Hej!
Hej, ty tam v tom v zelenym svetru,
už jsi měl někdy doma zvíře?
Nemyslim zvíře, který chceš mít,
ale zvíře, který tam nepatří.
Já nevim,
divokou kočku,
potkana
nebo tak něco.
Už jsi měl někdy doma zvíře?
Já jo,
totiž, když sem ještě bydlela v domě u tety,
byla tam krysa.
Taková velká, divně vypadající čubka,
chodila z pokoje do pokoje,
pořád někam čuchala
a občas v noci, víš,
sem ji viděla venku.
Ona prostě ztuhla, chápeš?
Dělala, jako by ses na ní nekoukal.
To oni dělaj,
že sou mrtvý
nebo tak něco.
Je to fakt trapný.
No jo,
už je to tady.
Ptáš se, jestli má tenhle příběh nějakou pointu,
nějakej závěr, ke kterýmu bych se v blízký budoucnosti dostala…
Tak to jako prrrr,
vypadám snad, že vlastnim cizí vesmíry?
Prostě to bylo strašně těžký,
dostat to z domu, chápeš?
Pak přišel chlap.
Položil pasti,
takový pasti, že to vypadalo, že chytá vraha,
nějaký krvelačný monstrum s drápama jako nože.
A nakonec jí dostal.
Jenže víš, co bylo nejhorší?
Nejhorší bylo, že jsem si na ní zvykla,
že měla jméno
a když pak konečně zmizela,
pořád jsem slyšela ty zvuky.
U židle mi stál takovej děsně VELKEJ starej deštník,
kterej sem odmítala vyhodit
a kdykoliv se ozval nějakej pohyb,
mlátila sem tim deštníkem do podlahy
a řvala:
Nech už toho, Kuželko,
nech už toho,
nemůžu spát!
Beng, beng, beng…
Vím, že jsem taková,
posedlá různejma věcma.
Tolik mě toho dokáže naštvat a nikdo,
nikdo
neví, co se děje.
Taková jsem nebývala.
Anebo sem taková byla vždycky
v očích cizích lidí,
co na mě ulpívaly někdy až příliš často,
někdy soucitně,
někdy s opovržením.
Vím, že sem taková byla vždycky.
od Stinohra
dne 04.10.2014 23:08 ·
9 Komentářů ·
628x čteno ·
Ano, ano, výborné, jenom v tomto:
a občas v noci, víš,
sem ji viděla venku.
Ona prostě ztuhla, chápeš?
mi to nějak neladí je tam skok, možná místo >>občas<< které se mi pojí s opakovaným dějem
použít >>jednou<< a pak tam váže ta scéna >>ona prostě ztuhla<< ale i takhle se to asi dá. A pak možná ten dovětek >>je to fakt trapný<< nahradit nebo vypustit. Ale to jsou jen kudrlinky, základ tam je a řádně zemitý.
Mám rád texty, ve kterých je nějaký příběh, do kterého nás autor vcucne jako výlevka ve vaně. A tohle je ten případ. Dokonce to i vydá takový ten zvuk. Je to osobité, je to dobrý nápad, zpracování drží lini po celou dobu. Co víc si přát?
Jak to říct. Mně to přijde napsané na sílu.
Už proto, že je to v přímých řečech, protože aspoň já používám přímou řeč, pokud nevim, co mám psát, ale to je prostě jen moje vlastní zkušenost.
Nevim, taky mi vadí, jak se ten text snažíš posunout dál tím, jak vysvětluješ... že jiná pointa nebude a i části poslední strofy.
Hm.
Druhá část komentáře, v níž dojde k nečekanému zvratu:
Hodila jsem si to do wordu a začala přepisovat až nechala původní verzi. Ani slovo mi tam nevyšlo navíc. A promluvilo to. Ten text. Že neni zbytečnej.
A teď vypadám divně, že jako tak zásadně měnim. Ale prostě jak jsem ten text chtěla přepsat, povedlo se mi teprv do toho vžít a jakobych to všechno viděla. Jestli někdo někdy líp vyjádřil zoufalý dožadování se pozornosti (a jestli komičtěji) tak teda nevim, kdo to byl. Mohla bys za to dostat Oskara. Literární ocenění asi už hůř. A to vysvětlím - myslím, že tohle už neni báseň (v čemž se celkem překvapivě shodnu s marnotratnym), myslím, že to je prostě scénář. Takže Oskara klidně. Zatím můj palec. (sobě bych dopřála sklenici broskvového džusu za ten boj. Už to kopírování do wordu mě stálo.)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
