sa zišlo..zo života okolo
a dáš
a ja neviem prečo
mám pocit, že to sú len odpočuté slová
táram, prepáč
ja hlúpa
:)
První, co mě na tuhle báseň napadlo bylo "ahoj luis", jakobych tě tím textem viděla přes ulici nebo co. je to divný, směju se sama sobě, ale jinak ahoj, samo sebou.
Vracím se sem už po několikáté. Z začátku jsem dumala nad tím, co už Dajak, totiž vstupem do básně. Trochu si mě do začátku zamotala... dál se mi četlo samo - první i druhá strofa. Pak jsem si trochu podumala ...
a chtěla jsem to dělat po svém
nešlo mi to
pořád je příliš mnoho osamělých lidí...
jak by osamnělí lidé, nebo kečupáři, nebo dokonce obojí dohromady mohli snad zabránit někomu dělat to po svém. Nakonec si říkám, že máš možná pravdu, ale nejsem si tím jistá.
příliš mnoho těch kteří
pro laciné pohodlí
svoje děti
pomalu dusí plyšovými hračkami
pomalu zatěžují jejich srdce
penězi
hranolkami a kečupem
K tomuhle mám snad jenom to, že už jsem shovívavější, že je potřeba smířit se s faktem, že svoje děti člověk vždycky něčím dusí a nemusí to být hranolky s kečupem.
někdy jsou i mé básně takové
Výborná vsuvka ve smyslu - oni to neví, ale já taky ne.
K závěru snad jen, že mi přijde skvělej, že mi trochu přejel mráz po zádech. Píšeš. A to je dobře.
Ano, dalo by se říct, že jde o záznam z deníku básnířky - ale na tom nevidím nic špatného, naopak - je to takový dialog se sebou a taky s někým, koho neznám, ale to vůbec nevadí, protože je mi to blízké. Jelikož se mi to čte dobře a jelikož... já nevím, neumím to pojmenovat, prostě jsem hloupý :-) možná rodič/prarodič a v tomhle světě tak trochu/dost ztracený človíček.
(první sloka mě trochu rozhodila, ale dál jsem se chytil a četl a četl, několikrát jsem se vrátil, než jsem se odhodlal napsat tenhle nicneříkající blábol - já jen, že čtu, ale málokdy vím, co k tomu dodat)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
