Vesnický průvan křeše dveřmi
plyšová opice už léta civí z výklenku
kráva
hovořím v úsečkách a
ještě jsem nezapomněl jak napsat báseň
ale mám dlouhé nohy
a okolí víc barev než jde obejmout
kocouři neřeknou jak
ani břízy proč
v rovinách u Ředic
jezdím se topit na vypuštěný Blažkovec
sbírám purpurové mirabélie
je letní odpoledne a do roka a dne
ho nebudu mít v paměti
ta chuť a barva
nenamíchám ji
nesestrojím křivé úsečky
jen spánkem setnu další den
a probudím se v kratších nohách
za dozoru krávy
a pantů křesadel
od Egon Sirka
dne 14.08.2014 15:46 ·
14 Komentářů ·
439x čteno ·
Už je to fakt dlouho co jsem napsal něco vážněji myšleno (určitě půl roku a vadí mně to), skoro vůbec mně to nenaskakuje, možná o to hůř, že se mně v hlavě furt něco míchá, známější texty, který jsem si zapamatoval, obraty, slova, kterým se chci vyhnout, uhníst něco ze sebe.
Píše se to ze slov já vim, tady jsem to ale já a jindy bych to nepoužil. Sám jsem na takové fráze přecitlivělý, skoro už ani nejdou použít.
Na nic jsem si hrát nechtěl. Nejde nadělat nic. Slovo je slovo a žije si svým vlastním vnějším životem. Che.
že je opice kráva, to je prostě vynikající, prostě ta první sloka je úplně osvěžující. Mě to připomnělo jednu rodinnou situaci, kdy tchán zaperlil: ten pes je vůl!
Hovořit v úsečkách by se dalo vyložit jako úsečně nebo jako mimo, prostě mimo realitu ostatních, ve vlastní realitě. To je dost dobrý. Jenže tady:
ale mám dlouhé nohy
asi bude za blbečka... ale já to nechápu. Proč dlouhé nohy. Třeba je to naprosto evidentní, ale moje životní/ čtenářská zkušenost je natolik jiná, že to nejsem schopna uchopit po svém... a pak zas jo.
je letní odpoledne a do roka a dne
ho nebudu mít v paměti
je zvláštní psát o něčem, co nezůstane v paměti a vlastně není... protože takových dnů je spousta. Přesto to vnímám jako menší paradox, kterej mě ale nijak neruší.
Mám tyhle texty ráda a nedělá mi problém si to představit, ti to uvěřit, i když jako čtenář bych si určitý momenty asi odpustila.
Především potom v závěru, kdy sice tohle:
ta chuť a barva
nenamíchám ji
nesestrojím křivé úsečky
jen spánkem setnu další den
mi přijde náramný, ale pak od těch nohou (zase!) to je pro mě opět hůř stravitelný.
Ale i tak, za mě palec. Vracim se a pořád mě to baví a za některý místa bych rvala ruce... nebo tužky z rukou, klávesy z klávesnic...
ano taky jsem se pozastavila nad tím, co cituje In :-)
ale asi v dobrém...
krásně vykresluješ a nemám z toho pocit, že uměle
či rádoby umně...
skvělý počin, ty se nezdáš :-)
palec
čtu a čtu, vracím se a stále mi ze čtení trčí, že...
trocha nostalgie nikoho nezabije
takový jako letní povzdech, že to, co vidím ,cítím teď, už je po roce zapomenuto a tak teda
protože jsem nezapoměl jak napsat báseň
tož bděte a čtěte, čí naopak vše jedno jest... úsměv
trochu jako když si děláš legraci sám se sebe, jako že...
občas, když mi naskakují podobné verše... nebo spíš shluky fragmentů v mém případě... mívám touhu z nich udělat báseň... s léty jsem přišel na to, že je dobré si to jen zapsat... i ve variantách a nechat k pozdějšímu upotřebení... někdy to dozraje až po oněch letech... a třeba jen verš, obraz, dva... to máš jak s kvalitním alkoholem... čím více se odpaří, tím kvalitnější základ zbude... a chápu, že člověk má potřebu se ze sebe vyvrhnout už ve stádiu intenzivního kvasu... s odstupem však zjistíš, že ona intenzita může být jen zdánlivá a naopak některé děje, dlouhodobější, jsou mnohem víc vazké a důsažnější...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
